Před dvěma lety založili premiéři České republiky, Slovenska a Rakouska takzvaný Slavkovský trojúhelník. Jedná se o neformální a nepřiznanou obdobu Visegrádské čtyřky, jejímž cílem měla být užší spolupráce s Rakouskem. Příští týden má tento Slavkovský trojúhelník posloužit jako prostor pro prosazování zájmů nového francouzského prezidenta Macrona ve střední Evropě. Je to symbolické. Představitel země, která v bitvě u Slavkova zvítězila, přijíždí na pozvání rakouského kancléře do Salcburku diktovat své podmínky někdejším poraženým.

Francie patří spolu s Řeckem, Itálii a Španělskem k zemím s největší mírou nezaměstnanosti v rámci Evropské unie. Mezi mladými ve věku 15–24 let je ve Francii nezaměstnaný dokonce každý čtvrtý. Francouzský vládní dluh se blíží 100 % hrubého domácího produktu. Pomaleji než francouzské hospodářství dnes roste pouze Řecko. Proti nemocné Francii pak stojí státy střední Evropy, které francouzští politici v čele s Macronem vytrvale pohrdavě nazývají „východoevropskými zeměmi“. Nezaměstnanost v zemích Visegrádské čtyřky je dvakrát (v České republice dokonce třikrát) nižší než ve Francii. Nižší je i daňové zatížení a povinné odvody ze mzdy. Zatímco ve Velké Británii celkové odvody činí 13,8 % mzdy, v Německu 19,42 % a v celé Evropské unii průměrně 23,23 %, ve Francii dosahují 45 %. Povinná minimální mzda je pak po zohlednění parity kupní síly v zemích V4 dvakrát nižší než ve Francii (1 480 €, tedy zhruba 38 500 korun měsíčně při pětatřicetihodinovém pracovním týdnu).

Bývalý bankéř a socialistický ministr hospodářství Macron bezpochyby zná vztah mezi cenou práce a mírou nezaměstnanosti. Ví, že uměle vysoká cena práce nezaměstnanost zvyšuje, ví, že cestou k oživení ekonomiky je snížení daňové zátěže, respektive nižší reálné mzdy. Tato cesta je ovšem ve Francii politicky neprůchodná (ne nadarmo tráví Francouzi, spolu s Kypřany, stávkami nejvíce času v rámci EU).

Macron proto předložil v roce 2015 ještě jako ministr hospodářství „Loi Macron“, neboli „zákon o podpoře růstu, ekonomických aktivit a rovných příležitostí“. Tento zákon je u nás dobře známý především dopravním společnostem. Těm přikazuje platit řidičům, kteří vykonávají přepravu z Francie či do Francie, alespoň francouzskou minimální mzdu 9,76 eur (254 korun) za hodinu. Řidičům, kteří se nemohou prokázat francouzsky psaným dekretem zaručujícím tento příjem, hrozí vysoké pokuty.

Ministr Macron tvrdil, že levná pracovní síla z Východu představuje nekalou konkurenci pro francouzského pracovníka, a musí být proto omezena. S touto rétorikou pak vyhrál prezidentské volby. Stejný argument „sociálního a mzdového dumpingu“ Macron používá i dnes, když po zahraničních firmách požaduje, aby svým pracovníkům na území Francie platily „francouzské“ mzdy. Je naivní a hloupé věřit, že francouzská hlava státu chce pomoci českým dělníkům. Takto může být Macronova aktivita interpretována pouze v novinových titulcích.

Francouzská aktivita tak poškozuje ekonomické zájmy České republiky. Pokud bychom optimisticky věřili, že cílem Evropské unie je volný trh a hospodářská soutěž (což je ovšem dnes cíl pouze deklarovaný, o který Evropská komise dávno nestojí), pak by Francie poškozovala i údajné zájmy Evropské unie. Přesto jak v české vládě, tak i v Evropském parlamentu má Macron horlivé spojence.

Pokud se někdo bude snažit najít na Evropské unii alespoň něco pozitivního, bude patrně jmenovat volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Volný pohyb osob je navíc v ekonomické teorii nutnou (zdaleka však ne postačující) podmínkou pro zavedení společné měny. Evropský parlament však ve své Zprávě o sociálním dumpingu ukazuje, že volný pohyb pracovní síly nelze brát příliš vážně. Podle europoslanců má totiž „vysílání pracovníků usnadňovat sdílení dovedností a odborných zkušeností“, nikoli vyrovnávat rozdíly ve mzdách a hospodářské výkonnosti. A právě europoslanci požadují přísná pravidla pro vyrovnání mezd východních zemí, které prý narušují levnou prací hospodářskou soutěž.

Konkurenční výhodou zemí střední a východní Evropy je levná kvalifikovaná pracovní síla. Pokud chtějí poslanci Evropského parlamentu přikázat českým či polským podnikům zdražení práce, je to stejně ničivé, jako kdyby špičkovému chirurgovi přikázali, aby neoperoval lépe než jeho konkurenti.

V souladu s těmito pro nás velmi nebezpečnými požadavky zřídila Evropská komise letos v dubnu „Evropský pilíř sociálních práv“. Právě z jeho existence vyplývá ještě jeden nebezpečný důsledek. Pokud by došlo k harmonizaci mezd a sociálních dávek na unijní úrovni, pak by při volném pohybu osob vzrostlo riziko přesunu migrantů, kteří až doposud směřovali na Západ, do zemí střední a východní Evropy. Macron si toho je plně vědom. I proto nám může velkoryse slibovat pomoc se zmírněním kvót. Pokud by se jeho plán uskutečnil, kvóty by již stejně byly zbytečné – ekonomičtí migranti by pak do České republiky odcházeli ochotněji sami.

Kromě Evropské unie horlivě prosazující jakákoli omezení volného trhu se však Macronova rétorika hodí i české vládě. Nepravděpodobnou shodou náhod si totiž právě nyní udělala z růstu mezd své hlavní volební téma ČSSD. Pod heslem „válka levné práci“ ministr Zaorálek vyzval Západ, aby „tlačil na růst platů ve východních zemích“. Jeho absurdní požadavek (který ministr suverénní země je ochotný žádat cizí státy o intervence do domácího hospodářství?) rády podporujíi německé odbory.

Je pravda, že čeští pracovníci mají i v době slušného hospodářského růstu nízké mzdy. Předvolební rétorika sociální demokracie bezpochyby zní dobře každému zaměstnanci. Právě čeští či slovenští pracovníci by však v konečné fázi byli obětí těchto opatření. Právě jim by „francouzské“ mzdy vzaly práci. Krátkodobý a krátkozraký prospěch z těchto opatření by měli pracovníci francouzští, rakouští nebo němečtí, nikoli čeští. Ostatně proto a jen proto německé odbory a rakouští i francouzští politici růst našich mezd tak vehementně podporují.

Umělé navýšení mezd samo o sobě naši životní úroveň nezlepší. Vyšší mzdy bez odpovídající vyšší produkce by vedly pouze k dalšímu zdražování. Důstojných vyšších mezd lze dosáhnout pouze snižováním regulace, snižováním daňové zátěže, snižováním nesmyslných dotací, snižováním sociálního státu. Tedy pravým opakem politiky rakouského kancléře, francouzského prezidenta či české sociální demokracie. Růst mezd bez zvýšení produkce by byl opět Slavkovem pro Francii, ale Waterloo pro české pracovníky.

MfD, 19.8.2017

Institut VK