Problému se věnuje tím víc času, čím menší je jeho význam: vláda diskutuje o stavbě kůlny déle než o miliardovém projektu. Velké projekty jsou složité a nikdo se v nich nevyzná, kdežto k „barvě kůlny“ se každý cítí kompetentní vyjádřit. Shrnutí jednoho ze slavným objevů slavného Cyrila Northcote Parkinsona, zákon triviálnosti, můžeme počeštit: pro stromy nevidí les. Diskuze o veřejných rozpočtech pravidelně podléhá tomuto sociálnímu zákonu. Tím dochází k degradaci jedné za základních funkcí parlamentní demokracie, kompetentní diskuzi o hospodaření státu s veřejnými prostředky.

Klíčová promile

Diskuze o šrotovném, poslaneckém porcování medvěda a nově o snížení platů politiků dominují veřejné diskuzi o státním rozpočtu. Toho mediálního humbuku kolem poslanci schváleného šrotovného, které v případě, že je vláda uplatní, bude stát do 2,5 miliardy, tedy 2 promile (tisíciny) státního rozpočtu, respektive 2 procenta z plánovaného deficitu. Letošní novinkou je, že ministr financí Janota v návrhu rozpočtu nepočítá s možností poslanců porcovat tzv. medvěda, tedy poslat milióny přímo na konkrétní projekty obcím a institucím. Tento léta kritizovaný nešvar stál loni 1,8 miliardy, tedy méně než 2 promile loňského 1,1 biliónového rozpočtu. Co však je státní rozpočet než jeden velký medvěd. Vedle 85 procent mandatorních výdajů jdou zbylé stovky miliard tam, kam navrhli ministerští úředníci.

O peníze jde až na prvním místě

Návrh státního nelze doporučit jako poutavé čtení před spaním. Pokud netrpíte nespavostí či nejste fanoušek hororů. Jak rozsáhlý má být stát, kolik jsme ochotni za něj platit průběžně a kolik si na dnešní spotřebu budeme půjčovat z budoucích příjmů, máme spočítáno do koruny. Plánované výdaje pro rok 2010 jsou 1 200 264 368 000 a plánovaný schodek 231 000 000 000, respektive Janotův návrh 155 500 000 000. Ve spleti čísel ve 24 kapitolách úředníci odpovědní za jednotlivé instituce umně proplétají nesrozumitelné položky na věci nutné i uplné nesmysly. Rozumět celé struktuře rozpočtu a najít klíč k myšlenkovému uchopení nepředstavitelných stovek miliard je obtížné. Je to obdobné jako s každým velkým nákupem v supermarketu, téměř vždy koupíte více, než potřebujete a co jste si naplánoval, a utratíte více, než jste počítal. A to jde o vlastní peníze! Očekávat dvojí, trojí obrácení každé vydané koruny ze státního rozpočtu politiky, kteří mají před volbami, kde všem jde o existenci, je naivní.

Ceny v parlamentní restauraci

Chtít po politicích, kteří neznají, nechápou a nerespektují ústavu, aby znali a respektovali sociální zákonitosti, je odvážné přání. C. N. Parkinson na základě svých pozorování dospěl k tvrzení, že o největších a nejmenších částách se diskutuje v rozmezí „něco mezi dvěma a čtyřmi minutami“. Při jalových diskuzích o rozpočtu budeme mít možnost poměřit teorii s praxí. Co kdyby politici důsledně nezapuzovali hříšnou myšlenku expetů, že vláda může utratit jen ty peníze, co vybere, že dluhy se splácejí a že si vždy něco (5 procent) musíme odložit pro nenadálé nepříznivé situace? Dokud na to naši volení zástupci nepříjdou, budou veřejným diskuzím dominovat šrotovné, medvědovné a ceny v parlamentních restauracích.

Autor je právník a politolog

Psáno pro LN, nepublikováno