Obchodní řetězce budou povinně nabízet určitý podíl českých potravin. Zákon s takovou povinností ohlásil ministr zemědělství Jiří Milek, ovšem dodal, že normu předloží sněmovně až ve chvíli, kdy vláda získá důvěru.

Přesto se zdá, že celá tato iniciativa už předem postrádá smysl. Českých potravin ubývá, to je pravda, těžko je však zachrání nařízení pro řetězce. Nejde ani tolik o to, že řetězce jsou příliš silné, než aby taková regulace mohla jejich obchodní politiku ovlivnit. Spíše celý postup plánovaný ministrem Milkem nedává smysl.

Příliv zahraničních potravin má několik důvodů. Předně se otevřel evropský trh s potravinami, což vítali zvláště čeští zemědělci a potravináři. Tuzemské farmy jsou relativně největší v Evropě, proto by měly mít konkurenční výhodu a převálcovat zahraniční výrobce i na jejich domácích trzích.

Nestalo se tak ze dvou důvodů. Nakonec i malé německé farmy mohou být větší než ty velké české, ke všemu každý obchod s potravinami trpí při větší vzdálenosti vysokými náklady. Takže kapitálově silný výrobce másla z Německa dokáže zaplavit český trh lacinou produkcí, žádný tuzemský výrobce však není tak kapitálově silný, aby mohl podobnou službu nabídnout v Německu.

Naivní Češi také v cizině záhy zjistili, že jejich zboží nikdo nekoupí, i když je třeba laciné. V Rakousku nebo v Německu používají různé normy kvality, které těžko plní kdokoli jiný než místní výrobce. Těžko třeba může někdo z ciziny dodávat do Rakouska Heumilch, když se tím myslí mléko od krav, které konzumují rakouské seno.

Zásluhou těchto regulací, které zdůrazňují pozitivní vztah výrobců k životnímu prostředí i ke zvířatům, v Rakousku neseženete mléčné výrobky z dovozu, samozřejmě řečeno s mírnou nadsázkou.

Otevření trhu tedy nezajistilo vyšší export českých potravin. Nadále vyvážíme jen suroviny, které se za hranicemi zpracují. Naopak vedlo k poklesu domácí produkce, kterou nahradily zvláště potraviny z Polska a Německa.

Maloobchod ovládly řetězce se zahraničními vlastníky a jejich pozici ještě posílily státní regulace typu povinnosti zavádět pokladny EET. Cizí řetězce pak těžko hledají motivaci upřednostňovat zdejší výrobky. Proto se dá pochopit, že jim ministr Milek hodlá tuto motivaci poskytnout.

Slabina Milkovy strategie spočívá v tom, že nepočítá se zákazníky. Obvykle důsledně kontrolují u potravin cenu i kvalitu a to poslední dobou vede k tomu, že se pro různé komodity jezdí za hranice. Ony vychvalované ryzí české potraviny jsou totiž produktem gigantických kombinátů, na kterých je česká jenom mateřská řeč jejich manažerů.

Proč by měl zákazník dávat přednost české potravině, když jde o vejce od slepic v klecích anebo o mléko od krav, které neviděly denní světlo? Pokud bude označení česká potravina zárukou, že se zvířata chovají ve volné přírodě, mají slušné zacházení a nejlépe se pasou někde v regionu, pak není těžké prosadit, aby měla zvláštní zacházení.

Pokud však bude znamenat jenom to, že jde o výrobek superkombinátu, který shodou okolností zabírá místo v Česku, tak českým potravinám nepomůže ani zákon, že je Čech musí konzumovat.

Autor je komentátorem Echa24

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus