Současná hospodářská krize stále plní stránky novin. Stále silněji se ozývají hlasy, že to znamená konec kapitalismu tak, jak ho známe. Prý je potřeba více regulace, více státního dohledu, více státní ochrany spotřebitelů. Volný trh prý selhal. Jenže volný trh by takovou krizi nedovolil.

Co je volný trh? Často slýcháme cosi o neviditelné ruce trhu. V rádiu někdo podotkl, že stát musí více regulovat, protože neviditelná ruka trhu nestačí. Jedna ruka netleská. Ale to je velký omyl! Na trhu není neviditelná ruka jako nějaký automatický stroj. Není na něm vůbec nic automatického. Nic, co by se mohlo dát seřídit vládní regulací.

„Trh“ je pojmenování místa, kde se potkávají lidé. Jedni něco nabízí a druzí si z toho vybírají. Ti, kteří vybírají, rozhodují, kolik čeho a za jakou cenu jsou ochotni koupit. Na druhé straně jsou výrobci a prodejci, kteří rozhodují, za jakou cenu a jaké množství zboží se jim ještě vyplatí prodat. Nikdo nemůže prodávat za cenu, kterou si sám určí. Copak by si někdo z nás koupil rohlík za 20 Kč? Asi bychom zašli tam, kde je levnější.

Každý z nás má pocit, že sám ceny neovlivní. Přesto jsme všichni součástí mozaiky, která ceny určuje. Naše vlastní rozhodování je součástí procesu, který stanovuje tržní ceny. A tím i výdělky prodejců a výrobců. Od toho se potom odvozují mzdy a zisky v různých firmách i odvětvích. Výjimkou jsou firmy, které si mohou dovolit nastavit bezohledné monopolní ceny.

Opakem tržního hospodářství je socialistický systém tzv. centrálního plánování. V tomto systému je vždy nějaký úřad, který rozhoduje o cenách, o množství a dalších věcech. Všichni účastníci „trhu“ musí nařízení dodržet. Když se úřad netrefí, vše kolabuje a nedostatkovým se může stát i toaletní papír. Někde mezi je tzv. intervencionalizmus, vládní zasahování do volné soutěže. Hospodářské výsledky v obou těchto systémech pak závisí na rozhodování úřadu a náš život je v jeho moci.

O to více má náš život ve své moci úřad, který rozhoduje o našich peněženkách. Takovým úřadem není jen vláda, která vybírá daně. Ač to na první pohled není zřejmé, je jím i centrální banka. Americký Federální rezervní systém (tzv. „Fed“), Evropská centrální banka nebo Česká národní banka – to všechno jsou úřady, které diktují či ovlivňují řadu důležitých podmínek.

A jsme u dnešní krize. Původně nesla jméno hypoteční. V USA za Clintonova prezidentování vláda vytvořila podmínky a podporu pro poskytování hypoték i těm lidem, kteří by na to za normálního fungování trhu neměli. Copak by někdo z nás sám od sebe dal peníze do banky s tím, že budou půjčeny někomu, kdo je pravděpodobně nevrátí?! Z čeho by pak banka peníze vracela nám, až bychom je chtěli vybrat? Na takové bance by si novináři smlsli, lidé by jí nevěřili a krach by měla jistý. Ale vláda USA peníze na rizikové půjčky dala. Chtěla tak řešit bytovou situaci chudých Američanů. A protože šlo o vládu, nikoho to tehdy nijak neznervózňovalo, ani novináře. Jen některé banky se rozdělili o budoucí průšvihy prodejem přes speciální cenné papíry dalším investorům – a bankám po celém světě.

Mimo nevhodné vládní podpory sociálně slabých obyvatel zde byla i podpora Fedu. Pokud něco lidé hodně moc chtějí a je toho málo, na volném trhu cena roste. Stejně se chová i trh s penězi. Když nemáte peníze, můžete je získat za určitou cenu – za úrok. Rostoucí poptávka po půjčkách a stále větší zadlužení lidí by na volném trhu vedly k situaci, kdy by méně a méně lidí mělo volné peníze naspořené v bance, která je pak půjčuje ostatním. To žene cenu půjčovaných peněz nahoru. Každý další půjčovaný dolar by byl dražší a dražší. Úrok by byl vyšší a vyšší. Jak za půjčky, tak za vklady. Řada lidí s nižšími příjmy by si pak nemohla půjčit peníze a všem by se vyplatilo spořit. Nedošlo by ke krizi likvidity, tj. k nedostatku peněz v bankách.

Jenže bankovnictví je řízeno (regulováno) centrální bankou. Ta určuje, kolik peněz v hospodářství obíhá a za jakou cenu (úrok) se budou půjčovat. Fed držel úrokové sazby nízké. Vysoké úrokové sazby by zdražily úvěry pro podniky a ty by méně investovaly do svého rozvoje. Fed se chtěl vyhnout zpomalení hospodářského růstu, který by nižší investice firem způsobily.

Nejednalo se tedy o selhání trhu. Selhal model centrálního rozhodování. Model vládních zásahů, model vládního řízení ekonomiky. Na rozdíl od volného trhu držel Fed úroky nízké a vláda ještě podporovala hypotéky pro chudé. Nabídka úvěru byla levná a lákavá.

Nyní se objevují výroky o potřebě větší regulace a většího dohledu státu i EU. Máme se na ně ještě více spoléhat? Máme znovu platit chyby vlád, centrálních orgánů a zlaté padáky manažerům ze svých daní?

Zapomeňme na neviditelnou ruku. Na trhu jsme jen my, jednající lidé se svými rozhodnutími. Trh není nic neosobního, není to automat či robot, kterého je nutno seřídit. My jsme trh, my ho určujeme a tvoříme. Regulace trhu znamená regulaci nás. Nejde jen o naše peněženky, ale i o naši svobodu. Snaha usměrnit chování lidí způsobila dnešní krizi. Chceme se nechat více regulovat?

Autor je spoluzakladatel a předseda správní rady Demokratického institutu