19.4.2024 | Svátek má Rostislav


EKONOMIKA: Inflace je škodná

6.1.2022

Návrh novoročního předsevzetí ČNB

Když před časem zvýšila Česká národní banka svoji základní sazbu skokem na 2,75 procenta, ozývaly se hlasy, že jde o krok přehnaný. A že podrazí ekonomické oživení. Po dalším prudkém růstu na 3,75 % je (téměř) ticho.

Stojí za připomenutí, že do roku 2021 jsme vstoupili s hodnotou 0,25 procenta. V pololetí zvýšila ČNB základní dvoutýdenní reposazbu na 0,5 procenta a od té doby systematicky tlačí úroky nahoru. Poměrně tvrdá kritika zaznívala po celou tu dobu – až do této chvíle. Z toho je vidět, jak vážná situace je.

Což je zajímavé. Že by tradiční kritici ČNB změnili názor na celý systém s nezávislou bankou v čele, to se nechce věřit. Takže je tu pravděpodobnější vysvětlení. V mezidobí jim došlo, jak velkým problémem je růst inflace, tedy růst spotřebitelských cen, který zažíváme. Možná i to, že jde o problém nejen ekonomický, ale také politický. Ale především a naprosto hlavně se pootočilo veřejné mínění. Před měsícem bralo jako problém inflaci určitě podstatně méně lidí. Mezitím jsme se posunuli reálně na práh nebezpečí, že meziroční růst spotřebitelských cen dosáhne v první části příštího roku deseti procent. Jinými slovy, že naše koruna přijde během velmi krátké doby o celou jednu desetinu své kupní síly. Toho si všimne každý. Proto ani ti největší populisté už nevytáhnou do boje za nízké sazby.

Nicméně nástroj, který nyní k omezení množství peněz v ekonomice banka používá, je celkem masivní a má velké zpoždění ve svém účinku. Lze to přirovnat ke kobercovému náletu. Kdo je v oblasti shozu bomb, má poměrně velkou smůlu. Těžko vyjde ze situace nezraněn.

Kritici mají totiž v jednom pravdu. Razantní zvyšování sazeb se dotkne části ekonomiky dosti nešetrným způsobem. Jistě přijdou i nějaké oběti z řad podniků. Krachy jsou nicméně při narovnávání nerovností a asymetrií v ekonomickém prostředí vcelku normální a běžné. Podniky jsou během takového procesu vývojem vytlačeny ze své komfortní zóny. Kdo nemá dostatečné rezervy a kdo příliš spoléhal na cizí kapitál, ten se nevyhne finančním tlakům a obtížím.

Národní bance by proto slušely i jemnější postupy, jak zasáhnout do objemu peněz v ekonomice a zaútočit proti inflaci. A nelze se tvářit, že k dispozici nejsou.

ČNB může změnit objem povinných minimálních rezerv pro banky, spořitelny a další finanční instituce. To je vcelku přímá cesta ke stažení peněz z oběhu. S tímto nástrojem je možné pracovat trochu jemnějším způsobem, než jaký umožňují sazby. Banka také může odprodat část svých extrémních devizových rezerv se stejným výsledkem – koruny stažené takto z oběhu může zmrazit. A pak je tu trocha psychologické hry kombinované s vyšší ekonomickou strategií: národní banka může změnit své inflační cílení.

Což by bylo skutečně skvělé novoroční předsevzetí České národní banky.

ČNB definovala svůj stále platný měnověpolitický inflační cíl už v březnu 2007 jako dvě procenta ročně s tolerančním pásmem jedno procento oběma směry. Jde o cíl shodný s většinou významných národních bank. Tato dvě procenta jsou prostě dlouhodobě považována za jakousi ideální inflaci. Kde tento předpoklad vzniknul, to je těžké říct. Ekonomické pokusy o vysvětlení, proč ne jedno procento nebo tři procenta, ale právě a jen dvě jsou správně, nelze označit za úspěšné. Ostatně jde zřejmě spíše o politiku – dvouprocentní inflace je natolik malá, že si jí za rok v podstatě nikdo nevšimne. Zároveň je dostatečně daleko od deflačních rizik.

Možná je právě teď, kdy se inflace blíží deseti procentům, správná chvíle pro vyhlášení nového (samozřejmě přísnějšího) inflačního cíle ČNB. Proč ne ve výši jednoho procenta? Samozřejmě s tolerancí další procento či raději spíše půl procenta nahoru i dolů. Deklarování dlouhodobého poměrně ambiciózního plánu by pomohlo v uvolnění aktuálních proinflačních tlaků, pomohlo by i dlouhodobé stabilizaci měny s pravděpodobným soustavným posilováním (a to z jiných důvodů, než se děje nyní – protože to je kvůli rostoucím úrokům). Prostě vyjádřilo by to rozhodnutí národní banky směřovat k cenové stabilitě.

To jsou všechno věci, které právě nyní trhy chtějí slyšet. Ostatně nejen trhy – přesně to stejné chtějí po měsících přehlížení problému i občané. Pokud by změna cíle byla doprovázena seriózním projektem, jak toho dosáhnout, pokud by to podpořila vláda jasným fiskálním plánem, pak by to mohlo spolu se zvýšením sazeb a případně s krokem v oblasti povinných rezerv přinést poměrně rychlé a především dlouhodobé řešení problému se spotřebitelskými cenami.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem