27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ŠAMANOVO DOUPĚ: Střípky 17. listopadu

20.11.2021

Tato středa byla dnem svátečním, čili jsem tento den nic nemusel. Pročež jsem se vzbudil až v půl dvanácté. Jéje, ale demoška Chvilkařů, na kterou jsem se chtěl podívat, byla hlášena už na 13:30! Místo snídaně jsem se naobědval, na procházku sváteční Prahou si uvařil litr čaje, do batohu vhodil nějakou svačinku a záložní svetr a běžel na metro. Protože jsem však neměl čas předem si připravit program, bylo pro mne to odpoledne trochu jako pohled do kaleidoskopu, ve kterém se přehazují barevné střípky skla. Tady jsou:

Na Václaváku

Střípky 1

Vylezl jsem z metra pinktlich, už pět minut před demoškou – ale bylo tam nějak prázdno. Tedy ne úplně, bylo tu hustěji, než obvykle bývá. V ústí Štěpánské stála kolona aut, která zjevně čekala na vpuštění na náměstí. V jejím čele krásně nazdobená stříbrná Fabie ověšená vlajkami, s ampliony na střeše, velkým státním znakem na haubně a nápisy na dveřích. Oznamovalo se tam, že se jedná o jednu z jízd za naše děti, máme otevřít oči a že společně jsme silnější. Jo, a máme se prý připojit na jednu cloudovou službu.

Možná by účastníci pro své děti udělali lépe, kdyby je vzali na procházku.

*
Kolona nemohla vyjet i proto, že se pro změnu ze Smeček na náměstí právě začal hrnout průvod se spoustou vlajek v čele. A to za náramného pískání davu před Václavem. Konflikt mezi oběma skupinami nehrozil, právě v tu dobu mezi obě skupiny vjela kolona sanitek a policejních aut. Průvod zabočili vpravo nahoru, obkroužil Koně a začali scházet dolů. Tohle zjevně nebyli příznivci Chvilek demokracie. To už jsem k nim došel blíž a mohl jsem identifikovat další markanty:

Krom českých vlajek zaujala i žlutomodrá vlajka Moravskoslezská s oběma půlorlicemi. Aha, tak ta rudá vlajka se stříbrným lvem byla nejspíš heraldická vlajka česko-česká. Účastníci podle hesel požadovali svobodu (proto jsme tady!), vyzývali, abychom nevěřili ostnatému drátu a žádali: „Nechte dýchat naše děti.“ Prchavý dojem, že chtějí nechat naočkovat své potomky, aby ti nepadli za oběť dýchacím potížím, způsobených covidem vzal zasvé, když jsem přelouskal červenomodrý nápis na rozlehlém kartonu:

BRUTÁLNÍ ANTIKAMPAŇ
ZASTAVTE TU NECHUT-
NOU BEZDŮVODNOU
SEGREGACI ZDRAVÝCH
S PŘIROZENOU IMUNITOU!
NENUŤTE NÁM VRAHCÍNU!

No jo, jasně, měl jsem si všimnout dřív, že jdou všichni bez respirátoru či jiné ochrany úst.
*

Minul jsem stánek Milionu chvilek, který už hledá nového prezidenta:

„Potřebujeme prezidenta, který bude vykonávat svůj úřad v souladu s jeho nejlepšími tradicemi a ústavou a bude dbát víc o veřejný zájem než o svůj vlastní. Potřebujeme prezidenta, který bude důsledně hájit podmínky pro svobodný a důstojný život každého občana a budoucích generací. Potřebujeme prezidenta, který bude společnost spojovat, ne rozdělovat.
Zasadím se o to, abychom si takového prezidenta zvolili. Spolupráce, jednota a dialog vedou i přes všechna úskalí k dobrému cíli. Proto hledám kandidáta či kandidátku s opravdovou šancí uspět.“

