26.8.2019 | Svátek má Luděk


ŠAMANOVO DOUPĚ: Přišli v míru jménem celého lidstva

20.7.2019

Posledně jsem tu vyprávěl o startu Apolla 11. Dnes napíšu něco o přistání lunárního modulu Eagle na povrch Měsíce. Tentokrát ne reportáž, ostatně všechny podrobnosti o této události století můžete najít na adrese NASA, včetně přepisů autentických rozhovorů astronautů. Dovolte mi osobní vzpomínku.

Apollo11 - 1

V roce 1969 mi bylo osmnáct, a tehdejší dobu jsem vnímal zvlášť tíživě. Naplno se již rozhořela takzvaná „normalizace“. Pro neznalé: Když v srpnu 1968 okupovala Československo Sovětská armáda s pomocníky z dalších „bratrských států“, tvrdili sovětští politici, že to bylo jen proto, aby se k nám navrátil klid. Zástěrka doprovodných oddílů ze států Varšavské smlouvy po několika měsících odtáhla, zůstali jen Rusáci. Ale že prý odejdou brzy také, jen co se situace u nás „normalizuje“. A tak jsme se všichni měli tvářit, že je máme rádi, že budeme i nadále budovat socialismus a upevňovat přátelství, jen aby co nejdříve odešli. A pak se uvidí.

Nastala klasická pobělohorská (či druhorepubliková nebo protektorátní) situace. Spousta lidí na vedoucích místech si řekla: Raději to budu dělat já, než aby se sem dostala nějaká svině. A tak se ze spousty lidí svině staly. To ale nestačilo, ti, kdo dělali první špinavou práci, byli brzy nahrazeni sviněmi z přesvědčení. Padl Dubček, nastoupil Husák. Během června 1969 zaniklo několik desítek časopisů, které už beztak měly nasazen náhubek cenzury. Namátkou jmenuji alespoň ty, které jsem si kupoval sám. Reportér, Listy, Zítřek, Studentské noviny... Ve všech dalších redakcích se měnili šéfredaktoři i novináři. V atmosféře této mediální genocidy letěli k Měsíci Američané.

Československá televize měla za sebou čerstvou aféru s „různými těma provokacema, různýma těma Lýrama“, jak trefně pravil soudruh předseda vlády Lubomír Štrougal a přímými přenosy z historického letu imperialistických Američanů neplýtvala. Naštěstí stále ještě dávala prostor zasvěceným komentářům Jana Koláře a Antonína Vítka, takto hochů ze Space Clubu.

Leč pánbíček nás měl rád. V neděli 20. července v devět hodin večer jsme s mámou jako vždy vyladili vysílání Hlasu Ameriky do Československa. Po krátkých všeobecných zprávách jsme se stali přímými účastníky přistání na Měsíci. 21:05:05 byl totiž zažehnut přistávací motor LEMu! Trnuli jsme při vyhlášení poplachu dvanáct nula nula, vzrušeně poslouchali komentáře, v pozadí se ozývaly zašuměné hlasy samotných astronautů. Trvalo to nějak dlouho, říkali, že přistanou asi v 21:16, ale udaný čas proběhl a Eagle byl stále ještě „ve vzduchu“. 21:17 a stále ještě nepřistáli! Napětí bylo nesnesitelné. Úsečná krátká hlášení byla náhle vystřídána uvolněnými a nadšenými výkřiky. Konečně jsou tam. V Liberci bylo 21:17:41 středoevropského času.

Vzpomínám si na tu radost a po letech znovu zažívám její odezvu. Žili jsme v okupované zemi, které vládli komunističtí kolaboranti. Minulý rok jsme se mohli trochu rozhlédnout po normálním světě, po několika měsících jsme se opět museli ponořit do té hrozné žumpy lží, pomluv, nenávisti a neschopnosti, totiž do hoven reálného socialismu. Ale jedno okno zůstalo: Tam na Měsíci přistáli lidé a nemají komunistickou knížku!

Odvážným hrdinům fandila v přímém přenosu z přistání snad miliarda lidí. Ale jejich ruští kolegové neměli tu možnost. Sovětským kosmonautům ukázali z fenomenálního letu jen některé vybrané záběry, promítání bylo tajné. Přitom se někteří z nich chystali k letu na Měsíc taky. Protože však Sovětský svaz nemohl být druhý, rozhlásili jeho ideologové, že prej to stejně nikdy neměli v úmyslu.

První lidé byli na Měsíci a po nutných prověrkách zařízení měli v plánu spánek. Vy byste v takové situaci mohli jít spát? Já ne, oni také ne. O změně plánu jsem se dověděl v komentovaném vysílání ČST, i o tom, že po ukončení normálního programu bude následovat přenos z Houstonu i Měsíce. Tady chci po těch letech poděkovat těm televizákům, kteří se tenkrát rozhodli vysílat non stop, dokud Armstrong s Aldrinem nestanou na Měsíci vlastníma nohama. Pravidelné vysílání už skončilo o půlnoci, jako každý den, nenarušovali tedy vysílací schéma. Ale v době, kdy se začali likvidovat schopní lidé, riskovali přinejmenším vyhazov. A černé puntíky do kádrových materiálů svých dětí.

