VÝROČÍ: Pes, který vidí
Nový fenomén internetových novin se zprvu setkával s nepochopením, či spíše nechápáním úřadů. Když si šel Aston (Ondřejův nick na webu) zaregistrovat svůj „list“ na ministerstvo kultury, koukali na něj nejdříve jako na mimozemšťana. Sídlo organizace bylo jasné - dům vydavatele a majitele, obsah novin jeví všechny charakteristické znaky psané publicistiky i přes podezřelý název, ale kde se tisknou? „Na počítačové tiskárně čtenáře, když chce,“ zněla správná odpověď. A skutečně - v některých kancelářích si ráno hned po příchodu do práce stahovali zájemci Psa ze sítě a pak vytiskli. Na jehličkové tiskárně. Jediný výtisk pak putoval po celé firmě.
Prosím čtenáře, aby se pokusili vzpomenout si na úsvit internetového věku u nás. V tom roce 1996 se platily neuvěřitelné peníze jen za to, abyste měli přístup k internetu. Další tisíce měsíčně spolykaly telefonní tarify. Pokud jste byli mezi fandy, kteří měli internet doma. Telefonní síť přitom poskytovala reálnou rychlost připojení kolem 16 kb/s, ale někdy, když namokly telefonní dráty, klesala až ke 2 kb/s. Taková to byla doba, milé děti. Nebylo divu, že většina uživatelů zneužívala pevné připojení v práci. Až před Vánocemi 1996 přišly první nabídky na připojení k internetu za fantastických 500 Kč měsíčně. (Nesmyslný tarif se platil dál.) V této vlně na internet nastoupila naše rodina. Mezi prvními adresami, které jsme navštívili, byl fenomén té doby – Neviditelný pes.
Jeho formu zvolil Aston mimořádně šťastně. Dnešní terminologií šlo o blog, obsahující tři části, které měly – slovy Ondřeje Neffa - „ze zřetele věčnosti stejný význam“:
V úvodníku nazvaném „Český politický cirkus“ Aston se svým mírně ironizujícím, brutálně výsměšným a nemilosrdně sebeshazujícím stylem „gomentoval“ naši domácí politickou bramboračku. S pečlivě dodržovanou zásadou - padni komu padni. To platí dodnes, protože Astonův úvodník se stále i po všech změnách skví hned pod záhlavím listu. A dodnes platí, že žádný z politiků si nemůže být jist jeho přízní. Zato nemusí plakat kvůli trvalému odsudku.
V další části, zvané „Rodina a přátelé“, jsme téměř online sledovali veselé a poučné scénky z chodu domácnosti i Astonova života. Nezapomenu na článek „Neoholitelné holítko“, z kterého jsem si vzal poučení, že holítkem se lze holit vlastně donekonečna. Třetí část, „Psí příhody“, pak obsahovala referáty ze života rotvajlera Barta.
Opakované rodinné události, opakované psí procházky po opakovaných místech - jak lze o tom psát denně a neopakovat se? Jde to, a jak skvěle! V těchto jakoby bezděky vyprávěných příhodách vidím největší spisovatelské mistrovství Ondřeje Neffa - při vší úctě k té hromadě románů a knih, kterou už napsal a má rozepsanou.
Každá ze tří částí původního Neviditelného psa se vešla na jedinou obrazovku, občas zabrala i dvě. I zde Aston osvědčil předvídavost, jež je cizí současným blogerům, kteří si myslí, že „internet je nekonečný“. A také nenápadné mistrovství, protože není problém napsat článek na pět stránek, ale esej na jedinou?
Málem bych zapomněl na čtvrtou část, která doladila původní koncept NP do dokonalosti: pravidelný strip s rotvíkem Bartem, mouchou Mášou a pavoukem Kraxem.
Takto skvělé noviny vyvolaly zájem mnoha skvělých lidí z celého světa, z nichž se postupně stali zpravodajové, komentátoři a vlastně i spoluautoři listu. Nad Neviditelným psem slunce nezapadalo. Pro naše krajany v USA, Kanadě, Austrálii, Jižní Africe, Holandsku či Rusku byl vítaným informačním zdrojem o životě ve staré vlasti. V prvním roce vydávání přicházela na NP více než třetina čtenářů ze zahraničí! Takový zájem zvenčí nevyvolaly žádné české tištěné noviny. Bylo to skvělé i pro tuzemské neviditelně psí čtenáře. Mohli jsme se totiž vidět očima pozorovatelů zpoza břehů našeho rybníčku. Co jsme se o sobě dovídali, nebylo vždy povzbudivé, ale vždy velice potřebné.
Kolem listu se zcela nenápadně vytvořila jakási „literární generace Neviditelného psa“ v té době padesátníků (plus minus), jejíž rozlet srazily sovětské tanky v roce 1968, která byla upozaděna mladistvými revolucionáři a zkušenými aparátčíky v roce 1989 a která se vynořila jen díky zázraku jménem internet - a také díky zůsobu, jakým náš principál Aston vede svůj cirkus. Krom hlavního čísla, jímž je jeho úvodník, nechává po aréně pobíhat různou zvěř, zejména tu kousavou. Díky jeho velkorysosti se mohou producírovat velice rozdílné osobnosti s odlišnými názory. Tedy i s názory, jež neladí s názorem samotného pana šéfa, což je v jiných novinách nepředstavitelné.
V úterý 23. dubna 1996 byl Neviditelný pes vypuštěn na síť. Právě v den dvanáctých narozenin vlčáka Gordona, kterých se ten však už nedožil. Gordon se stal nesmrtelným díky tomu, že jeho obrázek v zeleném provedení můžete vidět v záhlaví každého vydání NP: Psa, který si poté, co vykoná jakousi nepravost, přikryje oči tlapkami, a tak se stane „neviditelným“.
Za těch patnáct let proběhlo mnoho změn. Praskla internetová bublina, odešla většina prvních přispěvatelů, objevili se noví. List přešel na podzim roku 2005 od původního poskytovatele prostoru na serveru, jímž byla firma Eunet, pod křídla Lidovek. Ondřej si založil blog Hyena.cz, kde se vrací k původní koncepci NP. Většina současných komentátorů má už také vlastní blog. Zemřeli další psi i lidé, ale Neviditelný pes trvá. A trvají i jeho kvality - bezprostřednost, autentičnost, individualita a osobní zaujetí, sicflajš, s jakým je ctěnému obecenstvu servírována jedinečná plejáda různorodých názorů.
Na – a vyber si!
Neviditelný pes je vidět, ale i vidí. Vidí a štěká. A občas i kousne. Je toho stále potřeba.
Jan (Šaman) Kovanic
(Psáno pro Lidové noviny a Neviditelného psa)
************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.
