29.9.2022 | Svátek má Michal


ŠAMANOVO DOUPĚ: První jízda

30.1.2007

V sobotu nastal na našem sídlišti příhodný čas pro výlet na běžkách, mou letošní První jízdu. Jen jsem měl obavu, jestli přidělený předpolední čas stihnu využít k samotnému výletu, nebo jestli ho promrhám sháněním propriet, které jsem ukládal téměř před rokem. Jenže, ke svému překvapení, jsem je všechny našel na svém místě! Běžkařské boty v úložném prostoru z pokoje do předsíňky - vyčištěné, namazané Indulonou (žlutá je nejlepší!) a vycpané novinami. Rukavice v košíku na rukavice, jelenní lůj u holení. Hnědé lyžařské pumpky visely ve skříni, dokonce měly našité i všechny knoflíky. Ten jeden, co jsem při oblékání utrhl, jsem rychle přišil. Také punčocháče jsem našel u ponožek, stejně jako své oblíbené nadkolenky, bez kterých by se v pumpkách jezdit vysokým sněhem nedalo. Dvacet centimetrů jest již vysokou vrstvou! No a moje oblíbená větrovka visí v tomto ročním období na věšáku v předsíni trvale.

V kalhotech z tenké impregnované látky s nohavicemi pod kolena se na běžkách předvádím už asi třicet let. Vymakanou nepromokavou a přitom průdušnou, vodu odpuzující, teplozachycující a větrovzdornou bundu jsem dostal od Ježíška před rokem. Prý se výtečně hodí pro "outdoorové aktivity". A má nějaký přesně definovaný název, že každý odborník ví, o co se jedná. Já ho neznám. Říkám jí "větrovka" a chodím v ní ven...

Dalším příjemným překvapením pro mne bylo, že jsem mohl své milé běžky ze sklepa, sklepíčka, tedy z až ke stropu naplněné sklepní kóje vytáhnout rovnou, bez přerovnávání, dokonce i s hůlkami. Takže jsem před domem, vlastně za domem, ve vnitřku rondelu, stál plně lyžnicky vybaven pouhých deset minut od rozhodnutí vyrazit na První jízdu! Jsem notorický bordelář, avšak trpělivá výchovná práce mé ženy evidentně slaví úspěch.

Mírný sjezd rondelem do lužinského Centrálního parku měl jen jedno nebezpečí. Bral jsem se po okraji proházené cesty mezi školkami a musel jsem dávat bedlivý pozor, abych si skluznici nenaskároval nějakým psím hovnem. Jo a mimochodem, jak jsem mazal? Tak tedy: celá skluznice se má před začátkem sezony pečlivě nažehlit rovnoměrnou tenkou vrstvou skaré. Na tento podklad pro včerejší podmínky (mínus 4 stupně Celsia) by se hodil nejspíš modrý vosk. Do špiček bych doporučoval něco tvrdšího, možná i zelený, a pod paty pak zase měkčí červený. A opět pečlivě zažehlit! Takhle jsme to dělali před padesáti lety. Jenže já už mám třicet sezon Rubínky s umělou skluznicí - takže si je nemažu! Však taky stály pět stovek, oproti těm ruským dřevěným, co jsem měl předtím, co byly za dvě stě. Mazal bych si je aspoň půl hodiny a pak bych byl rychlejší o sekundu na sto metrů. Anebo pomalejší. Kdybych promazal. Profesionální závodníci arciže mažou (nechávají si mazat), avšak protože nezávodím a nepospíchám, nemažu. Nemažu - a jedu. A dokonce se i odrážím, což je pro skutečný běh - nikoli bruslení - snad nejdůležitější. Za těch třicet let užívání mám plošku pod patama tak zdrsněnou a ošoupanou, že působí jako ty nejsofistikovanější mikrošupiny.

Centrální park se podle osy Prokopského potoka mírně svažuje k východu. Projíždím pod troubou metra, kolem pískovcového sv. Prokopa sjiždím pod most Jeremiášovy ulice, kam vichřík zafoukal dostatečný poprašek, a už jsem v nejdivočejší přírodě, přímo pod vrškem, který tu vyvřel z podmořské pukliny v zemské kůře před geologickým věky. Pod jižním úpatím vršku se vine Prokopský potok drobnými zákruty, na jeho pravém břehu je tak akorát místo mezi vodou a zbytky plotu na běžeckou stopu. A už jsem u spodní retenční nádrže Jihozápadního města a otevírá se mi pohled na prokopské lesy i masiv novobutovického nákupního střediska. Nad ním míří na Ruzyň letadlo za letadlem, jak na šňůrce. Nad letadly se k jihu ženou duchnovité mraky, které slibují další sníh.

Sjíždím po silničce k Nové Vsi, nade mnou se týčí mohutnější vyvřelina, tady se jí říká Hemrovy skály. Silnička se ostře sklání k jihu, přejíždím na loučku, která vyplňuje úzkou nivu. Vlevo se kolem projeté stopy shlukují hájky borovic černých. Tady se každý rok na Vánoce objevuje dřevěný betlém, (už jsem se o něm kdysi zmiňoval), který zde vytrvá dokud je sníh. Letos sníh zatím nebyl, takže betlém nevytrval. Líbnu aspoň borovicovou šošolku, která se jindy sklání nad ježíšími jesličkami a slastně ujíždím dál. Místo kadidla cítím z komínů místních domků, schoulených v protějším svahu nad silničkou, vůni páleného borovicového dřeva.