Apollo11 - 2

A tak jsme díky hrdinům z Československé televize mohli sledovat historické okamžiky také. Máma tehdy odmítla a zachrula se do postele, však si jistě zítra bude moci záběry prohlédnout. (Nemohla, ani my dnes nemůžeme, komentovaný přenos šel živě, bez záznamu.) Ztlumil jsem zvuk a sedl jsem si na zem před blikajícím okénkem naší televize. 15 minut po půlnoci začaly přípravy na vystoupení, ale všechno to bylo strašlivě zdlouhavé. Ale měly prý přijít i televizní záběry zvenčí přistávacího modulu. 6 minut před čtvrtou hodinou ráno byly tady! Rozmazaný obrázek nejasně ukazoval tmavou siluetu modulu. A už se z něj cosi souká! Opatrné poskakování nezřetelné postavy, pak závěrečný mohutný seskok z poslední příčle žebříku. 3:55, první člověk stanul na povrchu Měsíce!

Apollo11 - 3

Alespoň jsem si to myslel. (A dodnes si to mnozí myslí.) Později mne opravili. Armstrong stál teprve na misce nožky modulu. Komentoval její zaboření do povrchu, prach odfouknutý raketovým plynem, prostě technické věci. Teprve pak se pustil vzpěry a udělal ten správný Velký skok pro lidstvo. 21. července 3:56:21 SEČ, v Americe bylo teprve něco před desátou večer, ještě v neděli 20.7. 1969, nejlepší čas pro zprávy.

V Čechách byla noc, naštěstí, jinak jsme nic neviděli. Takhle jsem mohl sledovat Aldrina, který se ze dvířek vyškrábal 4:12 a po skoro dvou minutách seskákal až na povrch. V půl páté přenesl Armstrong kameru asi 10 metrů od modulu a vyměnil na ní objektiv. Objevil se panoramatický záběr, kterému dominoval Eagle, neuvěřitelný brouk, monstrum, které by nikdo nevymyslel, ale jehož každý detail byl technicky odůvodněn. Kolem něj poskakovaly černobílé průhledné stíny, jak je v pohybu nedokázal pomalý přenos zachytit. Po prvním sběru vzorků a instalaci experimentu se slunečním větrem došlo i k vztyčení americké vlajky. Astronauti vyslechli poselství prezidenta Nixona. Ještě jsem sledoval klokaní skoky Aldrina i jak se Armstrong moří s odběrem trubkových vzorků. Těsně před šestou zalezl do modulu Aldrin, Armstrong deset minut po něm. 6:11 byl průlez uzavřen. Vypnul jsem televizi a běžel za svou prázdninovou brigádou. V půl sedmé jsem nastupoval jako pomocná síla u dlaždičů.

Byla to moje první probdělá noc. Ale nebyl jsem nějak zchvácen, naopak, občas jsem poskakoval a připadal jsem si lehký, jako astronauti na Měsíci. Ti po odpočinku odstartovali šest minut před sedmou hodinou večer našeho času. 22:35 se Eagle spojil s Columbií, pilotovanou opuštěným Collinsem. Asi před dvěma měsíci si tuto operaci vyzkoušeli předjezdci z Apolla 10 Young a Cernan ve Snoopym, a Stafford v Charlie Brownovi. Posádce Snoopyho musely při přeletu ve výšce 15 km nad povrchem kanout sliny, ale přistát tehdy nesměla. Ani nemohla, astronauti snad pro jistotu neměli k přistávací operaci dostatek paliva. (Oba však měli štěstí, přistát na Měsíci se jim nakonec podařilo. Young velel Apollu 16 a Cernan Apollu 17.)

Teprve poté, co Apollo 11 zamířilo k Zemi, přiznali Rusové svou porážku v tajném závodě o Měsíc navedením Luny 15 na povrch Měsíce, kam dopadla rychlostí 150 m/s. Jistě nesla emblény Sovětského svazu a portrét samotného Lenina.

Armstrong s Aldrinem zanechali po sobě na Měsíci také hromadu nepořádku. Soubor přístrojů ALSEP, z nichž dodnes je použitelný koutový laserový odražeč. Osobní backpacky, které po návratu do kabiny vyhodili ven, aby Eagle odlehčili. Fotoaparáty Hasselblad (dělaly nádherné barevné čtvercové snímky). Odvážely se jen svitky filmů. Každý gram dobrý. A zanechali po sobě také samozřejmě přistávací část měsíčního brouka. Na jeho vzpěře je upevněna pamětní plaketa s textem:

Apollo11 - 4

„Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec 1969, A.D. Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.“

Následují podpisy posádky, prezidenta Nixona, v mikrotečce mírová poselství státníků 73 zemí světa. V horní části plakety jsou zobrazeny dvě polokoule Země.

Ta se tu nehybně vznáší ve výši asi 23 stupňů od zenitu. Z této vzdálenosti na ní nejsou patrny ani státní hranice, ani masové hroby. Odtud vypadá přívětivě.

Použitá literatura:
Karel Pacner, ...a velký skok pro lidstvo, Albatros, Praha 1972
Vlastní archiv
A proč papírová kniha a novinové výstřižky? Protože Wikipedie existuje až od 15. ledna 2001:

Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 20. července 1999 (bez obrázků)

Foto: NASA

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


B. Hamal
22:13
21.7.2019

V. Dosoudil
9:55
20.7.2019

K. Pavlik
0:55
20.7.2019

S. Rehulka
10:05
20.7.2019

S. Rehulka
10:06
20.7.2019

počet příspěvků: 5, poslední 21.7.2019 10:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.