23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


ŠAMANOVO DOUPĚ: Traktor kontra tank

20.1.2024


Po dvou hektických dnech v Galileji opouštíme Tiberias směrem na jih. Ani třetí večer pobytu v hotelu Berger se mi po večeři nepodařilo vyrazit do města. Nejdřív jsem si třídil a zálohoval fotky, vyřizoval maily a nakonec balil. A když jsem dobalil, pokusil jsem se oživit foťáček. Bylo by smutné, kdybych nemohl snímat další krásy Izraele, zejména v Jeruzalémě. Nu a vida - stačilo vyměnit baterku a strojek se rozběhl! Jenže to už bylo jedenáct večer a plán na návštěvu centra města definitivně padl. Pokud se člověk chtěl vyspat, aby byl čerstv k zítřejšímu přesunu na jih. Druhý hotel se na nás těšil v křesťanské části Betléma. Ale než se tam dostaneme, čeká nás na cestě ještě mnoho zastávek.

Zastávka první: Rozhledna Hod u jižní částí jezera Kineret. Kamal nás k ní veze od hotelu směrem nahoru. Nejdříve na západ, po výstupu na planinu Ramat Porija na jih. Takže jsme zase neprojeli městem. Zato jsme asi po čtvrthodině navštívili vyhlídku, kterou moc turistických výprav nenavštíví. Individuální turisté pak samozřejmě ano, zejména ti izraelští. Asi 20 metrů vysoký dřík, obtočený spirálovým schodištěm je vlastně přístavkem místní restaurace, která ale v tuto ranní hodinu (chvíli před devátou) ještě není otevřena. Pro samostatně piknikující návštěvníky jsou ale k dispozici venkovní stoly, a co je důležité, také benzinová pumpa. My však bažili po vyhlídce a tak jsme vystoupali na ochoz rozhledny. Není sama tak vysoká, nestojí na žádné hoře, základy má jen asi 15 metrů nad hladinou moře. A to moře zde kdysi možná šplouchalo. A z tohoto okraje šelfu se propadaly svahy příkopové propadliny prudce ke dnu. Terénní zlom zde zůstal i prudké svahy pod ním, moře však zmizelo. Přívětivé vlnky sladkovodního moře Galilejského (dnešního Kineretu) nyní šplouchají o asi o 240 metrů níže, měřeno z ochozu rozhledny. Avšak rozhledy se moc nerozléhají, jsou filtrovány zbytky fáče ranní mlhy nad jezerem. Ty kazí fotky, ale stejně se kocháme pěkným kruhovým pohledem.


Na severu nevidíme Tiberias, protože ta je zakryta blízkým horizontem. Na západě si všímám upoutaného výzvědného radarového balonu izraelské armády na základně v Naftali, kolem kterého jsme jeli v sobotu. Je to vzdušnou čarou jen 14 km, ale balon je stejně kouřmem rozostřen. Na jihu se na vršíčku, přerůstajícím naši úroveň, rozložil kibuc Alumot.

Kibuc Alumot

A pod rozhlednou se za blízkým kruhákem pase na spálené hnědé trávě nebo snad strništi stádečko ovcí. Jeho pohyb je omezen mezí, na které roste zelená zeď opuncií. Hlavní výhled východním směrem míří arciže na jezero, nad kterým se hrbí horizont Golanských výšin, přes který do objektivu šajní nízké slunce. Odráží se od plechových střech kibucu, obklopeného datlovými háji který leží před bližším břehem. Tam je naše další zastávka.

Tak jsem se zabral do focení, nadšen, že můžu, že jsem zůstal na ochozu poslední. Ale zavolali na mě od autobusu včas, takže jsem do něj zase nenastupoval poslední. Po asi pěti minutách serpentinovitého sestupu po silnici jsme zakotvili před návštěvnickým střediskem zdejší farmy Kineret. A nevím, jestli patří k severnějšímu stejnojmennému mošavu, anebo jižnějšímu stejnojmennému kibucu. Zdejší osídlení je totiž dosti husté a datlových hájů je tu spousta.

