Americké ratingové agentury Evropě jen škodí, neboť to byly ratingové firmy, které pomáhaly americkým bankám vyvézt do Evropy jejich americké toxické úvěry. Ratingová falešná doporučení stály Evropu stovky miliard eur, které si do kapes strčili společně americké banky, američtí manažeři a vlastníci amerických finančních kolosů. Některé americké, ale i neamerické banky a jejich šéfové se už dostali do hledáčku trestní mašinérie (Bank of America, Goldman Sachs, švýcarská USB), ale finanční spekulanti si s písní „já nic, já muzikant“ evropské peníze zvesela užívají. Stejně tak „Jago“ celé operace, tj. ratingové agentury. Těch si nikdo ani nevšiml. O auditorských firmách ani nemluvě.

Je asi nutné si hned na počátku vysvětlit, co vlastně rating (první založen 1909 Johnem Moodym) vlastně znamená. Je to jakási forma znaleckého ohodnocení jak firem, tak i států. Zatímco firmy si jej musí zaplatit, státy jsou hodnoceny zdarma. Ovšem podle kritérií, která nikdo nezná. Takový anonymně-skrytý posudek by tedy asi u žádného soudu neobstál. Ve finančním světě však rating rozehrál roli, která je nejen nevídaná, ale, přiznejme, ve svém skrývání hodnotících kritérií i škodlivá. Nic to ovšem nemění na faktu, že rozmařilost vlád a jejich nehospodárnost povede k bankrotům států i bez jakéhokoliv ratingového ohodnocení. Nic to dále nemění na faktu, že produktivita států k hodnotě eura je v eurozóně rozdílná a Pavel Řežábek, člen bankovní rady ČNB, nestabilitu eura a jeho ekonomická rizika právě na problematice produktivity skvěle vysvětluje. Problém eura není v jeho existenci, ale v neexistenci nástrojů, které by rozdílnou výkonnost ekonomik eurozóny korigovaly. Překotný vznik eura byl doprovázen především strachem z globálního světa a nových ekonomických velmocí (Čína, Brazílie, Indie) a ze snahy zabránit Rusku pokračovat v evropské „drobínkovské“ politice vůči jednotlivým státům. Potenciální pád eura a rozbití eurozóny bude i pro Českou republiku znamenat dlouhodobou recesi, ne nepodobnou té předválečné. Ovšem pokračování současného řízení Komisí EU povede k témuž výsledku. O tom sporu asi není.

Americký FED (centrální banka) pumpuje do systému stále více a více inflačních dolarů, aby znehodnotil státní úpisy u svých (hlavně čínských) věřitelů, a americká ekonomika se dál topí v zadluženosti, nezaměstnanosti a malé konkurenceschopnosti v technických odvětvích. Podle uváděné informace prý FED zachránil programem QE2 a výší 600 miliard dolarů evropské, údajně velmi provázané banky. Jistě to nebyla injekce zdarma, ale obvyklá mezibankovní půjčka. A jistě částečně ovlivnila evropské banky. Ale jen dluhy německých zemských bank z toxických úvěrů dosáhly 600 miliard eur a kancléřka Merkelová čtyři zrušila a ostatní donutila k fúzi. Dluhy ostatních zemí eurozóny to tedy příliš ovlivnit nemohlo, nehledě na krach Islandu, jehož vysoce spekulativní banky prodělaly právě na faktu, že země nebyla součástí eurozóny. To ovšem neznamená, že se eurozemě Řecko, Portugalsko či Irsko zachrání. Minimálně jim eurozóna a MMF poskytly odklad k řešení Spekulanti proto musí po úspěšném útoku na britskou libru hledat nové zdroje zisku. Cílem se stala eurozóna. Silná ekonomickým potenciálem, slabá nejednotností řízení a ochromená pobídkovými a až příliš silnými sociálními programy. Ratingové agentury, sídlící v USA, zahájily postupný výprodej Evropy a jejího eura. A jsou zatím úspěšné.