Střípky 2

To si poněkud protiřečí. Kandidát, který by splňoval první odstavec, totiž nejspíš nemá „opravdovou šanci“. (I když – teprve Chvilkařům se podle mě podařilo stmelit dříve roztříštěnou opozici.) Znal jsem jednoho člověka, který by vše splňoval, svou ženu Ivanu. Jenže ta už umřela. Ale ta mohla být poslankyní už v roce 1989. A tajemnicí předsedy Sněmovny lidu v roce 1990. Avšak když viděla ten var tehdejší politiky, dala raději přednost poradenství. A tak jsem tuhle výzvu nepodepsal. (Ostatně, pokud se podaří současného pana prezidenta udržet mimo jeho oblíbený alkohol, mohl by nám vydržet až do konce volebního období. Už přes měsíc prý nekouří. No, s kyslíkovou maskou to jde těžce, pokud by nechtěl explozivně vzplanout.)

Bez podpisu jsem minul i červenobílý stánek organizace Jsme fér, kde se nabízela petice Za manželství pro všechny (Láska je pro všechny, manželství jen pro někoho?). Svého času jsem podporoval práva homosexuálů i snahy na jejich zákonné partnerství, ale k tomuhle jsem ještě nedospěl. Možná i proto, že jsme nejdřív od jejich aktivistů slyšeli, že nebudou usilovat o adopci dětí, že nebudou usilovat o manželství… To je ovšem malicherné, protože už jsme nejméně o jednu generaci dále. Myslím, že na příští demošce už jim to podepíšu. Nebo aspoň na internetu.

Ve spěchu jsem prošel kolem stánku organizace Oživení (která dělá samosprávu dostupnější lidem). Minul jsem i stánek, ve kterém komerční tísňová péče Anděl strážný slibuje svým klientům „Jistotu a bezpečí v každé chvíli“ (přesněji řečeno pocit jistoty a bezpečí). Zařízení s nouzovým tlačítkem vám poskytnou zdarma (jen ten nejlepší model je za drobných 8.496 Kč), sama služba je jen za 350 nebo 450 Kč měsíčně. SOS tlačítko mám tedy na tom svém mobilu, který není chytřejší než já, ale pravda je, že GPS a detekce pádu se hodit může. Dobrovolně jsem nepřispěl, ale tak za deset, dvacet let si něco podobného asi pořídím. (Teď mě poněkud popudily „Příběhy klientů,“ které mi příliš připomínají lákání na spotřebitelské úvěry, za něž se ručí vlastním bytem nebo domkem. Paní Jana (83) z Liberce žije v domě s pečovatelskou službou, jednou spadla, a Anděl Strážný jí zařídil pomoc – pečovatelka přišla už za 10 minut. ??? V domě s pečovatelskou službou? Ale vlastně to není nic proti dobrým andělům, jenom bych v takovém starobinci nechtěl skončit.)

Střípky 3

Zarazil jsem se až u stánku Nového prostoru, kde jsem si koupil užitečnou plátěnou tašku přes rameno s potiskem. Chvíli jsem si prohlížel stánek s knižní nabídkou dokumetů o Velvet Revolution, disidentských autorů a západních literárních a hudebních hvězd (včetně nenápadného zeleného svazečku Marihuana jako lék). Mohl jsem si zde též koupit nějaké placky s Václavem Havlem nebo Pražskou kavárnou, leč nebyl jsem naladěn nejen podpisově, ale ani nákupně. Hledal jsem Chvilkaře. Před pódiem, na kterém probíhaly zvukové zkoušky na připravovaný Koncert pro budoucnost (od 16:30), postávaly jen desítky lidí. Krátké vystoupení pro mne neznámé slovenské zpěvačky, hlasem připomínající Ivu Bittovou v rámci této zkoušky bylo pěkné, ale kde je ta demoška?