Po usazení v návštěvnickém středisku jsme nejdříve krátký informační film, a pak se porozhlédli po historických fotografiích, které dokumetují těžký život zakladatelů. První židovští osadníci založili zdejší osídlení kolem roku 1908. Tehdy někde v těchto místech jaffští sionisté postavili „výcvikovou farmu“ Chavat Kineret. Ale už v roce 1913 byl jeden z nich zavražděn místními Araby. Po první světové válce zde zůstali jen dva lidé. Nová vlna osídlenců dorazila až o něco později. Datle, které tu vypěstovali prodávali i turistům, vlastně ještě poutníkům hlavně v místech, kde z Kineretu vytéká Jordán. Malý Jordán, Jordánek, Jardenit, kde se dnes znovu nechávají pokřtít věřící křesťané, kterým turistické agentury namluvily, že právě zde byl pokřtěn Ježíš. (Byli jsme se tam podívat s mou milou ženou Ivankou během naší první návštěvy Izraele v roce 2006.)

Co nás však ve zdejším návštěvnickém středisku zaujalo nejvíce, byla prodejní hala! Pulty zde přetékaly hlavně datlemi na sto způsobů. Byly zde datle čerstvé i datle destilované. Datle kandované a datle v datlovém medu. Datle v čokoládě a datle v datlích. Datlové krémy a datlová kosmetika. A pak všlijaké chalvy, kandované ovoce od třešní a ananasů po jahody a fíky. Nakoupil jsem zde suvenýry pro oba své potomky i pro sebe, tedy vše trojmo: Kilovky čerstvých datlí, datlový sirup, litrovky vinného moštu a také, když už jsem byl v tom nakupování, lahve karmelského červeného vína. Pytlíky s kvádříčky datlové chalvy s různorodými semínky - ty byly nejlehčí. S nákupem jsem váhal, ale nakonec, vždycky mohu z podpalubního zavazadla vyházet ty oblé lávové kameny, které jsem si donesl ze dna brouzdací nádržky v Tel Danu!Však to zavazadlo může mít ráži až třiadvacet kilo a přitom jsem přilétal jen se třinácti kg. Díky bankovnímu výpisu jsem si ověřil, že jsem utratil přes tisíc korun. A kde? Teď se to dovím: Ten krám se zove SPICE KINNERETH ISR...

Mimochodem jsem se dověděl, že sladkých datlí se jakožto diabetik nemusím obávat, protože podle nových výzkumů datle (i když obsahují 70 % sacharidů) nezvyšují hladinu glukózy v krvi. Přesněji dlouhodobě ji nezvyšují...

S narvaným batohem jsem vyšel ven a začal se opět věnovat fotografování. Velmi autentickým se jevil být bíle natřený traktor, spíše traktůrek, k němuž byla připojena zelená žací lišta. Traktor svou bělostí zakrývá, že je téměř vrostlý do ozdobného keře. Ještě autentičtější je originál pluhu, který za sebou táhne dvojice oslíků, vystřižených z plechu. Tyhle plechové siluety jsou v Izraeli velice oblíbené, když mají opticky věrně a přitom levně zobrazovat minulé děje na autentických místech.

Nejautentičtější byly ovšem samotné datlové háje. Vytvářejí stejně vysoké obdélníky rostoucí vedle sebe - podle doby zasazení. Trsy datlí jsem fotil hlavně na těch nízkých stromech, které ale už musely být starší čtyř či pěti let. To je doba, kdy začnou dávat své sladké a silně kalorické ovoce. Protože se blížila doba jejich sklizně, byly trsy datlí obaleny černou síťovinou, aby při strhávání z palem neopadaly jednotlivé datle.

Je možné, že jsme s Ivankou byli v tom roce 2006 na druhém konci těchto hájů. Protože tam jsem si tenkrát všiml domku, který byl označený jako „Motor House“. Před ním stál kámen, na němž bylo psací hebrejštinou cosi vyvedeno. Teď mi je kamarádka Vierka z židovského pěveckého sboru Rimon konečně přeložila:

Motor House 2006

*
Jen strom - moje ruce zasadily
Břehy Jordánu mlčí.
*
Eukalyptový háj,
most, loďka
a slaná vůně na vodě.
*

V češtině to metrikou neodpovídá. Ale stylem jde zjevně o haiku! Autorkou toho prvního je básnířka Rachel Bluwstein a té druhé zpěvačka

Noomi Šemer. A protože Rachel byla jednou z žákyň Channy Meiselové, která od roku 1911 vedla „ženskou sekci“ původní farmy, kde probíhal zemědělský výcvik žen, pak jsme byli nejspíš v kibucu Kvucat Kineret. Tedy určitě jsem v něm byl roku 2006.

