Máme po volbách a poslanci/kyně už hřadují na svých seslích. Bude se volit vedení Poslanecké sněmovny. Ozývají se přitom různé názory a uplatňují různé nároky. K tomu mi dovolte jen jednu poznámku: Hnutí ANO si nárokuje předsednictví Sněmovny. Když ODS patří předseda vlády, tak předsedu Sněmovny chceme pro ANO! A dva místopředsedy k tomu.

Jenže už dávno nemáme období Opoziční smlouvy. Po minulých volbách mělo ANO premiéra, a kdože to sídlil v sesli předsedy Sněmovny? Také zástupce ANO. (A byla i období, kdy ODS neměla žádného místopředsedu – Miroslava Němcová nabízené sedátko odmítla na protest proti tomu, že vítězové voleb nabídli místopředsednictví také zástupci KSČ(M)). Dnes tu spíše máme dávnou ozvěnu Velké pětky. Ne nejedná se o slona, lva, nosorožce, buvola, ani levharta, což v Africe pro profesionální lovce Velká pětka znamená. Právě před sto lety (1921) vzniklo po volbách neformální mimovládní a mimoparlamentní uskupení sociálních demokratů, národních demokratů, národních socialistů, lidovců a agrárníků. Dnešní Pětikoalice je však parlamentní a bude zřejmě i vládní.

Před sto lety v ČSR fakticky vládla fakticky neústavní Pětka, na to se už nepamatuju. Ale pamatuju se, jak tu před padesáti lety proběhly téměř zbytečné volby. Zbytečné, protože fakticky tu vládla Jednička. Tedy zločinná Komunistická strana. A její diktatura byla zcela „ústavní“, protože KSČ si do socialistické ústavy vetkla jako hlavní premisu Vedoucí roli Strany. V roce 1968 plánované volby z nějakých neznámých důvodů neproběhly. (Kromě prezidentských.) Byly několikrát posunuty, přičemž se funkční období volených orgánů prodloužily – až do doby, než budou zvoleny nové. Nejpozději do konce roku 1971. A tak v listopadu toho roku konečně proběhly. Volilo se do místních národních výborů a městských národních výborů (včetně obvodních NV), do okresních NV, do krajských NV, do České národní rady (na Slovensku do SNR), a pak ještě do Federálního shromáždění – do jeho Sněmovny národů i do Sněmovny lidu. Všichni najmenovaní poslanci na Jednotné kandidátce Národní fronty získali přes 99,78 % hlasů při volební účasti 99,45 %. Při volbách do MNV získala Národní fronta dokonce 99,85 %. (I ve vesnicích, kde byly dvě stovky voličů! „Volila mě jedna ruka a jedna noha,“ přiznal se mi jeden bývalý komunální politik.) Hm, říkali Američané našim krajanům, uprchlíkům před morem komunismu:

„Když se vám komunisti nelíbí, tak proč si nezvolíte někoho jiného?“

No jo, vlastě proč ne, že jo?

Pro dnešek zveřejňuji 19 let starý příspěvek, kde to trochu vysvětluji popisem mých prvních voleb, ke kterým jsem šel právě před padesáti lety (vlastně až v sobotu 27. listopadu 1971). Vzpomněl jsem si na ně díky seriálu 50 let starých Filmových týdeníků, které každou neděli ráno pouští ČT na Dvojce. Tak tady ho máte:
==============================

Propisku nepotřebujete

Tak zítra tu máme opět volby. Tentokrát první kolo senátorských. A přitom je ticho po pěšině. I když se televize veřejné služby snaží dostát své informační povinnosti, tištěná média dost pokulhávají. Kdepak, to před takovými nějakými třiceti lety, to byl mediální halas! A potom taky ta účast. Skoro jako v tom dnešním Iráku. I drtivý úspěch tehdejší KSČ se blížil famózním Saddámovým 100 procentům. Ale nebyl úplný. Zanedbatelná část zkrachovanců a zaprodanců se voleb demonstrativně nezúčastnila, ještě nepatrnější hrstka hlasovala proti.

To byly, milé děti, takové volby... Jak bych vám to vysvětlil. Asi dobovým fórem: Přijde Pán Bůh k Adamovi, předvede mu Evu a řekne: Na, vyber si. Jednotná kandidátka Národní fronty. Nic jiného na výběr nemáš. Na kandidátce je jeden lidovec, jeden československý socialista a ještě nějaký nestranník. Ostatní jsou komunisté. A pro sichr ti nekomunisté jsou ještě většinou agenti Státní bezpečnosti (což jsme tehdy nevěděli). To komunisté nemusí - u těch stačí, že jsou komunisté.

Ona to taky vlastně nebyla tak úplně demokracie, ale zvláštní druh demokracie, který podle svého vzoru Sovětského Svazu a zakládajících ideologů komunismu pánů Marxe a Engelse praktikovali i naši komunisté. Vyslovovalo se to „demogracie“ anebo „diktatúra proletariátu“. Zase nevíte? Vypomohu si citací z Filozofického slovníku, vydaného 1966:

„DIKTATURA PROLETARIÁTU: ...Její podstata spočívá v tom, že dělnická třída jako nejpokrokovější společenská třída zabrání po dobytí moci násilím tomu, aby reakční síly znemožnily svobodný vývoj socialistické společnosti...“ Tak tady je to řečeno nejotevřeněji, ať už se při čtení nadechnete před „násilím“ nebo po něm. Ještě pro vysvětlení - dělnická třída z tohoto hlediska nebyli ti chlapi a ženské z dílen, ale jejich revoluční předvoj, vozící se v tesilu přepychovými limousinami. Vždy, když komunističtí papaláši zpívali Internacionálu, ta slova „již vzhůru všichni, jež hlad zhnět´,“ jsem se bál, aby jim neodletěly knoflíčky ze sak na naduřelých panděrech.

První volby, jichž jsem se účastnil, se konaly na podzim roku 1971, ještě mám někde na dně sklepa schovaný Diplom prvovoliče. Tyto volby proběhly dávno po všech ústavních termínech. Ono se totiž mnohé měnilo, a tak na nějaké zbytečné volení nebylo dost času. Nejdříve přišel Leden, pak Pražské jaro, potom Srpen a pak dlouhá cesta k mrazu. Nejdříve „demokratizace“ a pak „normalizace“ k neostalinismu. Než došlo ke svobodným volbám musel se konečně sejít ten správný 14. sjezd Strany, aby vytýčil program rozvoje společnosti a schválil směrnice k 5. pětiletému plánu. A ty správné kandidáty. Ale zato pak občan mohl svobodně rozhodovat.

O té jednotné kandidátce jsem už psal. Zdálo by se, že je vůbec zbytečné volit. Ale komunisté, asi z podobných důvodů jako Saddám Husajn, na tom nějak lpěli. Televize, Rudé Právo a všechny jeho klony masírovaly obyvatelstvo už dlouhé měsíce předem. „Volební dvojky“ obcházely občanstvo, zvonily u dveří a lákaly k volbám. Ke slabším povahám se i vnutily do bytů. Něco jako Svědci Jehovovi. Anebo pojišťováci.

Bylo těsně po prověrkách, po kterých statisíce lidí ztratilo práci, naději pro sebe i své děti. Už byly uzavřeny hranice do světa. Už byli zavřeni první političtí vězni restaurovaného bolševického režimu. Už bylo trestné vyjadřovat otevřeně svůj názor. Nebo si ho i zapisovat do šuplíku! K volbám nejít nebylo trestné, ale volební komise si udělala velký černý puntík u jména hříšníka. (A vím o mladém nadějném českém houslistovi, kterého na základě tohoto puntíku nepustili na turné do zahraničí.) [2021: A byli na dlouhé měsíce i roky zavřeni lidé, kteří rozšiřovali letáky - že ani dle té blbé ústavy není trestné k volbám nejít. Více viz článek na Paměti národa] Komise také nechtěla mít v té saddámovské demokracii svůj černý puntík. Proto vysílala rychlé posly do obydlí zapomětlivců.

V té době jsem jako student techniky bydlel na strahovské koleji. Onen pátek jsem zrovna nejel do rodného Liberce. Vyřídil jsem si volební průkaz a hodlal volit na koleji. Volit jsem skutečně hodlal - ale až já budu chtít. Nechtělo se mi stát ve frontě v pátek odpoledne, kdy většina studentstva „plnila svou občanskou povinnost“, aby měla volný víkend. Však volby končily až v sobotu odpoledne. Šel jsem spát ve svou obvyklou dobu, hodně po půlnoci. Avšak už asi v devět hodin ráno mě vzbudilo bušení na dveře pokoje. Za nimi stál vytrslý esesmák (pro děti: člen SSM, mládežnického předvoje KSČ).

