30.1.2023 | Svátek má Robin


ŠAMANOVO DOUPĚ: Pramen pod hrušní

25.5.2011

"Vždycky, když se tady zastavím, tak se snažím do toho stromu zaposlouchat. A když se zaposlouchám, a je dobrá konstelace hvězd, tak slyším takovou tichou píseňhrušeň1 a vím, že je to Dvořákovo Rekviem. Tuhle píseň tady velmi tiše zpíval 10. června 1942 uprostřed té šílené ohnivé apokalypsy jeden člověk. Měl tehdy 31 roků, byl to amatérský operní pěvec Karel Langendorf. Jeden z těch třiceti vězňů z terezínského ghetta, kteří sem přijeli kopat hrob lidickým mužům. Ti lidé kopali nepřetržitě 36 hodin bez jídla a bez pití uprostřed té šílené atmosféry..."

Tohle vyprávěl publicista a spisovatel Stanislav Motl v sobotu 21. května 2011 pod Lidickou hrušní několika desítkám shromážděných lidí. Už počtvrté zde občanské sdružení Lidice pořádalo u památného stromu, který jako jediný přežil zničení obce, slavnost. Ta je plánována na dobu kvetení, ale letos se trochu opozdila, zato počasí si pospíšilo. Hruška nekvetla, už byla jen krásně zelená. Slavnost tradičně zahájil pěvecký sbor, tentokrát ženský pěvecký sbor Smetana z Kladna, v krásně smetanových kostýmcích.

Až pak se svým vzpomínáním předstoupil Standa Motl. Jeho řeč sem přepíšu, protože by měla být povinnou pro zkoušku u maturit! A přidávám i videa z foťáčkuhrušeň2

"Čtyři lidé to přežili. A vyprávěli. Vězni si museli zapálit vatry z plotů, dveří, ze všeho, co hořelo, aby viděli na práci. Uprostřed noci, když se ozvaly první detonace z kostela, začal potichu zpívat Dvořákovo Rekviem. A dokázal v té hrůze, která ho obklopovala - nevěděl jestli to přežije, ani ostatní to nevěděli - že v něm zůstal cit. Jeho srdce hořelo, ale neshořelo. Těch srdcí bylo víc. Stovky, tisíce, desetitisíce.

V té souvislosti chci říci jednu pro mě důležitou věc. Když se řekne "Lidice", tak se většinou mluví o obětech. Ale pro mě Lidice osobně znamenají odpor nebo odboj. Už v souvislosti se smrtí Reinharda Heydricha, jehož smrt jako pěst dopadla na Lidice, je třeba si uvědomit, že sem přišel proto, aby splnil dva velké úkoly: Totálně zlikvidovat jakýkoli odpor v Protektorátu a zahájit konečnou etapu germanizace tohoto národa. Hodně se mluví o tzv. "konečném řešení" židovské otázky. Už méně o tom, že tady existoval plán na "konečné řešení" českého národa. Je až překvapující, kolik materiálů o tom se dochovalo v Bundesarchivu. V této zemi mělo zmizet zhruba dvě třetiny lidí. Měli zůstat pouze ti, kteří by byli "rasově vhodní" a kteří by se nechali poněmčit."

Pak ještě zahrálo dámské houslové duo ECO (matka a dcera Franců), zazpívaly smetanové dámy, načež se šlo do domova seniorů Oáza . Kolem základů Horákovahrušeň3 statku, kolem sousoší lidických dětí, až do ulice Josefa Stříbrného. V místní ekunemické kapli došlo zase ke koncertování a předávání květin. Dostali je i dva autoři, kteří rozšířili kolektiv už několika desítek malířů, výtvarníků, fotografů, rytců skla, jejichž díla jsou součástí originální sbírky, jejímž námětem je Lidická hrušeň. Paní Fryčová předala svůj obraz zelené hrušně, pan Karel Huněk Rekviem za lidické zvony. Jeho asambláž tvoří zvětšená nábojnice s hruškou na vrcholu. V průhledech/průstřelech jsou pak miniaturní zvony. Z rekvírovaných lidických zvonů se totiž vyráběly nábojnice do pušek. Možná se i některé z nich přímo účastnily vraždy lidických mužů. Hruška na vršíčku však nakonec vítězí...

