Evropská centrální banka sáhla po vůbec nejtěžší zbrani, kterou má k dispozici. Nákupy dluhopisů poprvé spustila loni v květnu v době vrcholící řecké dluhové krize. Až do března letošního roku pak nakoupila řecké, irské a portugalské dluhopisy za necelých 80 miliard eur.

Tento postup je nesmírně kontroverzní. Podle kritiků banka překračuje svůj mandát a pouští se do oblastí, které by jí měly zůstat zapovězeny. Je tu totiž riziko tzv. morálního hazardu. Pokud jedna země bude mít naději, že jí od vysokých úroků uleví nákupy ze strany Evropské centrální banky, mohlo by to snížit její ochotu dát svoji situaci do pořádku vlastními silami.

Evropská centrální banka od letošního března žádné státní dluhopisy nenakoupila. Tento nástroj obnovila teprve minulý týden. K všeobecnému překvapení se ale nákupy týkaly jen irských a portugalských obligací. Banka to zdůvodnila tím, že tyto země provádějí rozsáhlé reformy a úsporná opatření. A Španěly a Italy vyzvala k něčemu podobnému.

Reakce trhů ale byla mimořádně nepříznivá. Rychlý nárůst výnosů ze španělských a italských dluhopisů a další pád akciových trhů už banku přiměl zasáhnout. Ode dneška tak nakupuje i španělské a italské obligace.

Zahájení nákupu dluhopisů bylo loni určitě chybou. Teď je však již situace spornější. Doba je mimořádná a to, jak známo, vyžaduje mimořádná řešení. Výnosy u italských i španělských dluhopisů jsou nyní skutečně na úrovních, které jsou pro tyto země dlouhodobě neudržitelné. Pokud by přitom dluhová krize pohltila i Madrid a Řím, byl by to pravděpodobně konec eurozóny. A netřeba dodávat, jak negativní následky by něco takového mělo i pro nás.

Jenže Evropská centrální banka sama o sobě krizi v eurozóně nevyřeší. Ta pravděpodobně nepovolí, dokud trhy nedostanou odpověď na otázku: jsou Španělsko a Itálie v rámci měnové unie konkurenceschopné nebo ne? Dluhová krize tedy již momentálně není o Španělsku a Itálii, ale o samotné životaschopnosti eurozóny.

Situace přitom tak daleko vůbec nemusela zajít. Pokud by eurozóna už loni na jaře připustila řízený bankrot Řecka, možná bychom se teď o žádné dluhové krizi nebavili. Tehdy mělo dojít ke koordinovanému škrtnutí velké části řeckého dluhu a následné rekapitalizaci těch bank, které by to potřebovaly. S velkou pravděpodobností by šlo téměř výlučně o řecké banky, možná i o nějakou tu francouzskou či německou. Žádný zásadní problém by ale evropský bankovní sektor rozhodně nepotkal. Namísto toho ale eurozóna řešení jen oddalovala a krize se tak začala šířit do dalších zemí.

Proto stále platí, že definitivní vyřešení řeckého problému je nutnou podmínkou pro uklidnění situace. Druhý záchranný plán pro Athény, na kterém se lídři států platících eurem shodli na mimořádném summitu 21. července, je stále jen oddalováním nevyhnutelného, tedy škrtnutí podstatné části řeckého dluhu.

Jak už ale bylo řečeno, každé řešení teď bude kvůli šíření krize bolestivější, a tedy dražší. Španělsko, Itálie, ale i Belgie a Francie musí pokračovat v co nejrychlejším snižování schodků. Samozřejmě ale nejde jen škrtat: ruku v ruce s tím musí přijít reformy, které by do budoucna přinesly hospodářský růst.

Bez něj dluhy splatit nelze. Dobrým příkladem je Itálie. Na jednoho zaměstnance se tu platí jedny z nejvyšších odvodů v Evropě. Italská pracovní síla je tedy nesmírně drahá, což snižuje konkurenceschopnost země. Italové si v minulých letech nežili nad poměry, čisté mzdy tu nerostly závratným tempem. Rostla byrokracie a daňová zátěž.

To vše bude samozřejmě během na dlouhou trať. Je nutné počítat i s tím, že kvůli úsporným opatřením a reformám se některé země načas propadnou zpět do recese. Ale to bude nutná daň za zlepšení růstových vyhlídek těchto ekonomik.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6