Když jsem si doma nanečisto projížděl náš budoucí program v Izraeli, napadlo mě, že bych si mohl dovolit vůči průvodci drobnou partyzánštinu. Konkrétně samostatný trip po stezce kolem severního břehu Kineretu. Z Tabghy, kterou právě opouštíme Kamalovým šedým busíkem, bych mohl do blízkého Kafarnaum (aneb Cabernaum, Kapernaum či Kafer Nachum) dojít pěšky. Už jsem tam byl dvakrát, co nového tam asi ještě uvidím? Nejsou to ani tři kilometry, a zatímco by se zbytek výpravy kochal krásami tamních vykopávek, zbytky antické synagogy a futuristickým františkánským kostelem, já bych si užil přírody na modré značce. Však jsem si, když jsem tu byl podruhé, slíbil, že „někdy příště k němu musím najít zkratku po břehu jezera“. Půjde to, když se domluvím s průvodcem, ne?

Ne! Můj nápad mi Radek okamžitě zatrhl. Ani ne tak proto, že bych se ztratil z jeho bedlivého dohledu, ale hlavně proto, že je to fyzicky nemožné. Hladina jezera totiž díky několika sněhovým zimám na Hermonu (a taky dotacím z odsolené mořské vody) stoupla a břeh ustoupil desítky metrů do vnitrozemí. Pobřežní stezka je sice poctivě na mapách zakreslena, ale i na těch Mapách.cz je ta modrá turistická trasa poctivě zakreslena - na vodní hladině.

Takže se poslušně vracím do houfu. V autobuse si připínám spodní díl nohavic; i kdybych nechtěl jít do kostela, tak pravidlo zahalených kolen a ramen platí v celém areálu, který mají v péči františkáni. Opět se tak ocitám uprostřed rozsáhlých vykopávek. Nad tmavými čedičovými kameny bíle svítí přízemní fasáda synagogy ze 4. století. V této synagoze tedy rabbi Joshua určitě nekázal. Avšak mohl tak zde činiti ve starší, původní černé synagoze, jež tu stávala v jeho dobách. A o tom, že zde stávala, svědčí i evangelista Lukáš v 7. kapitole. Ta popisuje zázrak vyléčení smrtelně nemocného otroka jednoho římského setníka. Tomu setníkovi na tomto otroku „velmi záleželo“. Přimlouvali se za něj u Ježíše i židovští starší: „Je hoden, abys mu to udělal, neboť miluje náš národ, i synagogu nám vystavěl.“ A Ježíš tak učinil. (Více viz Lukáš.)

Nahlížíme pod černě kovový kostel z roku 1990, připomínající létající talíř. Prý má tvar hozené rybářské sítě, nicméně UFO vidí člověk na obrázcích častěji, než rozhozenou rybářskou síť. Kostel, či snad kaple, nemá klasickou podélnou loď; je stavěn oktogonálně. Nejspíš proto, že tak kopíruje obvod byzantského chrámu ze 6. století. Jeho základy obklopují základy domu, k němuž se vztahuje tradice, že právě zde bydlel rybář Petr (našel se v něm řecký nápis „Petrus“). Kostel je postaven na osmi vnějších mohutných pilířích, trůnících po obvodě původního kostela a tak se skutečně nad vykopávkami vznáší. Dostáváme rozchod, abychom mohli vevnitř „navnímat“ evangelijní duchovno.

Vystoupám k němu po bílých schodech, ale pro nával turistů se navnímání jaksi nedostavuje. Naštěstí mám bezturistické fotky z minula, a tak nemrhám čas focením. Vyrobím jen několik aktuálních snímků. A můžu si vypomoci i svým starým popisem interiéru kostela:

„Zevnitř je patrna jeho osmibokost, jako u jeho kolegyně z Hory Blahoslavenství. Mohutné nosné sloupy jsou ozdobené dřevěnými reliéfy s novozákonními scénkami a citáty, vztahujících se k tomuto místu. Stěny tvoří jen sklo. Otvírají se z nich panoramatické pohledy do okolí. Vnitřek tohoto kostela není orientován ke kněžišti, ale lavice tvoří jakýsi amfiteátr, svažující se doprostřed. Tam pod lesklou hladinou skla prosvítají ony petrovské základy.“

Skrze sklo si znovu vyfotím „veselý pravoslavný kostelík, který je odsud vzdálen jen několik set metrů“ směrem na východ. Tam jsme byli s Janinkou minule. (Jde o řecký ortodoxní kostel, přičemž v této souvislosti zmíním, že „orto-doxní“ rovná se „pravo-slavný“. A místní pravoslavní mají za to, že u nich je to pravé Ježíšovo místo.)

Vylézáme ven a jdeme se podívat na stavitelské prvky synagogy, vypreparované z ruin. Jde o zbytky bohaté architektonické výzdoby, podle čehož se soudí, že synagoga musela být vystavěna za podpory samotného římského císaře Juliána. Vyprávím zde zkazku o „synagoze na kolečkách“, která je na jednom překladu reliéfně vyobrazena. Jde o starozákonní příběh, v němž se Pelištějci v boji zmocnili Archy úmluvy. Jenže nijak jim neprospívala. I zbavili se jí. Archa se dostala až do města Gat. Leč „způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory“. Nakonec byla Archa na dvacet let uklizena. A musely ji odtáhnout krávy po otelení. Na reliéfu je Archa zobrazena jako místní synagoga. (A na kolečkách je, aby ji mohly táhnout krávy.) Nakonec - synagoga je svým způsobem Archa, protože i v ní se ukrývá duch Hospodinův. (Více a přesněji viz Kniha Samuelova 5–7.)