„Na Staromáku,“ dověděl jsem se na dotaz od jedné spokojené dvojice. Já vůl! Sebral jsem se a pustil se do náročného přesunu. Ještě jsem si všiml, že na okrouhlém záhonu, kde rostou stálezelené keře před Domem módy, tam, kde je umístěna pamětní deska na Jana Palacha a Jana Zajíce hoří svíčky a leží květiny. Jen o dva hygienické metry dále sedi na obrubníku vožralej občan, který naštěstí nezvrací.

Zato já málem zvracel, když jsem šel kolem infonáborového stánku Levice: „Solidarita, ekologie, demokratický socialismus!“ Ach bóže, zase nějaká antikapitalistická strana! Zase další kolaboranti s mezinárodním komunismem! Zase nějací Zelení Khmérové! Drobný test na vztah k Izraeli, vlastně na antisemitismus: Ano, na fejsu Levice se halí do fráze, že „obě strany“ (teroristé i státní správa, která chrání všechny své občany), by měli brzdit vášně. Ovšem: „Přitom je zřejmé, že Izrael jako okupační moc nese větší díl zodpovědnosti za stávající vývoj a za eskalaci situace.“ No, uvidíme, třeba teď budou spokojeni alespoň s pirátem v čele Ministerstva zahraničí…

Střípky 4

Na Staromáku

Na Můstku jsem narazil na rodinku. Mladá mamka držela v náručí dítko, které zase ve své ručce svíralo ručně malovanou českou vlajku. Nejspíš vlastnoručně malovanou. To považuji za správný nacionalismus (přiměřené „národovectví“, jež mě potěšilo). Nepotěšil kartonový transparent, jehož zarputile vyhlížející majitel světu sděloval: „Adame, začni zpívat pravdu! Vláda popírá medicínská fakta!“

Ach jo, zase někdo, kdo popírá statistická fakta. A na druhé straně transparentíku jest nám sdělováno: „‚Vakcína‘ nezaručuje bezinfekčnost.“

No jasně, že nezaručuje. Ale chrání svého nositele, a nakonec i jeho okolí je chráněno aspoň ze 60 %, pane. Ve skutečně velkých číslech to má zásadní roli! Nu, nediskutoval jsem, hrnul jsem se na Staroměstské náměstí.
*

Tryska Melantrichovy ulice byla téměř zaplněna proudem vytékajících (zjevně) Chvilkařů. (Zjevně: měli totiž chráněny dýchací cesty respirátory.) Na náměstí jsem dorazil až po jejich akci. Po Milionu chvilek tu zůstalo asi tisíc kroužků, namalovaných křídou na dlažbu. Spartakiádní značky, metr a půl až dva metry od sebe vzdálené. Bylo už půl třetí, a na náměstí vcházeli antivakcinační nespokojenci, kteří zde měli naplánovanou demošku od tří. Podle hesel a moravskoslezské vlajky jsem poznal účastníky průvodu, který jsem potkal před hodinou na Václaváku. Konečně jsem si dočetl i druhou stranu „Brutální antikampaně“:

„Nová doba!!? Vakzin macht frei!“

Ale byli tu další, kteří si přinesli transparenty i látkové. A na nich se skvěly nápisy:

„Za porušování ústavy a omezování svobod.“

„Za likvidaci živnostníků. Za svobodu a demokracii.“

Nemohla mi ujít důmyslná ironie. Stejně jako na papundeklovém plakátku: „Ta naše pravda a láska k dolarům musí zvítězit!!!!! Venca Flaška Havel“.

Jiné plakátky byly už tištěné. Opakovaly, že „Očkování ≠ Bezifekčnost“, a že „Porušování práv a svobod není demokracie“. Jiní zase mohli klidně zůstat z předcházející demonstrace. Tedy ti, kteří nesli transparent „Nechci prezidenta trestně stíhaného agenta StB, Slováka s ukrajinskými kořeny!“ Souhlasím s tím začátkem, protože ani mně nepřipadá pan Babiš jako vhodný kandidát na nejvyšší ústavní funkci. Ovšem zítra může být trestního stíhání zbaven, anebo ho po dalších deseti letech může definitivně očistit soud. Avšak ten konec transparentu považuji za nesprávný nacionalismus a nepřiměřené národovectví!

