V poslední době se v Česku (poněkud nesměle) diskutuje o podpoře částečných úvazků. Zčásti jde o pokusy řešit nezaměstnanost, zčásti jde o vstřícnost vůči těm, kteří se starají o malé děti či nemocné osoby. Ačkoliv se v České republice procento lidí pracujících na částečný úvazek pohybuje kolem pouhých šesti procent (zatímco evropský průměr je podle nejnovějších dat Eurostatu 17 %), přesto panuje - z různých důvodů - k zavádění podobných instrumentů nedůvěra a obavy. Zatímco pravicové strany zvažují různá daňová zvýhodnění firmám, které některé lidi touto formou zaměstnají, levice přemýšlí nad dočasným zaváděním zkrácené pracovní doby. Z téhož důvodu: prevence nezaměstnanosti.

Z vlastní zkušenosti vím, že trend ve firmách je často opačný než ten, kterého se evropské politické strany snaží docílit svými nesmělými a polovičatými návrhy. Souběžně s rostoucí nezaměstnaností roste totiž tlak na nucené přesčasy (například v regionu, kde bydlím, obzvlášť stimuluje tento trend vlivný korejský zaměstnavatel Hyundai a její servisní firmy, přičemž se tak na trhu práce prosazuje odlišná pracovní etika asijské kultury).

Kam tedy vlastně tímto článkem mířím? Už v roce 1983 poukázal filosof André Gorz na to, že "vyšší automatizace výroby má za důsledek, že kdyby byla spotřeba Francouzů na úrovni 60. let, mohli by všichni pracovat na poloviční úvazek." Západní společnost, označovaná zlými jazyky za "konzumní" a "hodnými" (marketingovými) jazyky za "orientovanou na zákazníka," přišla v 60. a 70.letech s novou strategií stimulace potřeb. Pomocí agresivního marketingu jsou vyvolávány v potencionálních zákaznících potřeby, které by tito ve skutečnosti nepocítili. Jinými slovy, již nasycený trh se dále přesycuje, a to podněcováním zákazníkovy nestřídmosti a poživačných, nebo-li "konzumních" vášní.

Nechci na tomto místě rozvíjet konspirační (byť pravdivé) úvahy o vyprázdnění původních idejí kapitalismu. Jeho historický, fenomenální úspěch byl totiž založen na osobním sebezapření, a odkládání spotřeby ve prospěch úspor a dlouhodobých investic. Doložil na to ve své klasické apologii Protestantská ekonomika a duch kapitalismu Max Weber. Spíše bych rád poukázal na skutečnost, že současná nadspotřeba, drancování tzv.vzácných zdrojů, a také vykořisťování postrádá, ve své podstatě, ekonomickou racionalitu. Západní firmy jsou nuceny (rigidní evropskou legislativou) stimulovat nezaměstnanost (a zároveň paradoxně přetěžovat zaměstnance formou přesčasů). Důsledky tohoto stavu se promítají v několika bodech. Kromě neefektivní a - s nadsázkou řečeno - "oligopolní" alokace práce jako vzácného zdroje (na úkor efektivity, racionality a také sociálních aspektů), jde zejména o:

1. Příliš nízkou cenu "volného času" jako ekonomického statku. Je zřejmé, že mnoho lidí by preferovalo kratší pracovní týden za účelem vyššího pohodlí. Ostatně považme, jakou tržní cenu dnes mají nejrůznější firemní "well-being" benefity, a to díky něčemu, co by se dalo nazvat "personalistický marketing." Přesto, samotný volný čas je do jisté míry tabu.

Někdo by mohl namítnout, že méně odpracovaných hodin znamená automaticky menší výdělek. Nicméně racionální alokace zdrojů vede k racionálnímu tržnímu ohodnocení práce. Dnešní odbory proti zkracování pracovní doby mnohdy protestují. Tento jejich protest je však ospravedlněn pouze ambivalentními podmínkami na trhu. Ostatně prosazují snad odbory zavádění dvanáctihodinové pracovní doby, jak tomu bylo někdy v 19. století? Jistěže ne. Nebylo by to totiž ekonomicky racionální, byť by si pracující mohli zdánlivě vydělat (v celkovém objemu) vyšší souhrnnou sumu peněz. Ostatně, kdo si chce přivydělávat formou druhého zaměstnání, má možnost učinit tak individuálně a měl by ji mít i v budoucnu.

Znovu tedy připomínám relativní střídmost obyvatelstva v 60. letech v kontrastu s dnešní vynucenou nadspotřebou. Opravdu by lidé neocenili statek v podobě vyššího množství volného času? Vskutku preferují onen přehršel konzumu, jak je přesvědčily televizní reklamy, případně jiné - mnohdy podprahové - manipulativní praktiky marketingu?

2. Je zřejmě, že problém souvisí i s rigiditou mezinárodní legislativy. A také s rozličnými konkurenčními tlaky ve světové ekonomice. Na to ostatně doplatila Francie, která se před lety o čtyřdenní pracovní týden neúspěšně pokusila.

3. Odhaduje se, že kolem roku 2020 dojde na Západě ke skokovému zvýšení nezaměstnanosti. Podle prognóz má být problém způsoben značným pokrokem v oblasti robotizace výroby. Je zřejmé, že podobné tlaky dále přispějí k posílení trendů výše popsaných.

4. Iracionální ocenění firemních benefitů na úkor "benefitu" volného času má za následek zdravotní strádání mnoha pracujících. Výzkum britsko-italského profesora Francesca Cappuccia ukazuje, že toto strádání je prokazatelně vyšší u zaměstnanců pracujících na plný úvazek.

Je evidentní, že současná opatření politických stran jsou nesystémová (zmíněný příklad ČSSD podporující pouze dočasnost zkrácených úvazků, navíc dotovaný státními výdaji, tzv. kurzarbeitem) nebo opatrná a partikulární (omezení podpory částečných úvazků na pracující vychovávající malé děti). Obávám se, že výzva, která před západní společnosti stojí, je diametrálně odlišná: Za prvé, komplexní transformace legislativy ve prospěch snížení standardní pracovní doby odpovídající skutečné ceně volného času, za druhé, snížení nezaměstnanosti a racionalizace alokace zdrojů ve vazbě na nabídku a poptávku. A za třetí, zvýšení kvality života, což si dnes Západ - jak si dovolím tvrdit - může již dovolit.

tombi21.blog.cz