„Uhlíková neutralita nemusí ohrozit průmysl.“ Tímto titulkem uvádí svůj článek v Lidových novinách z 26. srpna Anna Kárníková, ředitelka Hnutí Duha. Odpovídá jím na text předsedy vlády Andreje Babiše zveřejněný o měsíc dříve. V něm premiér obhajuje své rezervované stanovisko k urychlení plnění závazků z Pařížské dohody. Obává se, že zkrácení lhůt by mohlo fatálně poškodit český průmysl a prosperitu našeho státu.

Anna Kárníková ve svém textu vysvětluje, co je to uhlíková neutralita a proč dřívější cíl jejího dosažení, než stanovuje Pařížská dohoda, jak o to usiluje EU, je v souladu s Pařížskou dohodou. „Dohoda totiž říká, že svět jako celek potřebuje dosáhnout uhlíkové neutrality v druhé polovině tohoto stolení a první na tahu mají být rozvinuté země,“ píše Kárníková. Podle ní je tomu tak proto, že „...Pařížská dohoda naznačuje morální závazek vyspělých zemí, které v posledních 250 letech vyčerpaly většinu uhlíkového rozpočtu a mají nyní násobně vyšší emise na hlavu než státy globálního jihu.“

Především je zde citován pozoruhodný údaj: vyčerpání uhlíkového rozpočtu. Je-li to argument pro dřívější naplnění Pařížské dohody relevantní, bylo by dobré popsat, co to je. Podobně jako tvrzení, že „...ještě v roce 2016 české lesy pohlcovaly 4 % českých emisí, už o rok později však kvůli kůrovcové kalamitě spadly na polovinu.“ I v tomto případě by bylo užitečné uvést postup, jakým Hnutí Duha k výsledku dospělo.

To nejdůležitější sdělení je však v textu Kárníkové zaobleno takovým způsobem, že porozumět mu na jedno přečtení skutečně není jednoduché. Tedy popořádku: „Protože se emise počítají teritoriálně, je třeba vzít v potaz, že značná část emisí zemí, jako je Čína a Indie, má původ ve spotřebě západních států – v podstatě lze tedy říci, že naše emise do rozvojových zemí vyvážíme.“

My jsme tedy zavinili ekologické prasáctví rozvojových zemí? Především, každý stát je sám odpovědný za svou politiku hospodářského a sociálního rozvoje a za politiku ochrany životního prostředí. Tak také Čína a Indie přijaly (řekl bych, že uvítaly) zahraniční investice do různých průmyslových oborů v souladu s vlastními strategiemi, cíli a zákonnými normami. Jestliže západní země „své emise vyvážely“, pak ty „východní“ je „dovážely“. Problematická je i „vina“ západních států, že importovaly výrobky z „východu“. Konzumerismus moderní společnosti jistě je téma k ekologické diskusi. Leč kdybychom srovnali růst životní úrovně např. v zemích EU a obyvatel Číny nebo Indie, pak si dovolím tvrdit, aniž bych nahlížel do tabulek OECD, že výrazněji klesla chudoba právě v zemích rozvojových. Produkce tamního průmyslu je určena především pro jejich vlastní trhy. Nehledě k jejich masivnímu dovozu zboží, včetně potravin. Je-li za tím podle Kárníkové morální selhání EU, je nutné se ptát, jaká konkrétní morální kritéria klade Hnutí Duha.

Dále Kárníková píše: „Pokud chceme navíc umožnit rozvojovým státům dosáhnout vyšší životní úrovně (bez přístupu k elektřině žije ve světě 1 miliarda lidí), musíme jim vytvořit prostor svou vlastní rychlejší a intenzivnější akcí.“ To jest: občané EU musejí snížit vlastní spotřebu a dovoz zboží z rozvojových států (to jim ohromně píchne), vzdát se uhlíkové (a jaderné) energetiky (v podstatě okamžitě a bez náhrady) a tím přijmout fakt, že elektřina nebude vždy k dispozici jako nyní, že řada základních potravin jako maso a mléko se stane luxusním zbožím, že nebudou mít k dispozici automobil, nebo že si v zimě nezatopí tak, aby měli doma teplo. Vytvoření prostoru pro rozvojové státy tak znamená snížení našeho vlastního životního standardu na úroveň tamních nejchudších obyvatel. Ono nebude tak zle, možná do roku 2050 ještě trošku zbohatnou.

„Scénáře do roku 2050 pro EU zachycují sice obrovskou, ale realistickou proměnu ekonomiky. Pro Českou republiku ale podobné scénáře nemáme k dispozici. /.../ Vláda Andreje Babiše by měla takové scénáře nechat zpracovat a poté předložit odborné i veřejné diskusi. Teprve informovaná debata může rozhodnout, co je pro nás ve skutečnosti hrozbou a co příležitostí. Odmítat neznámé se nám totiž nemusí vyplatit,“ vyzývá ředitelka Hnutí Duha.

Ono je to ale tak, že zatím naštěstí odmítáme „známé“. Víme například, že zajištění bezpečných a plynulých dodávek elektřiny pouze s obnovitelnými zdroji, tedy bez zajištění centrálními zdroji s regulovaným výkonem, není možné. Že zajištění dopravních potřeb obyvatel i průmyslu a obchodu bez aut se spalovacími motory není možné. Že používání biopaliv a biomasy bez omezení výroby potravin, úbytku lesů, poškozování orné půdy a zvyšování emisí CO₂ není možné. Že zásobování milionů obyvatel měst, do kterých bude zakázán vjezd automobilům, není možné.

Nejdůležitější výzva, kterou Anna Kárníková přináší ve svém článku a s níž je nutné bezvýhradně souhlasit, je výzva k informované debatě. Začněme ji tím, že probereme strategie a opatření, která za posledních 25 let již prosadili zelení, a zhodnoťme jejich přínosy lidstvu a planetě.

Psáno pro Lidové noviny