Najednou se obloha zatáhne, a v prostoru přede mnou se na pozadí zalesněných úbočí namaluje ladovské sněžení - téměř neznatelně se snášející osamělé bílé tečky. Ale za chvilku je po Ladovi a nastává Aljaška. V prostoru je více sněhu nežli vzduchu. Přijíždím ke křižovatce pod Klukovicemi. Kousek odtud bývalo pod jeskyní sv. Prokopa lesní koupaliště, už desítky let se v něm nikdo nekoupe. Já se ale obracím k západu, kolem železniční trati. Pod Klukovicemi je totiž také křižovatka údolí. To, které pokračuje v ose geologického zlomu od východu, se dále jmenuje Dalejské. Prodírám se tudy proti návalům sněhu, skupinkám turistů v maskáčích a neúnavným pejskařům. U lomu Opatřilka se náhle mračouny protrhnou a začně šajnit polední Slunce. Využiju toho, vyberu si jednu hromádku kamení, které jsou tu rozházeny na planince mezi lomem a tratí, opřu se o jeden nakloněný balvan a začnu se občerstvovat mandarinkou. On to ale není jen tak nějaký nakloněný balvan a nejsou to jen tak nějaké hromádky kamení. Jedná se o umělecké dílo Kurta Gebauera, nazvané Bojiště. Informuje o tom kovová deska, upevněná na jednom z těch balvanů. "Rozbití panáčci - rvali se všude." A ono to tak opravdu vypadá. Chudáci panáčci! Na téhle planince stála ještě před pár lety zídka, na které v jiných geologických dobách sedával Jaroslav Foglar, a zatímco jeho hoši kolem řádili - právě v těch místech, kde se rvali Gebauerovi panáčci - psal své knížky.

Doobčerstven odhazuji mandarinčí kůru do příhodného odpadkového koše. Opouštím vyšlapanou cestu a prošlapuju stopu zajícům na samém okraji zdejší propadliny. Sníh skryl kostřavy i trýzele, jen vousaté stonky zlatobéžového kavylu vlají nad sněhem. Chtěl jsem shlédnout jednu místní raritu, o které informační deska naučné stezky neinformuje - kamenné slunce. Zatímco jsem od Hemrových skal jel sem asi deset minut, svištěly stejnou cestou kdysi lávové pumy mnohem rychleji. Tady se zaryly do bahnitého dna mělkého moře. Bahno zkamenělo, dno se horotvornými procesy naklopilo téměř kolmo, vytvořilo stratigrafický předěl mezi silurem a devonem, a na stěně lomu dnes můžeme patřit na asi metrovou kruhovou puklinu, jejíž vnitřek vypadá jako květina - či zářící Slunce. Jenže toto Slunce se dnes skrývá pod sněhem, je vidět jen horní okraj studánky, ze kterého visí rampouchy. Také horní Slunce se skrývá za mraky; nejdříve se tváří jako divadelní reflektor, pak je z něj jen bledá placka, a nakonec zmizí úplně. Zapospíchám k obědu. V Holyni se chytře vyhnu polomům a vývratům. Chytře, i když nevědomky. Svažitá cesta mne totiž nechce pustit na zkratku a vyplivne mne až na mostek přes potok.

Jedu kolem dalších mnoha geologických zajímavostí, jednou z nich je i rozkošný malý domek Sáry Saudkové a jejích dětí, ale kde je a jak vypadá, to nepovím. Ještě se na chvíli zastavím u lobolitové stráně. V těchto končinách již dávno nepanují tropy; z řasových a korálových útesů dávného moře se staly vápencové skály, v nichž je možno najít otisky dávných rostlin, těch mořských, ale i prvních suchozemských, které sem z pevniny snášeli dávní předchůdci Dalejského a Prokopského potoka. A taky trilobity si tu můžete najít. Ale nekopat!, jen povrchový sběr je povolen.

A už jsem nad zničenou Biskupovou továrničkou, kde na planince, na které se kdysi sušily cihly, šermují ve sněhu dnešní panáčci dřevěnými meči. Tedy i panenky. Mládež zde pěstuje výsostné šermířské umění, a s mnohem větší znalostí věci, než když jsme se jako kluci šermovali klacky...

Už zase svítí Slunce, stoupám po pěšince mezi stromy k osamělé usedlosti. Nad polem se zjevují hrany sídliště Velká Ohrada i staveniště nových bytovek Centrální Grupy. Už jsem skoro doma. Projíždím starou Velkou Ohradou, kolem Paroubkova (ulice Jaroslava Foglara, se to tady jmenuje...). Neprovokuji motoristy, na přechodu pro chodce sundávám lyže a Jeremiášovu přecházím pěšmo. A pěšky i dojdu domů.

Uklízím běžky do sklepa tak, abych si je zase mohl příště lehce vytáhnout. Jenže tenhle týden má v nižších polohách pršet. Takže možná tahle První jízda bude v Praze i má poslední. Bude nutno zabývati se hlavně indoorovými aktivitami, jako jsou návštěvy knihkupectví, kde se krom kněh rovněž podává víno a pivo...

Ale! Ještě na nás čekají každoroční Mísečky! A na nich klasická Poslední jízda...

Psáno v Praze na Lužinách dne 28. ledna 2006