28. října 1990, v den výročí vzniku československého státu, které se slavilo poprvé po pádu komunismu, jsem navštívil plácek u stanice metra Národní. Před Domem slovenské kultury v Praze se tu konalo setkání česko-slovenské vzájemnosti. Mohlo tu být tak padesát lidí, což se mi tehdy zdálo málo. Bylo sice už po první česko - slovenské válce o pomlčku, spojovník či rozdělovník, ale tehdy jsem si myslel, že jednota našich národů je nerozdělitelná, stejně jako společný stát. Z Česka i Slovenska se tu alespoň na tomto místě setkali lidé, kteří si přáli totéž - ale chtěli něco jiného.

Jedna mladá Slovenka, studentka bratislavské ekonomické školy, nás vášnivě přesvědčovala: Mečiara prý nemáme brát vážně, len tak tárá. Když jsem se jí ptal, co tedy Slováci chtějí, odpověděla mi nakonec takto: Jeden stát, ale dvě ekonomiky. Tehdy jsem poprvé začal uvažovat o do té doby nemyslitelné možnosti - že náš společný stát skutečně směřuje k rozpadu. Když člověk mladé generace, bez historicky zažité řevnivosti, inteligent, ekonom (!!!), uvažuje o tom, že by v jednom státě mohly probíhat ekonomické procesy podle různých pravidel! Dvě sociální politiky, dva rozpočty a jedna měna - to nemůže fungovat.Později jiní Slováci propagovali dokonce i dvě emisní banky, které by vydávaly společnou měnu, prostě nonsens. Tehdy i mně, technikovi, který znal teoretickou ekonomii hlavně z přednášek marxáku a praktickou ekonomii z rodinného hospodaření, bylo jasné - tohle nepůjde.

A nešlo. Dříve, než se mohly naplno rozhořet národnostní vášně, dohodli se Vlado Mečiar a Václav Klaus na klidném rozdělení státu. Dodnes jim za to chybí pochvala, měli dostat Nobelovku.

1. ledna 1993 vzniklo oddělením od České a Slovenské Federativní Republiky samostatné Slovensko. Slováci se radovali, nejméně 60 % Čechů bylo proti. My, čeští Čechoslováci jsme "utrpěli samostatnost". Na začátku února 1993 proběhlo rozdělení československé měny na měny národní. Od 8. února 1993 máme vlastní korunu českou (Kč).

1. ledna 1999 byla zavedena jednotná evropská měna. Ne dva či tři, ale hned 11 států ji zavedlo. Nejdříve v bezhotovostní podobě, od 1. 1. 2002 se začalo platit eurem hotovostně. V té době byl v eurozóně už 12. stát - Řecko. Vznikla Evropská centrální banka, která "začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny".

Jedna banka centrální - a 12 bank národních! Jedna měna a dvanáct sociálních politik! Dvanáct různých termínů pro odchod do důchodu, dvanáct různých zdravotních pojistných plánů, dvanáct nezávislých rozpočtů!!! Byly sice zavedeny přísné podmínky pro původní národní měny, různé "fáze EMU", kde přistoupení k euru je až tou třetí fází, jenže, jenže - jenže už od počátku je některé země nedodržovaly. Nedodržely je jak Španělsko a Portugalsko, tak i velké Německo. Zatímco jižní země byly potrestány, Německu se trest vyhnul - bylo příliš velké.

Poslyšte, tady ale vůbec nezáleží na tom, že například Řecko ještě před vstupem do euro oblasti fixlovalo. Prostě nemůže být dvanáct nezávislých hospodářských a sociálních politik s jednou měnou! Dnes už sedmnáct (včetně Slovenska), když nepočítám trpasličí Monako, San Marino a Vatikán, které jsou se zeměmi eurozóny vázány měnovou unií (a mají právo razit vlastní euromince). Tohle je snad jasné každému, kdo někdy spravoval rodinné finance s omezenými zdroji. Protože jinak to vypadá, že projekt společných peněz, ale různého jejich vydělávání a hlavně utrácení, vymysleli ekonomové, pro něž vždy "zdroje jsou" i v domácím rozpočtu. Moderní ekonomové, kteří vymysleli teorii, že "peníze vznikají tím, že se půjčí"! Ano, teoreticky ano, ale prakticky se vždy ukáže smutná pravda. Podivuhodně až tehdy, když se mají splácet dluhy! Až tehdy, když na dveře tluče exekutor.

Do euro oblasti však nespadají pouze země, které tisknou eura či které mají v přístupové fázi už měny svázány. Do eurozóny se totiž zavázaly vstoupit všechny země Evropské unie! Je to jejich "povinnost"!!! Krom Dánska a Velké Británie, které si vyjednaly výjimku, a Švédska, které vyhnutím se vstupu do druhé fáze prakticky vypadlo. K této cestě směřuje i Česko. V lednu 2011 bylo pro zavedení eura u nás jen 22 % otázaných, silně si ho žádalo toliko 6 %. Takže rozpad eurozóny, rozdělení národních měn, nebude jen konec eurozóny, ale i projektu Evropské unie! A už je jedno, jestli se vrátí drachma a marka nebo vzniknou "řecké euro" a "německé euro"...

Jedinou možností, jak tomu zabránit, je jednotná fiskální a sociální politika v celé EU. Jedna emisní banka, jedna vláda, jeden zlý ministr financí - jeden unitární stát. Což je přesně to, co jednotlivé evropské národy nechtějí, zejména ty malé ne. Stejně jako to nechtěli mladí, inteligentní a přátelští Slováci tenkrát za obchodním domem Máj...

Možná se ještě bude hodit zkušenost Václava Klause z gentlemanského rozdělení Česko-Slovenska! Nejde jen o Evropu, euro jako svoje platidlo užívá 45 států a 8 území s téměř půlmiliardou lidí. Přes "CFA frank" například i 14 afrických zemí.

Ach, ubohá Evropa, ubohá Afrika, ubohý Svatý Tomáš a Princův ostrov, ubohé Česko! Jehož "nezávislá" koruna a exportní ekonomika je pevně svázána s ekonomikou německou.

Psáno v Praze dne 18. července 2011

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.