„Hele, ty jsi ještě nevolil, viď?“, ptal se nervózně. Zdálo se, že se bojí. Nejspíš mu hrozila ztráta nějakého bobříka.

„Však je ještě čas, ne? Jste tam snad aspoň do poledne,“ zavrčel jsem v odpověď. Jsem velmi nerad buzen časně ráno, když nemusím vstávat. Hošík pokýval a já zavřel dveře. Ještě jsem se zahrabal do pelechu - ale už to nebylo ono.

Ošplechl jsem se, oblékl a zaťukal na kamaráda Standu, který také preferoval sobotní termín. Vzali jsme si volební lístky a šli. Spolu, abychom se nebáli vlka nic. Vstoupili jsme do volební místnosti celí vzrušení oslnivostí chvíle. Sebe jsem neviděl, ale Standa byl zrzek a pěkně zrudnul do třešňova. Prokázali jsme se občankami - a dostali ten průkaz prvovoliče, asi abychom si měli co pověsit na stěnu. Dostali jsme obálky, stejně jako teď. Jenže něco nebylo stejně jako teď.

Byl jen jeden volební lístek. Od stolu komise se čekalo nastoupení přímého směru k volební urně. Jenže už přece jen byla nějaká ta demokratizace - stranou stály dva budníčky. Dnes tam vstoupit musíte - k úpravě lístku. Jinak vás k urně nevpustí. Tehdy jste tam vstupovat nemuseli. Rovná se neměli. Když jste nechtěli upravovat lístek, který připravila moudrá Strana a vláda. A když jste tam vstoupili, znamenalo to, že jste ten lístek upravovali, proč jinak byste tam lezli? A jediná úprava byla možná - škrtnout kandidáty. Takže bylo jasné, co jste zač.

Ještě jsem to zažil i později, proto mohu odpovědně prohlásit: Ty nervy byly horší, než v čekárně u zubaře! A protože mám se zubaři své zkušenosti, nikomu nevyčítám, že za plentu nelezl.

A za plentou byl pultík a další zrada. Nebylo tam žádné písadlo!!! Naštěstí jsem to čekal a propisku měl s sebou. S chutí jsem proškrtal toho arogantního esesmáka, který se u nás znemožňoval na předvolebním meetingu (ano, na Strahově bylo předvolební setkání s kandidáty a byl o něj nelíčený zájem, ještě větší než o Steamboat Stompers - mysleli jsme si, že se volbami možná dá něco změnit). Pak jsem škrtl ta hlavounská jména. Jen u usměvavé babičky Gusty Fučíkové, která na tom setkání stále opakovala, jaká jsme to „milá mládež“, tam jsem zaváhal a neškrtl si. Byl jsem ještě mlád a neinformován. Dyť si zažila svý v koncentráku!

Vyšli jsme zpoza plent, na komis se raději nedívali, hodili obálky do urny a utekli ven. Stáník byl rudý do cihlova. Svěřil se mi: „Já jsem si neškrtl!“ Také v jeho budníčku nebyla propiska, ale on svou neměl. A jít ke komisi pro škrtátko už psychicky nezvládl. Takže prošel tou plentovou torturou a přesto jeho hlas posílil vládu komunistů na další volební období. Stejně to navíc ještě měli zfixlovaný. Možná si připočetli i můj hlas, jestli jsem neškrtal podle tajných prováděcích předpisů. Šikmý škrt - hlas pro. Škrt, který není přesně od kraje jména ke druhému kraji - hlas pro...

Starý zbrojnoš dovzpomínal. A vy, milé děti, jděte k volbám. Zítra k těm senátním. Kandidují v nich i komunisté. Už otevřeně nevolají po diktatúře proletariátu. Ale jeho vynálezce Marxe ctí dodnes.

Tyhle volby mají oproti těm vzpomínaným jednu nespornou výhodu: Do obálky vložíte vybraný lístek pro jednoho senátora. Samotný hlasovací lístek se neupravuje!

Takže žádnou propisku nepotřebujete.

Psáno v Praze dne 23. října 2002
============================

P.S. 2021 Propisku za plentou nepotřebujete ani v jiných volbách – protože tam po roce 1990 vždycky je!
P.P.S. 2021 Srandovní je, že až padesát let od mé první volební účasti se komunisté nedostali do Parlamentu…

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.