Ale je to tady! Nebo přesněji řečeno: Vrací se mi pocit „tady to je“. To Něco, ze kterého vyvěrá pravdivost a hloubka místa, dějů, které se v něm udály i přítomnost něčeho kosmologicky zásadního. Cítil jsem to v Izraeli společně s mou neregistrovanou partnerkou Janinkou v letech 2016-17 hlavně na posvátných místech, svázaných s biblickými ději. Letos poprvé jsem to ucítil v obyčejném datlovém háji...

A o chvíli později a dva kilometry dále jsem to ucítil opět u vjezdu do kibucu Deganja Alef. (Alef je tato Deganja zvána od roku 1920, kdy kousek od ní vznikl kibuc Deganja Bet.) Stojí tam kousek za Jordánem, opouštějícím tu Kineret, temně olivově zelený tank, vlastně dvoumístný tančík, vyrobený francouzskou spíše automobilovou společností Renault.
Kibuc Deganja se pyšní prvenstvím. Byltě založen již roku 1909, a to nespokojenými členy komuny z původní výcvikové farmy Chavat Kineret. (Která tím přišla o kibucnické prvenství.) Ale kibuc se z něj stal oficiálně až roku 1911. Podle místní informační tabule se tak stalo roku 1910. (A teď to máte přesně. Typicky izraelsky a židovsky přesně.) Také zde došlo už roku 1913 k vraždě kibucníka místními Araby. Ale nejvíce obětí kmenové nenávisti přinesla až válka o samostatnost v roce 1948.


14. května toho roku byla vyhlášena. A o půlnoci toho dne překročila syrská vojska hranice, které tu jsou vzdáleny pouhých 18 km vzdušnou čarou. Do blízkosti Deganji se Syřané dostali už 18. května, kdy dobyli policejní stanici východně od kibucu. Na ten zaútočili za úsvitu 20.5. pěti tanky, doprovázenými pěchotou. Pronikli do něj, ačkoliv ho bránili obyvatelé Deganji, posílení sousedy z vedlejších kibuců. Obrany se rovněž účastnili členové brigád Golani a Carmel. Kibuc bránilo, i přes jmenované posily, pouhých 70 lidí. Obránci měli bohužel zejména lehké ruční zbraně, ačkoliv jeden z dřívějších průvodcí zmínil, že v arzenálu měli i děla, která pro svůj rodný kibuc zajistil tehdejší ministr obrany Moše Dajan. Nicméně tank, který dnes stojí u vstupu do areálu kibucu zničily podomácku vyrobené Molotovovy koktaily. Další tanky byly poškozeny britskými vrhači protitankových granátů PIAT. Ta zmiňovaná děla byla dvě, měla ráži 20 mm, ale střílela ažzpoza několik set metrů vzdáleného Jordánu. Tankovou kolonu v jejím postupu do centra Izraele zarazil ten první, v čele kolony jedoucí a nakonec Molotovovy zničený tank, který vzplál a definitivně tak zastavil syrské útočníky.

No, tank. Když se na něj člověk kouká z autobusu, přichází mu na mysl patřičnější označení „tančík“. Zjevně benzinový, aby dobře hořel. Nicméně když se mu díváte z očí do hlavně, tak je to - tank...

Kibuc jeho sedmdesát obránců zachránilo. Druhý den po vítězství pohltil hromadný hrob těla 52 hrdinů. Byly to oběti nejen ze samotného kibucu, ale i další padlí z okolních bojů...

Tak je to v Izraeli vždy. I když dnes má už mohutnou armádu s dokonalými zbraněmi - když vojáci nepřítele překročí hranice anebo se vynoří z moře, nejdříve narazí na kibucníky. Ti buď svou komunitu ubrání, anebo spolu s ní padnou. Jako naposledy vloni v říjnu.

A proč jsem zvolil tak nadnesený nadpis svého článku, když proti syrským tankům žádný zemědělský traktor nevyjel? Ale vyjel. A zvítězil! Svou trpělivou a dlouhodobou prací přetvořil poušť v kvetoucí oázu. A znovu a znovu tak vítězí nad nepřátelskými tanky. I nad zrůdnými teroristy.

S myšlenkou na tvrdý a hrdý život zdejších obyvatel jsme nastoupili do autobusu. A konečně odrážíme od Kineretu. Směřujeme po silnici číslo 90 na jih. Naše dnešní pouť teprve začíná.

Prožito v Izraeli v neděli 3. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 19. ledna 2024

Citováno i z vlastního článku Mír v Jardenitu, který na NP vyšel 3.8.2006
Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.Viz i v textu uvedené odkazy na Wikipedii.