Už jako kluk jsem nadšeně četl o zářivé budoucnosti elektrického světa ve fantastických spíš než vědeckých románech Julese Vernea. Kde by mě tenkrát napadlo přemýšlet, odkud bral kapitán Nemo elektřinu na pohon své podvodné lodi, která vypadala jako palác. Technický pokrok od té doby překonal i ty nejfantastičtější představy, nikomu se totiž nepodařilo vybájit neuvěřitelný svět mobilních telefonů a internetu. Lidská fantazie je slepá, nezná úžasné možnosti ani reálné hranice technického rozvoje.

Uplynulo dlouhých 150 let a Verneova představa kompletní elektrifikace se nevyplnila. Nyní se však z paniky o klima Země zamořené dýmajícími elektrárnami a výfuky téměř jedné miliardy aut, jež podle některých teorií naší planetu nebezpečně zahřívají, dohodli politici všech hlavních stran, že sci-fi uskuteční a celý průmysl přestaví na elektřinu z čistých zdrojů převážně z nedostatečné a nestálé sluneční a větrné energie. Plán nazvali truchlivě Zelený úděl a první fází má být zákaz výroby spalovacích motorů osobních aut a malých dodávek (snad kvůli zmírnění odporu až za 12 let). Nákladní auta, traktory i bagry, lodě i letadla přijdou na řadu později. Jak si poradí s citlivým problémem zemědělství, jež produkuje o čtyři procenta emisí zlého oxidu víc než všechny automobily světa, zatím nevíme.

A tak dostal europarlament za úkol odhlasovat dohodu států Evropské unie a výrobu malých spalovacích motorů jednou provždy zarazit, což také poslušně byť se značným odporem splnil (340:279). Spor o elektroauta vyvolal překvapivě divokou diskusi, uvážíme-li, že „zákonodárci“ nemohou Radě EU a Komisi nic zakázat, sněmovna se podobá ruské státní Dumě (od slova dumat). Stoupenci zákazu argumentovali přínosem zdravého ovzduší, což je problematické a velice neurčitou představou rozvoje nových technologií, ba dokonce i ekonomickou prosperitou, zřejmě vůbec netuší, že přestavba průmyslu není investice. „Už teď se provoz elektroaut vyplatí,“ prohlásil Nizozemec a vyjednavač parlamentu Jan Huitema. Lež jako věž, řidiči hybridních taxíků už svá auta dávno přestali nabíjet.

Nikdo z europoslanců nepoložil zásadní otázku odkud a jak získáme nezbytné množství elektřiny. Profesor Jan Macek z ČVUT vypočítal, že jen výměna českých aut za elektromobily by si vyžádala výstavbu dalších sedmi temelínských bloků (sedm gigawatt), a to za předpokladu, že se přestanou odstavovat uhelné elektrárny, jak nařizuje Zelený úděl EU. „Elektromobil je ideologie.“

A co teprve cena! Levný ruský plyn je pryč a kapalný třikrát dražší, uhelné i jaderné elektrárny se v Evropě navzdory stoupající poptávce léta zavíraly a energetická chudoba je už i bez elektroaut na spadnutí. V Londýně nabízejí divadla chudým důchodcům své vytopené prostory. Stamilióny počítačů, mobilních telefonů, bankomatů, výtahů, čerpadel, klimatizace a dalších přístrojů (zejména v lékařství) zvyšují spotřebu a emisní daně elektřinu, na níž závisí provoz naší civilizace, zdražují. Zdá se, že někdo něco nepromyslel a nedomyslel. Francouzský ekonomický komentátor Francois X. Pietri viní za chybu nevolenou bruselskou komisi. Víru v nadřazenost politiky nad realitou. Něco se vymyslí a prosadí bez ohledu na dopad, svět se má politickým snivcům přizpůsobit. Objevily se i konspirativní teorie vyvolané fanatismem některých zelených politiků v Německu, kteří z nenávisti vůči automobilismu chtějí skoncovat s individuální dopravou. Politická elita má prý zájem zbavit obyčejné lidi svobody pohybu. Existuje jednodušší vysvětlení. Omyl ekonomů, kteří předpokládali, že ceny baterií, solárních panelů a větrných elektráren díky masové produkci budou stále klesat a elektřina i auta budou čím dál lacinější. A přispějí i budoucí technické inovace. A skutečně tomu tak zpočátku bylo. Během deseti let náklady na výstavbu a údržbu (nikoli likvidaci) slunečních a větrných elektráren se stále snižovaly a díky tučným dotacím se dostaly na mírně konkurenční cenu s průměrem elektřiny z tradičních zdrojů. Umožnila to také levná čínská výroba baterií a slunečních panelů. To byl ale pouze start. Čínská láce je pryč a nařízená likvidace klasických aut vyvolala bilionové investice automobilového průmyslu a zelené energetiky. Převis poptávky nad nabídkou závratně zdražil nedostatkové zejména vzácné kovy i výrobní náklady.

Cena lithia vzrostla za rok na dvojnásobek, měď na stožáry větrníků o 70 procent, neméně zdražil nikl i kobalt a vzácnější neodymium dokonce o stovky procent. Podle týdeníku The Economist by „snížení emisí o polovinu vyžadovalo otevřít několik set nových dolů na miliony tun těchto surovin“, což by způsobilo šílenou devastaci přírody a nové emise. V Americe už vypukly spory o stavební povolenky a instalaci přenosného vedení z větrných farem, jimž brání nejen občané, ale i ochránci přírody. Ještě větší problém představuje rozvodná síť. Spotřeba elektroaut by v USA vyžadovala trojnásobné roční investice do infrastruktury do roku 2030. V září vydal výzkumný ústav amerického elektrárenského průmyslu zprávu o dekarbonizaci hospodářství a došel k závěru, že není reálná ani s pomocí jaderných elektráren. Politici však stále mluví o potřebě nulových emisí, jako by by byly reálné a zákazem spalovacích motorů připravují většinu obyvatel o soukromé auto. Pokud by se jim podařilo tak drastickou politiku uskutečnit, upadla by Evropa na úroveň zemí třetího světa. Na drahém elektrickém autu není samozřejmě nic špatného, zločinná je pouze utopie totální elektrifikace. Doufejme, že udržíme demokracii a voliči řeknou dost.

Mf Dnes 3.3.23