Investorským (a potažmo ekonomickým) světem hýbou už roky a kromě jiných dva pojmy. Bitcoin je jeden. Green Deal (i když třeba dříve jinak slovně pojmenovaný) ten druhý. Základní otázka je pořád stejná: Jsou to letadla?

Letadlo (alias Ponziho schéma) v Čechách dobře známe, měli jsme jich tady mraky a asi nemá cenu vysvětlovat podstatu věci. Jistě ji zná každý, kdo i jen zabrousí očima do shluku ekonomických blogů nebo hodí alespoň občas jedním okem na hospodářstvím se zabývající stránky novin. Čili sebe i čtenáře ušetřím vysvětlování. Jen poznamenám, že to sice není obvyklé, ale letadlo si nelze představovat jen a pouze jako soukromou osobou nebo společností organizovaný podvodný model. Ono může být naprosto klidně „kryté“ či přímo organizované státem. V Albánii počátku devadesátých let minulého století by mohli vyprávět.

O tom, zda bitcoin a další podobné měny jsou nebo nejsou letadlo, píší statě i nositelé Nobelovy ceny. O budoucnosti a reálné udržitelnosti „zelené“ ekonomiky ostatně také. Zajímavé ale bude podívat se, co mají tyto dva příběhy společného.

Nicméně nejprve je třeba říct, co společného nemají. Tedy určitě ne ekologický pohled na svět. Těžko najít nějaké ekonomické odvětví, které by bylo tak beznadějně a hrozivě neekologické, jako je těžba a následně řízení a kolektivní správa kryptoměn. Aby bylo jasné – provoz žádné měny na světě není bez nákladů. Zúčtovací systémy spotřebovávají pochopitelně energii i materiál, ostatně i tisk a distribuce těch divných papírků s čísly a ražení ještě podivnějších mincí něco stojí. A není to málo. Ale oproti těžbě kryptoměn je to naprostá pohoda.

Spotřeba elektřiny vázaná na získávání kryptoměn (což je odměna za „zúřadování“ balíku transakcí, tedy za obsluhu systému) dosahuje dost nožná až dvě procenta celkové světové spotřeby. To je mimořádně extrémní číslo.

Jenom v případě bitcoinu je to ročně podle některých pramenů 86 TWh (ZDE), podle jiných pak přes 135 TWh (ZDE) a Richard Vrdlovec z Capital Consultant uvádí dokonce 177 TWh (!!! ZDE).

Velmi ilustrativní graf ukazující dramatický růst spotřeby v souvislosti s těžbou bitcoinu. (https://digiconomist.net/bitcoin-energy-consumption/)

To by teoreticky znamenalo, že těžba u všech kryptoměn dohromady by spotřebovala až dvojnásobek (!!!) tohoto množství (což by se v případě posledního odhadu skutečně blížilo oněm dvěma procentům světové produkce). Pro srovnání – roční spotřeba celé České republiky je (dejme tomu) nějakých 75 TWh. Faktem ale je, že z hlediska energetické náročnosti je bitcoin považován mezi kryptoměnami za určitý extrém.

Roční spotřeba energie na těžbu bitcoinu ve srovnání se spotřebou vybraných zemí. (https://digiconomist.net/bitcoin-energy-consumption/)

Nebudu příliš zjednodušovat, když řeknu, že všechno, co představuje Green Deal, je v drastickém rozporu s tím, jak energeticky fungují kryptoměny. Tak to prostě je. A pamatujme si to – na konci se z toho vyvine zajímavý otazník.

A nyní k těm podobnostem kryptoměn a Green Dealu. V obou případech jde o do značné míry umělý konstrukt, který je odvislý od vůle části obyvatel planety brát ho vážně a respektovat ho.

O bitcoinu (a obecně kryptoměnách) řekl jeden český investor nedávno toto: „Nerozumím tomu, že lidé jsou ochotni něco takového kupovat. Je to Ponziho schéma, nic jiného. Prostě věříte, že si to někdo od vás za čas koupí dráž. Bitcoin nemá žádné vynucené použití, jako mají peníze, které platí na daném území a všichni v té měně musí dle zákonů obchodovat. Jediná užitná hodnota bitcoinu je anonymita převodu, kterou ocení zejména organizovaný zločin a proti které posledních dvacet let většina vlád intenzivně bojovala.“ (Jan Vedral v rozhovoru pro HN)

To je ostré hodnocení. Nicméně postrádá jednu nohu – bitcoin je z principu deflační měna. Nikdy by ho nemělo být více než 21 milionů (poslední bitcoin bude vytěžen v roce 2140). Má tedy (alespoň teoreticky) s konečnou platností omezené množství. Pokud poroste světová produkce, tak bitcoin musí být deflační, jinak to matematicky není možné. Což se hodně lidem líbí. A to i když je láska k deflaci z ekonomického hlediska problematická a jde trochu o čistou víru na úrovni „suchou nohou po vodní hladině“. Ve skutečnosti by se s deflací žilo dosti problematicky (ale to je na jiný text).