Nu, neorouškovaná masa přicházejích houstla, stejně jako jejich zlobnost. Nová vláda si musí dát na tyto nespokojence skutečně majzla, protože jí připomínají předvolební sliby:

„‚Nedopustíme další lockdown‘.
Nesplníte – poletíte.
Tečka.“

A: „Mocipáni, pamatujte, že kdo seje vítr, sklízí bouři!!“

Na téhle demošce, organizované spolkem Chcípl PES, se podle pozdějšího televizního pohledu sešlo nejméně na deset tisíc lidí. (Můj odhad.) Něčím mi připomínala shromáždění z listopadu 1989. Byly zde emotivní a doma dělané transparentíky a shromáždění bylo zřejmě sešlé dost spontánně. Z celé té masy ale stoupal nezaměnitelný zápašek hněvu a zloby, podobné tomu při fotbalových zápasech. Poslyšte, mě taky štve buzerace s předkládáním covid pasu, který s sebou musím mít i při návštěvě cukrárny (a ještě více štve, když mě tam nepustí, ačkoliv jsem očkován, ale bez psí známky nebo vězeňského náramku). Ale tihle antisystémoví rozzlobenci pláčou na špatném hrobě. Na třiceti tisících špatných hrobů!

Abych se osvěžil zamířil jsem konečně na Národní třídu.

Střípky 5

Národní třída

A tady jsem se konečně osvěžil. Už před třetí panoval soumrak, o to více vynikla světla. Třeba ta, namířená na mladého muže v maskáčovém kabátu, jenž zpíval a na kytaru hrál zřejmě nějakou krylovku. Před Máyem byl rozbit skautský stanový tábor. Podsadové stany se ukrývaly mezi smrčky; myslel jsem nejdříve, že se tam prodávají vánoční stromky. Před bývalým Albatrosem stál naštorc zaparkovaný žlutý Anton Veřejné bezpečnosti. Vevnitř nejspíše probíhal nějaký vzdělávací pořad, ale neměl jsem odvahu, nastoupit do něj. Vyvolával nepříjemný pocit. A jen o kousek dál mne dostala vzpomínka na údiv, který se mě právě zde zmocnil, když jsem nevěřícně obdivoval jasnou linii, která se ještě večer 18. listopadu 1989 táhla přes Národní mezi Redutou a Albatrosem.

Zapsal jsem si k tomu tehdy: „Tam na tom místě, kde včera snad hodinu seděli bezbranní lidé na zemi, chráněni před hradbou plexištítů a obušků jenom linií svítících svíček, vedl přes Národní miniaturní horský hřbítek okapaného vosku.“

Střípky 6

A devatenáctého? Národní byla vypiglovaná jak před spartakiádou. Žádné květiny, žádné svíčičky, žádný vosk na asfaltu. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako bych měl minulý den jen nějaké mámení. Takže mě potěšilo, když tam letošního 17. listopadu někdo natáhl zelenou plátěnou lajnu přesně v těch místech, kde proběhla nerovná bitva mezi Veřejnou (ne)bezpečností, vojenskými rudými barety – a neozbrojenými demonstranty.

Kousek dál, před bývalým kinem a bufetem Metro (dnes KFC) stála na chodníku postarší dvojice pražských křesťanů (jak mi sdělili na dotaz, ke kteréže denominaci patří) s transparentíky „Pravda Páně vítězí“ a s Komenského citátem „Národe český, vrať se ke Kristu!“ Když jsem té paní oponoval, že já jsem ale organizován v Židovské liberální unii, rozzářil se jí zrak, a hned začala chválit starší bratry křesťanů. A přidala historku, jak se nedávno někde na vesnici dala do řeči se zemědělským dělníkem z kravína. A ten, jak slyšel o Židech, hned jim začal slibovat plynové komory. Křesťanka se divila, jak prostý muž z lidu, který v životě nejspíš žádného Žida nepotkal, jak může sršet takovou nenávistí. No – však právě proto!

O další kousek dál jsem se přiblížil k ohňovému ostrovu, obklopenému mořem lidí. Podařilo se mi proplout úžinou mezi útesy a přiložit i svou svíčku. Však mi ji jeden z přihlížejících pomohl zapálit. Panovala zde taková téměř rodinná sounáležitost – jako místy před těmi 32 lety. U památeční desky, připevněné vně zprivatizovaného průchodu, stáli čestnou stráž skaut a Sokol.

Sounáležitost jen trochu narušoval nedaleko stojící klaun v bílém doktorském hábitu. Levou rukou zvonil klíči, v pravé držel banán a ceduli s nápisem „Konec iluze, všichni jsme pozitivní“. Pravil jsem mu, že já ale jsem právě čerstvě potvrzený PCR testem jako negativní. A abych tak zůstal, nechal jsem se i očkovat. Trochu jsem ho znejistil ale na pomoc mu přišla záchodová mísa, u které stál, a která další cedulí hlásala:

„Seru na to! Všichni jsme pozitivní?!“

Potěšila mne hned následující kolona tří trabošů, které představovaly památku na exodus Němců do Němec. (Východních do západního.) Auta byla uzpůsobena k produkci: Za skly jsme mohli pozorovat obrazovky s pamětníky, před nimi pak bylo slyšet z reproduktorů jejich vyprávění. Němčina dvou německých svědků byla na obrazovkách doprovázena českým přepisem, u českého svědka tomu bylo naopak. Českým svědkem byl tehdejší mluvčí vlády Miroslav Pavel, který vzpomínal, jak mu tehdy někdy v noci volala protivzdušná obrana. Do Prahy se blíží německé dopravní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě, ale nemá povolení. Co mají dělat? Volali na všechny strany, ale buďto jim to nikdo nebral, anebo nechtěl rozhodnout. Nakonec se obrátili na posledního možného. A mluvčí mluvil. Řekl jim, ať letadlo nechají přistát. A tak jsme nesestřelili Genschera…

Střípky 7

Unaven jsem usedl do lavic blízkého kostela Voršilek. Také zde byla vzpomínková expozice: V chrámovém tichu se ozývaly vzpomínky řádových sester, jak to měly za bolševika těžké. Jedna vzpomínka se týkala 17. listopadu: Tehdy, když mlátiči hnali lidi ulicí, v době, kdy zcela nečekaně a proti zvyklostem byly „náhodou“ zamčeny všechny vchodové dveře, otevřel kostelník dveře voršilské. A tak se zbití studenti zachránili před dalšími ranami. Policie se dovnitř, do chrámového azylu, neodvážila vstoupit. Na tom je zábavné, že sv. Voršila je právě patronka studentů…

Osvěžen duchovně i tělesně jsem vylezl ven, abych natrefil na nástup masopustního průvodu, který na Národní zrovna dorazil z Kampy. Vlastně šlo o karnevalový průvod Sametového posvícení v čele s kutálkou. Za papírovým ponocným kráčela bílá papírová zjevně ženská figurína. Nosiči nenesli ani panenku Marii, ani nějakou indickou bohyni, jak by se podle jejích pěti rukou snad mohlo zdát. To byla narážka na to, jak ještě dnes jsou ženy v domácnosti hlavně uklízečkami a služkami. Nicméně aktivistický apel byl zmírněn právě tou karnevalovostí.

Střípky 8

Pěkně bylo. Píseň Modlitba měla z Národního divadla zaznít až za hodinu. Ale já, společně s málem vybitým foťákem, oba hladoví, jsme již zamířili domů ke svátečně prostřeným rybičkám v oleji. No, pěkný to bylo. Ale i varující. Tak bacha – na covid, ale i na nesnášenlivost!

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v pátek 19. listopadu 2021

(Více fotek je na mém fejsu.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.