Podívali jsme se i do skutečné synagogy. Plné turistů, kteří chodili v houfcích podle svých výprav. A fotili. Antickou synagogu i sebe v synagoze. My se také hromadně vyfotili, samozřejmě. Ale podařilo se mi získat půlvteřinu před další výpravou, kdy jsem si mohl vyfotil synagogu liduprázdnou (když jsem odstřihl půlku turistky, která mi stejně vtrhla do záběru.)

Bočními dveřmi vcházíme na prostranství, kde býval školní dvůr. Škola přímo jako součást synagogy nebývá obvyklá, ale Kafarnaum bylo během římského období skutečně velké přístavní město, položené na magistrále Via Maris. A možná, že zde původní školu nechal postavit i onen zmiňovaný Lukášův setník, protože v některých překladech je prý místo „synagogy“ správně „škola“. A byla zde samozřejmě židovská škola, jak u téhle bílé synagogy, tak snad i u původní Ježíšovy černé. Dávní židovští školáci zmizeli i se synagogou, na dlažbě po nich zůstaly vyryty herní plány na mlýn a ovčín. Hned vedle nich je kus novodobého betonu, poškrábaného nějakým nápisem. Aha, vztahuje se k těm herním plánům. Radek vysvětluje:

„Někdy kolem roku 2000 dostal arabský dělník najatý od františkánů za úkol vyspravit díru v podlaze na nádvoří školy. Nalil tam kolečko betonu a vepsal do jeho tuhnoucího povrchu ARAB GAMES UMMAYYAD. Tedy Arabské hry v době Umájjovců.“ No, ti pobývali ve Svaté zemi od poloviny 7. do poloviny 8. století n. l., ale díky lhostejným františkánům a lhavým Arabům se toto místo stalo náhle arabským. Nejspíš tam Arabové chodili do oné synagogy modlit se k Alláhovi už dávno před Mohamedem. Mělo by se to hned prásknout organizaci UNESCO, aby kafarnaumskou synagogu zařadila na seznam muslimských památek!

No, jenže Kafarnaum bylo podle archeologických vykopávek, prováděných s přestávkami od roku 1866 až do roku 1980 osídleno od 2. století př. n. l., ale později bylo zničeno právě Araby a Peršany. Opuštěno bylo ještě před křížovými výpravami, a ani křižáci ho neobnovili.

Radek nás vede ještě k severní stěně synagogy, ale zezadu. Stejně jako minule se tu ve zdi ve škvírách mezi kameny bělají psaníčka, určená tajnému adresátovi. Je pravda, že ona vnější severní zeď není vůbec zdobná. Je strohá a něčím připomíná jinou Zeď - velikostí i barvou kamenů zjevně tu Západní ve starém Jeruzalémě. Podle Radka se jedná o novodobý zvyk turistů. Nu, pravda, tady jim v tom nepřekážejí davy. (A nakonec - vždyť z druhé strany se židé modlívali k Aronu ha-kodeš, čili ke Svaté schráně, ukrývající svitek Tóry.)

Hodina v Kafarnaum uběhla docela rychle. K autobusu se vracíme kolem františkánského kostela. Jeho fasáda je vyvedena v černých a bílých kamenech. Ty černé jsou místní sopečné. Ty bílé nejsou z místního vápence, jsou dovezeny v předválečném období z Itálie. Fakt mramor. Dar přítele Svaté země Benita Mussoliniho. Ještě si odběhnu k blízké bronzové soše rybáře Petra, u jehož nohou se choulí jeho Ryba.

Je už jedna hodina. A to je nejvyšší čas dát si něco podstatnějšího. Nakonec jsme oželeli avizovanou rybu sv. Petra. Ve světě se jedná o velice ceněnou rybu - ale jen pokud jde o mořského pilobřicha ostnitého (Zeus faber, Angličanům známa pod jménem John Dory). Ryba, žijící ve sladké vodě Kineretu, se zove tilápie galilejská (Sarotherodon galileus) a na okraj vyhubení ji přivedly poživačné davy turistů. Které neodradily ani přemrštěné ceny. S Ivankou jsme na břehu Galilejského jezera za její skvěle usmažený exemplář před lety dali mrštěnou cenu. S Janinkou jsme si dali rybu sv. Petra v Cesareji za podobně mrštěnou cenu, ale její chuť byla silně podmrštěná. Nakonec si dáme něco levnějšího a hlavně rychlejšího v blízkém bufetu, který má další velkou přednost - stojí na pláži!

Těším se, jak se zchladím v příjemné jezerní vodě. Ale o tom až příště.

Prožito v místě starověkého města Kafarnaum v pondělí 2. října 2023, psáno v Praze v pátek 15. prosince 2023, poslední den Chanuky.

PS: Obě mé ženy se před deseti a pěti lety proměnily v anděly, jež od té doby nade mnou drží své ochranné perutě.
Návštěva Kafarnaum se ženou Ivankou v roce 2006 popsána v článku Mír v Kafarnau.
Návštěva Kafarnaum s partnerkou Janinkou v roce 2016 popsána v článku Zázrak v Kafarnau
(Tehdy jsme omylem navštívili i ortodoxní řecký kostelík.)
Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael (zde je lepší technická kvalita snímků než na Psu)

VYSTAVIL ŠAMANV 16:17