Každopádně mají tedy kryptoměny (vážně míněné) dva bonusy. Jsou anonymní a z principu deflační. Jinak vycházejí k normálního standardního konceptu peněz jako obecného směnného ekvivalentu, nucený oběh nahrazují deflačním principem, což je primárně má učinit více vyhledávanou možností, než kterákoliv fiat měna. Jenže oba ty bonusy jsou závislé na dalších podmínkách. Na blahosklonnosti států, které „nechají“ kryptoměny na pokoji, a na důvěře dostatečného počtu lidí, že bitcoin a spol. jsou růstový produkt a skvělá ochrana před inflací. Když deset klíčových zemí příjme zákony zakazující nějakým způsobem těžbu a držení kryptoměn a obchodování s nimi, tak se to celé zhroutí jako domek z karet. A možná ani nemusí přijít přímo zákazy. Stačí, když bude otřesena důvěra ve „všemocný algoritmus“ zaručující konečný počet bitcoinů.

A teď Green Deal. Jakkoliv to jeho odpůrci nesporně zuby nehty popírají, ten také není něco, co by spadlo z nebe. Různé regulace ekonomických vztahů a normy řídící jednání lidí ve vztahu ke zdraví ostatních a k přírodě jsou prastaré a zřejmě trvají od prvního kromaňonce, který sousedovi rozmlátil hlavu balvanem, protože mu šel kouř z jeho ohně do jeskyně. Každopádně třeba první zákazy spalování uhlí najdeme v Anglii v roce... To byste neuhodli: 1307. V okolí londýnského Toweru se nedalo dýchat a král Edward I. vydal první ekologickou legislativu. Dalo by se pokračovat popisováním soustavného zpřísňování předpisů až k tomu našemu Green Dealu.

Nicméně teprve v posledních jednom či dvou desetiletích dospěl tento vývoj k novému modelu, kdy na základě „společenského paradigmatu“ (společenské objednávky vyjádřené opakovanými volebními vítězstvími příslušných politických formací) přicházejí politická rozhodnutí zcela měnící ekonomické vztahy a jakousi oklikou zasahující do základního pravidla veškerého podnikání a veškeré snahy člověka uspokojit svoje potřeby. Nyní již nejde o zisk (či o mzdu) získané v rámci zákona, které jsou pak použity pro ono uspokojení potřeb. Teď jde o ochranu planety a až pak o zisk či mzdu. To je obrovská změna podmínek.

Kdo do této změny investuje, investuje do postupů, které by (v danou chvíli z celkem podstatné většiny) nebyly ekonomicky schopny obstát v soutěži s postupy tradičnějšími. Jinými slovy mají tyto investice smysl, dokud je zde stát držící normy a nařízení tak, že tradiční produkční postupy jsou dodatečně zatíženy platbami za znečištění a spáchané škody. V tom tkví to státem organizované „letadlo“. Je určena, v podstatě uměle a do značné míry úředně, cena za poškození veřejného statku (ovzduší, klimatu). Tou je zatíženo všechno „staré“. Čili zvýhodněno „nové“. Je vytvořeno naprosto odlišné prostředí.

Jenže: Kdyby se změnilo paradigma (nižší znečištění = záchrana planety), kdyby voliči ve vyspělých zemích vyměnili své ekologické cítění za příslib sice kouřícího, ale růstu životní úrovně, investice do „zeleného“ se (částečně) stanou velmi ztrátovými. Letci v zeleném letadle příjdou o vše.

Takže ano, bitcoin a Green Deal mají docela dost společného. Jsou závislé na důvěře. A ani jedno, ani druhé bez té důvěry nemá žádný obsah. Čili ani žádnou cenu.

A úplně vidím argumentaci, se kterou by se jednoho dne mohly státy zbavit problému s kryptoměnami. Koho prvního napadne vyřešit příští energetickou krizi stopkou pro kryptoměny? Popravdě – pokud bychom snížili poptávku po elektřině světově o ona dvě procenta, žádná cenová krize by se nekonala. Je to hodně lákavé. A navíc ekologické.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem