Když nějaká vláda zavede cenovou regulaci, tak může vysvětlovat svoje kroky jakkoliv vznešenými slovy, ve skutečnosti však nevěří trhu, ale plánu. Místo přirozených sil vyhlásí za boha svou genialitu. Je to socialistická vláda.

Neříkám, že někde mezi černou a bílou neexistují jakési oblasti více nebo méně šedé, zvláště, když je situace skutečně krizová. Ale to „krizová“ znamená, že ještě vysvětlitelné nebo ospravedlnitelné je, když je regulace zavedena na absolutně nezbytně krátkou dobu nějaké skutečné katastrofy (napadá mne tornádo nebo povodně). Jakmile ale regulace začne sloužit k potlačení tržní situace, je to už jen pouhopouhý socialismus. A taková vláda si může nasadit jakkoliv umně vytvořenou konzervativní nebo jinou masku. Stejně je to socialismus a nic jiného.

V těchto časech slyšíme často slova o nutnosti „udělat něco s cenami“, slyšíme volání po nulování daní nebo po cenové regulaci. Musím zdůraznit, že to volání lidsky chápu – růst cen energií, plynu, nafty, benzínu a následně pak řady dalších komodit a dalšího zboží je skutečně vážný. Je to specifická ekonomická krize, s jakou jsme se nepotkali od zrušení záporné daně z obratu a od liberalizace cen v letech 1990 a 1991. Dnes má zcela jiné důvody, ale dopady na obyvatele začínají být podobné.

Na dohled chudoby se ocitá mimořádně velké množství rodin. A to, bohužel, nehovořím o výsledcích podle zcela scestného a možná nejhloupěji v médiích prezentovaného mezinárodního ukazatele, který vytvořil Eurostat a je obvykle nazýván index příjmové chudoby. Ten dává poněkud nesmyslná data vždy. Česká republika v něm vychází skvěle a lépe než Rakousko a dlouhá řada dalších států. Takže při každém zveřejnění výsledků jsme zahrnuti optimistickou tsunami o tom, že v této zemi chudoba prakticky neexistuje. Jenom je smůla, že ty úžasné výsledky nemají nic společného s realitou, leč pouze a jenom metodou výpočtu.

To, co přichází nyní, není nějaká hříčka statistiky, ale skutečná chudoba ve smyslu neschopnosti hradit závazky, a ještě hůře neschopnosti zajistit i nezbytné rodinné výdaje. Netýká se jen nízkopříjmových skupin. Zchudnutí společnosti přichází kvůli skutečně mimořádné inflaci, tedy kvůli růstu spotřebitelských cen. Každý ekonom obratem vyjmenuje řadu dalších souvislostí vysoké inflace – určitě žádný nevynechá zdražení hypoték. A tím zasáhne inflace i skupiny, které by jinak zvýšení spotřebitelských cen zvládly.

Společnost tedy stojí proti mocnému nepříteli. A proto není překvapivé, že některé části se obracejí na vládu, aby zakročila a zajistila třeba i pomocí regulace, mimořádného dočasného snížení daní a dalších umělých postupů cenovou stabilitu.

Vlády věřící v trh a svobodnou ekonomiku nesou politické nálady a volání nevyslyší. Vlády socialistické k regulacím přistoupí.

Regulované nebo uměle snížené ceny ale přestanou dávat správné signály producentům i spotřebitelům. Tržní cena je informace, dokonce naprosto klíčová ekonomická informace. Je v ní zakódována dosažitelnost produktu. Pokud je cena kvůli nedostatku produktu vysoká, poptávka klesá, vysoká cena také naláká další výrobce a vede ke zvýšení nabídky, nedostatek se postupně mění v dostatek, následně klesá cena. Když socialista do tohoto mechanismu vrazí klín regulace, znemožní trhu správně fungovat. A navíc se dostane do kolotoče nutnosti dalších a dalších regulací, nařízení, příkazů, zákonů.

Takže v Maďarsku, kde mají regulované ceny pohonných hmot, úřady zakazují pumpařům zavírat provozovny, i když těm se nevyplatí mít otevřeno. Naopak se tím jen zvyšují jejich ztráty.

Vysoká poptávka neopadá, protože ceny zůstávají nízké – takže se prohlubuje nedostatek produktu. V různých časech se to na různých místech projeví omezením množství paliva, které může být nakoupeno.

A samozřejmě uměle nízké ceny neodpovídající realitě lákají do země zákazníky z příhraničí okolních států. Takže je třeba napsat další socialistické nařízení a zavést dvojí ceny. Pro vlastní občany nízké, pro cizince vysoké.

Jak dlouho lze tuto absurditu provozovat? V podstatě dost dlouho. Tak dlouho, dokud občané nezjistí, že na benzínu šetří jen opticky. Dokud si nevšimnou, že rozdíl mezi regulovanou cenou a tržní cenou se „neztratí“. On totiž nutně někde chybí. Stát bude muset dotacemi podpořit pumpaře, které žene do ztrát, vybere málo na daních, zaměstnancům v celém sektoru nebude možné zvyšovat mzdy, mnozí asi přijdou o práci a začnou požadovat podporu, něco bude stát dohled nad regulacemi, pumpařské firmy nevytvoří zisky, nebudou investovat...

Prostě se objeví všechny tradiční obtíže reálného socialismu. I s tou obvyklou sociální nespravedlností, že levný benzín pro skupinu „řidiči“ zaplatí všichni, včetně zapřisáhlých odpůrců automobilové dopravy nebo lidí, co ujedou 200 kilometrů za měsíc.

Rozumím, že když někdo má za litr u pumpy zaplatit 48 korun, určitě by umělé snížení třeba na 30 uvítal. Ale věřte: Celkové škody napáchané na ekonomice by byly daleko větší než to, co by uspořili řidiči.

P.S. Aby nedošlo k omylu. Pokud je v textu zmíněno snížení daní, pak kritika takového kroku je kritikou masivního dočasného snížení či až vynulování zdanění konkrétního produktu. Jinak obecně snižování daní je dobré a potřebné, zvláště, když jde o promyšlený strategický krok. O takovém kroku ale v posledních týdnech a měsících řeč v podstatě nebyla a určitě jím není nulová sazba DPH. Která navíc vůbec nepomůže většině podnikatelů.