Ministr financí v Rusnokově vládě bude především posunovačem papíru a úředníkem, který se bude starat o to, aby se v úřadě svítilo a topilo. Ale příští plnohodnotný ministr financí bude hrát při rozhodování o osudu České republiky velmi důležitou úlohu.

Ministr financí má v podstatě tři volby. Buďto se stát mistrným technologem moci a využívat mocenské síly svého úřadu (pro osobní a/nebo stranický prospěch), nebo být v podstatě neviditelným úředníkem a pouze plnit politické zadání svého premiéra. Anebo – třetí možnost – využít možností ministerstva financí a pomáhat České republice k dlouhodobému úspěchu. To by ovšem žádalo vzácnou osobu, které přemýšlí dlouhodobě, dívá se dál než na jedno volební období.

Rusnokův ministr financí tedy bude mít za úkol především nic příliš nepokazit a – pokud mu snad záleží na zbytcích osobní pověsti – možná také zkusit brzdit největší výstřelky těch, kteří budou chtít pár měsíců u moci využít k získání vlivu na veřejné peníze a na podniky ve vlastnictví státu. To, že Rusnokův kabinet má před sebou jen krátké vládnutí, nás totiž před takovými útoky neuchrání, spíš budou vedeny s o to větší silou a bezohledností.

Za malou úsporu lze taky draze zaplatit

Na co by se měl zaměřit nový plnohodnotný ministr financí? Všichni mají před očima především státní rozpočet a daně, úkolů je ale mnohem víc. Ale pojďme začít u rozpočtu. Odcházející vláda byla pozoruhodná tím, jak umanutě vyzývala k svaté válce proti schodku státního rozpočtu. Pro nového ministra ale mělo být mnohem důležitější to, jak se peníze utrácejí. Zejména pro zemi neschopnou dostat se z dlouhodobé recese, je nesmírně důležité, kam se veřejné prostředky investují. Můžeme hledat investice, které mají největší multiplikační efekt, ale také můžeme veřejné peníze v podstatě vyhodit z okna bez zásadního přínosu. Schopnost ministra financí klást důraz na přínosné investice rozhodne o tom, jak rychle se z nečasovské recese dostaneme. A je úplně jedno, jestli to bude se schodkem 2,6 nebo 2,9 procenta hrubého domácího produktu.

Nižší schodek by mohl ministr financí zajistit mimo jiné tím, že si bude pečlivě hlídat, jaké dopady mají různé vládní výdaje. Jeden příklad za všechny – Nečas jako jedno z populistických témat přijal boj proti "zneužívání" sociálních dávek. Možná tím pár korun ušetřil – ale přitom mu bylo úplně jedno, že se kvůli nesmyslně nastavenému příspěvku na bydlení aktivně vytvářejí chudinská ghetta a že veřejné peníze tečou k pár bezskrupulózním jedincům místo toho, aby pomáhaly potřebným. Hospodářské náklady na likvidaci následků téhle politiky přitom výrazně převýší "úspory" z odebraných sociálních dávek.

Veliká výzva, veliké tlaky

Ministr financí má v ruce i daně, ale rozhodně nemá tak volnou ruku, jak si řada lidí myslí. Základní parametry, tedy výše jednotlivých daní, jsou totiž založeny na politickém konsensu a v konečném důsledku tyto základní parametry ovlivňuje především premiér. Ministr financí ale může sehrát důležitou roli v tom, jestli bude daňový systém zaplevelen dalšími a dalšími výjimkami – nebo se rozhodne systém pročistit a dá šanci podnikům a především podnikatelům volně dýchat. Jednodušší a hlavně stabilní daňový systém má přitom na výkonnost ekonomiky vyšší vliv než případná změna daňové kvóty o nějakou tu desetinu procenta.

Ministr financí je ale také regulátorem finančního trhu a hazardu, řeší staré ekologické škody, je akcionářem významných firem a může být hlasitě slyšet v Bruselu. To všechno jsou věci, které výrazně ovlivňují naši budoucnost – a bude velmi zajímavé sledovat, jak s nimi naloží ministr s životností delší než pár týdnů. Ten přicházející by si měl především dát pozor na to, kolik drahých kompromisů po něm budou jeho političtí chlebodárci chtít.

Psáno pro Lidové noviny

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce