Důkaz solidarity nebo příležitost ke korupci?

U nás i v ostatních státech EU se nyní vede poměrně zásadní debata o budoucnosti tzv. evropských fondů. Tato diskuse má dva základní důvody: První spočívá v tom, že systém evropského přerozdělování již funguje v prostoru EU27 několik let a jsou s ním již konkrétní zkušenosti včetně různých korupčních kauz, případ bývalého hejtmana Ratha nevyjímaje. Druhý důvod spočívá v tom, že se v současné době rozhoduje o tom, jak bude toto evropské přerozdělování fungovat v období let 2014-2020. Pro občany je přitom důležité rozumět tomu, jak tento systém funguje a co prosazují státy, vlády a politické strany. Pojďme se tedy na to podívat podrobněji.

Nejdříve je nutné říci, že přerozdělování na úrovni EU je poměrně malé, činí pouze cca 1 % HDP. Celkový objem rozpočtu EU je ročně cca 120-130 mld. eur a tento rozpočet je vždy sestavován jako vyrovnaný. Tyto údaje by měly samy o sobě brzdit přehnané nadšení veřejnosti, médií i politiků z toho, že tyto "fondy" mohou nějak zásadně ovlivnit hospodaření jednotlivých států. Opak je ale pravdou. Veřejné mínění je neustále médii i politiky ubezpečováno v tom, že "evropské fondy" jsou pro nás i jiné státy EU zásadním faktorem. Budiž jasně řečeno, že tomu tak není. A to z jednoduchého důvodu. Na národní úrovni se stále přerozděluje cca 40-45 % veřejných výdajů, přičemž část z nich obhospodařují obce, část kraje a největší část národní vláda.

Výdaje evropského rozpočtu je možné rozdělit do tří hlavních kategorií. 1. Evropské fondy, které činí cca 50 %, 2. Výdaje na Společnou zemědělskou politiku EU (SZP EU), které činí cca 40 %, 3. Ostatní, které činí cca 10 %. Když mluvíme o "evropských fondech", máme tedy na mysli zhruba 0,5 % HDP, které se na evropské úrovni přerozděluje. Je pravdou, že dopad těchto fondů do jednotlivých států je rozdílný, protože základní myšlenkou těchto fondů je pomáhat v rámci tzv. evropské solidarity slabším státům, regionům, městům a dalším subjektům. V důsledku tohoto principu se státy EU27 dělí na ty, kteří dostávají více, než platí, a na ty, kteří dostávají méně, než platí. My od roku 2004, kdy jsme vstoupili do EU, patřime stále do skupiny těch, kteří více získávají, než platí.

Evropské fondy měly vždy za cíl provádět v praxi myšlenku evropské solidarity, t.j. pomáhat těm slabším, aby se dotahovali na ty silnější. Cílem tedy bylo sbližování hospodářské a sociální úrovně v prostoru celé EU. Pokud si položíme otázku, zda je v tomto úsilí EU úspěšná, tak musíme s politováním konstatovat, že není. Přesvědčivým důkazem pro toto tvrzení je současný stav Řecka, Portugalska nebo Španělska. Všechny tyto státy již více než 20 let čerpají poměrně velké prostředky z těchto fondů, ale výsledkem tohoto procesu není jejich dotahování se na úroveň průměru EU. Naopak dochází k jejich zaostávání a propadání se zpět. Případ Řecka je velmi výmluvný. V případě nových členských států EU ze zemí střední a východní Evropy (SVE) je čerpání těchto fondů zatím mnohem kratší, ale už nyní je jasné, že žádný zázrak v žádné z těchto zemí tyto fondy nepřinesly, a to včetně České republiky.

Naopak je možné ukázat na to, jak fungování tzv. evropských fondů má konkrétní nezamýšlené dopady. Jde především o to, jak distribuce těchto fondů zvyšuje reálné riziko korupce. My nyní žijeme pod dojmem kauzy bývalého hejtmana Ratha, ale fakticky se jedná o proces, který můžeme pozorovat ve všech členských státech, a to jak v nových (viz Rumunsko nebo Bulharsko), tak také ve starých (viz například Francie nebo Itálie). Zkrátka rozdělování těchto fondů prokazatelně zvyšuje příležitosti ke korupci. Kromě toho ale vidíme i další negativní dopady těchto fondů, které spočívají v neefektivní a neférové alokaci kapitálu. Díky tomu získávají konkureční výhody různí podnikatelé a další subjekty na projekty, které by za normálních okolností nemohly vůbec existovat. V praxi to funguje tak, že na investici do modernizace soukromého hotelu v rámci "podpory cestovního ruchu" evropské peníze lze sehnat, ale na vybudování veřejných komunikací tam, kde dosud neexistují, nikoliv. A to je špatně.

Třetím negativním dopadem fungování tzv. evropských fondů je destrukce racionálního politického rozhodování. Evropské fondy se stávají lákadlem pro každého politika počínaje posledním zastupitelem v nejmenší zapadlé obci v ČR, přes starosty, hejtmany, poslance, senátory až po premiéra, který nakonec nese největší odpovědnost za "nečerpání evropských fondů". Skoro všichni mají pocit, že je nutné "čerpat fondy" a veškeré rozhodování na úrovni obcí, krajů i vlády je tomuto cíli podřízeno. Přednostně se připravují ty projekty, na které "jsou fondy", a ty, které jsou skutečně potřeba, ale "nejsou na ně fondy", jsou oddalovány. Je toto správné? Podle mne nikoliv.

Co s tím? EU se bude muset zásadně zamyslet nad tím, jak utrácet peníze ze svého rozpočtu v rámci tzv. evropské solidarity. Existují přitom dva základní přístupy. Zastánci hlubší evropské integrace říkají, že EU musí přerozdělovat více než dosud, že má mít "větší ambice". Já jsem přesvědčen, že to není správná cesta. Podle mého soudu je i to stávající přerozdělování příliš velké a neefektivní. Proto si nepřeji, aby se v následujícím období na úrovni EU v letech 2014-2020 jakkoliv zvětšovalo.

Na národní úrovni je potom nutné zcela změnit současný systém "čerpání", který nám nastavila Paroubkova vláda v oce 2005. Především potřebujeme daleko menší počet operačních programů. Celkový počet je nutné snížit z dosavadních 24 na maximálně 5. Žádný operační program už nesmí být dán k dispozici kterémukoliv kraji. Všechny musí být pod kontrolou a zároveň odpovědností vlády. Rovněž zaměření těchto programů musí být zásadně zredukováno a směřováno do skutečných priorit, kam patří především veřejná infrastruktura a nikoliv soukromé záležitosti. Jen při splnění těchto podmínek se může omezit korupční potenciál a zvýšit efektivita evropských fondů v naší zemi.

Více na www.fajmon.eu