Není divu, že Evropské komisi v žilách místo krve už proudí žluč. Ale je to dosavadní akční neschopnost tohoto orgánu s tím něco udělat, když figurka tzv. prezidenta EU je jen stínem z proklamované Unie. Pokud je celý chod systému eurozóny závislý od, přiznejme s nadsázkou, nálad Francie, neústupnosti Německa, izolacionismu Británie a rozhádanosti Itálie, potud je systém určený k zániku. Nic nezachrání povzbudivá čísla z Německa, pokud španělskou stagnaci doplní italské dluhové ohrožení vyvolané prostořekostí Berlusconiho, doprovázené trvajícím Damoklovým mečem nad finančními trhy Řecka, Portugalska a Irska.

Bankrot eurozóny by nejvíce prospěchu nakonec nepřinesl americkému trhu, ale všem neototalitám, které by chaosu využily. Americké ratingové agentury svou politikou příliš riskují, neboť vyspekulované peníze nakonec mohou podlehnout bankrotovému efektu s konečnou nulovou hodnotou. Honba za rychlým ziskem nezná obavy z budoucna, proto zisky ze spekulace, která není kryta žádnou produktivitou, zaplatí vždy střední třída. Ať už přímo, nebo jako daňový poplatník. Neproduktivní chamtivost se následně platí postupnou ztrátou svobodného světa, kde se střední třída rozpouští v korytu spekulací, křivých dotací a nezákonných podpor, stejně jako se rozpouští samotná podstata demokracie.

Tři nejvlivnější z amerických agentur - Standard and Poor's, Moody's a Fitch se proto staly evropským nepřítelem číslo jedna. Evropská komise žádá jejich potrestání a omezení vlivu. Vzorem se stala žaloba skupiny německých investorů, která viní tři největší světové ratingové agentury za jejich roli při hodnocení certifikátů pro investory zkrachovalé americké banky Lehman Brothers. Komise také zkoumá poslední z návrhů na vytvoření evropské ratingové agentury, který pochází od konzultantské firmy Roland Berger. K tomu ale Pavel Šlechta z Fio banky uvádí, že „velkým problémem ratingových agentur je to, že způsob ohodnocování společností si každá z nich drží pod pokličkou a nikdo tedy přesná kritéria nezná. Nikdo krom nich samotných tedy neví, zda agentury ohodnocují společnosti pouze na základě přesných matematických modelů, osobních úvah, kombinace obojího či třeba předpovědi počasí.“

Jde tedy jen o ratingově prodávané nepodložené soudy, které se mění v hazard, protože samostatné státy vůbec netuší, jak se mají před negativním ratingem bránit. A prováděné škrty obvykle naprosto zbrzdí jejich ekonomický růst. Proto eurokomisařka pro otázky justice Viviane Redingová v rozhovoru pro deník Die Welt prohlásila: "Evropa si nemůže dovolit, aby jí tři soukromé americké společnosti likvidovaly euro. Tento kartel je nutné zničit." To se paní komisařce asi nepodaří. A je rovněž správnou otázkou, zda ratingová agentura pracující pod kuratelou Komise EU by byla investory vnímána jako seriózní. Spíše ne. Navíc žádná státní evropská ratingová agentura pak nenapraví rozmařilé hospodaření států, jejich drancování státních pokladen a lichvy bank, které si díky heslu “Too big too fail“ (Příliš velká na to, aby mohla padnout), udělali z vlád ručitele své nečestné a podvodné finanční politiky. Za nemalého přispění auditorských firem a ratingových agentur, jak lze snadno prokázat.

Vytvořit ale pobídku pro vznik nezávislé ratingové agentury evropského formátu s průhlednými ratingovými kritérii hodnocení států je myšlenka dobrá. Taková agentura by likvidovala falešné a křivé posudky, které se dnes rojí jako houby po dešti, taková agentura by mohla pomáhat státům, které se ve svém řízení dopustily chyb, jež jsou ještě opravitelné. Opoziční znalecký posudek je pro srovnání vždy dobrý. Dnes taková možnost neexistuje a státy a jejich vlády zjevně tápají. Tápají i jejich voliči, protože si své vlády volí chybně, a to i opakovaně. A nejen v eurozóně.