Předseda Evropské komise José Manuel Barroso přijel do Řecka, aby projednal ekonomickou situaci s Antonisem Samarasem. Do Athén také dorazila delegace Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise. Jejím úkolem je vyhodnotit řecké úsilí v oblasti zmenšení státního dluhu. Věřitelé mají rozhodnout, jestli může Řecko počítat s další částí finanční pomoci, která mu byla přislíbena výměnou za tvrdá protikrizová opatření.

Řecko je hospodářsky jednou z nejchudších zemí Evropské unie, má smíšenou kapitalistickou ekonomiku s veřejným sektorem odpovídající asi za polovinu HDP.

Ekonomická situace Řecka se letos značně zhorší. Podle slov ministerského předsedy této země Antonise Samarase, dosáhne očekávaný pád ekonomiky hodnoty 7%. Dřívější odhad Řecké centrální banky byl 4,5%.

Moderní řecké ekonomické dějiny jsou sledem po sobě jdoucích vln inflace a měnové devalvace. Řekům se v letech 1980 až 2010 podařilo vybudovat sociální stát jako Švédům, ovšem s jedním drobným "drobným" rozdílem. Zatímco Švédové si svůj sociální stát platili ze svých daní, Řekové neměli a dodnes nemají o placení vlastního sociálního státu velký zájem. Placení daní se proto vyhýbají útěkem do šedé ekonomiky (cca třetina příjmů cestovního ruchu tvořícího páteř řecké ekonomiky se oficiálně nepřiznává).

Evropská měnová unie a zavedení společné evropské měny je bezesporu nejambicióznějším ekonomickým projektem naší doby.

Řecko již od počátku vědělo, že bude mít problémy se splněním maastrichtských kritérií a pravidel konvergence, proto se při jednáních snažilo oddalovat spuštění jednotlivých etap.

Zahraniční investoři Řekům jejich experimenty do poslední chvíle tolerovali, ratingové agentury problémy s dluhy přehlížely, samotným Řekům se experimenty líbily, možné problémy je nezajímaly.

S příchodem roku 2009 nastal zlom. Řecké vládě se vlivem krátkodobého globálního ekonomického ochlazení a následného propadu daňových příjmů začala situace vymykat z rukou. Přebujelý a předlužený státní sektor nedokázal na prudký propad daňových příjmů reagovat.

Prudkým tempem narůstal i řecký státní dluh. Ze 111 % HDP v roce 2008 na 143 % HDP v roce 2010.

Zahraniční i řečtí "investoři" si teprve uvědomili, v jaké je Řecko situaci, houfně se proto začali zbavovat jeho dluhopisů. Úroky, za které si Řecko půjčovalo peníze na trhu, okamžitě vylétly do astronomických výšin.

Na jaře roku 2010 překročily roční výnosy (úroky) z 10letých řeckých státních dluhopisů magickou hranici 10 %, v dubnu 2011 se vyšplhaly nad 15 %. Země se během chvíle dostala mezi dva mlýnské kameny. Chyběly jí nejen peníze na financování přebujelého sociálního systému, ale zároveň peníze na splácení rychle rostoucích úroků z dluhů vytvořených v předchozích 30 letech.

Soukromí investoři ztratili za této situace o vysoce rizikové řecké dluhopisy zájem, úrokové sazby kvůli ztrátě důvěry v platební schopnost Řeků vylétly do ještě vyšších sfér. Země se tak fakticky stala závislou na přímém financování od ostatních členů eurozóny.

17. června 2011 dosáhly výnosy z 10letých řeckých dluhopisů smrtelných 18 %, bankrot Řecka zdál se být hotovou záležitostí. Část mezinárodních investorů (fondy, banky, neziskové organizace) zcela přestala ukládat do řeckých dluhopisů svůj i opatrovaný kapitál.

Úvěrové hodnocení Řecka spadlo během první poloviny roku 2011 na úroveň rozvojových zemí, prakticky ve stejnou dobu spustily řecké domácnosti tolik obávaný run na banky. (Run na banku je situace, kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku, protože si myslí, že je nebo se brzy stane insolventní, a začnou hromadně vybírat svoje vklady.) Proto část svých úspor (eura) přesouvají z řeckých bankovních účtů na bankovní účty ve Švýcarsku a Německu, část přesouvají v hotovosti do svých domácích trezorů, za zbytek nakupují zlaté šperky a mince, pozemky a další nemovitý majetek.

Všichni účastníci řecké ekonomické tragédie jsou momentálně ve velmi složité situaci. Pokud by Řecko mělo svou vlastní měnu (drachmu), již dávno by prošlo vlnou měnové devalvace, inflace, vysokých úrokových sazeb a nejspíš by si prožilo i očistný státní bankrot spojený s odpisem poloviny až tří čtvrtin státního dluhu.

Kancléřka Angela Merkelová si kategoricky nepřeje pustit Řecko z eurozóny. Stejně se chová celá špička EU: počínaje ministry financí a hlavou eurokomise až po hlavu MMF.

Je velkou chybou Bruselu, že zavedl společnou měnu bez společné daňové a rozpočtové politiky. Proto nespočívá dnes otázka v tom, jestli eurozóna přežije, ale v tom, jestli základy evropské integrace zůstanou životaschopnými.

Tato krize je jedním z důsledků toho, že existuje hospodářské pásmo s jednotným peněžním systémem a autonomní finanční politikou. Ovšem o vytvoření nadnárodního ministerstva financí dost pochybuji.

Soudě podle všeho se budou lídři EU ze všech sil snažit Řecko zachránit. Asi jen proto, že následky jeho bankrotu přijdou evropským daňovým poplatníkům mnohem dráž než pomoc samotná.