Zásadní otázka: Může existovat ekonomika procházející krizí, která zároveň roste o 8,2 procenta? Zásadní odpověď: Může

„Rosteme jako z vody,“ hlásají titulky po upřesnění statistiků, že v druhém čtvrtletí 2021 se HDP zvýšil meziročně o 8,2 % a v porovnání se čtvrtletím prvním o jedno procento. Jak moc je to klamné!

Klidně si řekněme: Tak strašně klamné, až se dá říct, že úplně lživé.

Porovnání meziroční je bez kousíčku významu, když si k tomu nepřidáme informaci, co se dělo ve stejné době loni. Nu dělo se to, že pokles byl skoro jedenáct procent. Takže těch nynějších osm a kousek nahoru není zase nic tak šokujícího. Ve skutečnosti jsme tím ani zdaleka nevyrovnali loňský propad. Daleko cennější údaj je růst o procento ve srovnání s předchozím čtvrtletím, to je alespoň trochu optimistické.

Trochu.

Je třeba se nějak férově porovnat se „zbytkem“ světa. A tady zjevně máme problém. Evropská unie zvýšila meziročně výkon ekonomiky o 13,2 procenta. To není překlep. Skutečně o 13,2 procenta. Tedy o pět procentních bodů více než my. A oproti prvnímu čtvrtletí o dvě procenta, takže dvojnásobně oproti nám.

Už ta čísla nevypadají tak krásně? Jistě. A to všechno ve chvíli, kdy inflace koruny je o polovinu vyšší (4,5 %) oproti inflaci eurozóny (3 %).

Je třeba si položit inovativní otázku: Může být nějaká ekonomika v hluboké krizi ve chvíli, kdy čistě číselně její hrubý domácí produkt roste?

Není to takový nesmysl, jako se může zdát. Vezměme si, že celá tato krize byla vyvolaná primárně zcela neobvyklou a mimořádnou situací externího typu, nebyla (a technicky vzato by ani nyní neměla být) strukturální. Přesto vybudila mnoho dějů, které mají strukturální charakter a které ohrožují stabilitu ekonomiky jako takové – a to přímo v kontinentálním smyslu slova. Stačí připomenout vývoj cen energií, což opravdu není české specifikum. Vedle těchto „velkých“ dopadů ale vidíme i různé projevy nerovnováh na národních úrovních. To je normální, protože větší hospodářské otřesy vždycky vyvolají reakce nejslabších článků systému, které povolí. Jenže v České republice se zdá, že těch slabých článků bylo nějak hodně.

Takže si lze představit stav, kdy silný a externí příčinou zaviněný pokles je sice následován růstem, ale tento růst je takového charakteru a výše, že by bylo fakticky přesnější hovořit o probíhající krizi.

A přesně takovou výjimečnou a neobvyklou chvíli nyní prožíváme. Při meziročním růstu 8,2 procenta procházíme vážnou krizí.

Navíc proti ní nemáme už co nasadit. Po minulém a tomto roce a neuvěřitelném obřím schodku plánovaném na rok příští neexistuje žádný prostor pro další veřejné výdaje. Naopak – ty musí být rychle drasticky sníženy, jinak sklouzneme do dluhové pasti. Desetiletý dluh vlády zdražil na 2,3 procenta (tolik musíme nabídnout, abychom prodali dluhopisy). Jakoby to není moc – ve skutečnosti je to strašné a děsivé číslo a každý ekonom z toho prostě musí mít čistou hrůzu. K tomu si přidejme, že jakékoliv rozumné restrukturalizační opatření, které bychom mohli udělat, bude mít nulový krátkodobý vliv. Zlepšení se dostaví až v řádu let, v žádném případě ne měsíců.

Je to dokonalá ekonomická bouře, je to ve skutečnosti hluboká krize. Maskovaná ovšem krásným růstem 8,2 procenta.