Sbírka Lidická hrušeň je originální tím, že se vystavuje pouze v lidické Oáze, že se každoročně rozšiřuje výhradně dary, a že bude ukončena, až hrušeň padne. Ještě hodně obrázků přejeme!

Po kulturním zážitku jsme se přesunuli do jídelny, kde již byly připraveny dobroty, které s podporou sponzorů připravily dámy, které v Oáze bydlí. A že houstičky z Cvrčovické pekárny byly zvláště vypečené! Povídali jsme si, co jsme zatím nestihli cestou, pod nohama se nám motal klouček, pravnuk Anny Horákové. Lidice žijí, a český národ také. I když neměly, jak ještě vyprávěl Stanislav Motl pod hrušní:

"Hodně na tom pracovali naši někteří naši tehdejší spoluobčané, někteří představitelé sudetských Němců, kteří přímo v těch dokumentech píší: "Zbavit je národního sebevědomí. Zbavit je historického povědomí. Zbavit je lidí jako byli Jan Hus, Jan Žižka... A v těchto plánech naráželi na lidi, kteří se nacistům postavili. hrušeň4

Toto jsem tady chtěl dnes říci: My dnes právem mluvíme o strašlivých obětech holokaustu, mluvíme právem o odvážných letcích, o lidech na západní i východní frontě, ale už skoro se zapomnělo na lidi - a byly jich tisíce! - kteří umírali pod sekerou. Když jsem psal knihu Svědek z cely smrti, psal jsem ji skoro celou v Německu, v jejich archivech. Naprosto mě ohromilo, že na počet obyvatel, máme největší počet padlých pod sekyrama! Dokonce kvůli nám v roce 1943 změnili říšský zákon. Uvědomovali si totiž , že v odboji jsou zejména mladiství. Takže my máme popravený šestnáctiletý holky, šestnáctiletý kluky. A to byli ti největší nepřátelé toho režimu. To byla elita tohoto národa. Tím, že až na výjimky, nikdo z nich nepřežil, nezbyla po nich odpovídající memoárová literatura. Na rozdíl od lidí, kteří měli přece jen šanci v těch koncentráčních táborech přežít, i když ta "šance" byla relativní.

Takže jsme na tyhle lidi začali zapomínat, a co je ještě horší, my jsme začali (což je naším zvykem) ty lidi kádrovat. Po pětačtyřicátým, po mosmačtyřicátým. Jenže, bohužel, to neskončilo ani dneska. Opět i po roce osmdesát devět některé hrdiny vyřazujeme, říkáme o nich, co spáchali špatného. A je to snadné, protože oni se nemohou bránit. Chci říci o těchto lidech, že oni umírali s obrovskou hrdostí, na to jsou dokumentační záznami. Byli hrdí, oni se považovali za vojáky tohoto odboje. A bylo jich víc, pod těmi sekyrami než kolik padlo našich vojáků na Západě i Východě - včetně letců!

V tom odboji skončil nakonec i Karel Langendorf, který zde zpíval Rekviem. Transportem se dostal do Osvětimi, kde se zapojil do ilegální organizace. Válku nepřežil. Ale ta jeho píseň tady zůstává. Já ji tady pořád slyším. Je to pro mě symbol nejenom těch obětí, ale i odporu, odboje. Nesmíme na to zapomínat!"

Z Oázy jsem to vzal ke hřbitůvku, kde jsem měl zaparkované auto zadem, kolem rybníka. Cesta mne zase dovedla ke hrušni. Krásně se zelená. Má proč, stojí totiž hned vedle studně. Na té studni dnes muzicírovaly dámy Franců. Teoreticky tak mohly činit i v roce 1942. Studně se nalézala kdysi hned vedle potoka, ten však náckové posunuli o patnáct metrů na sever. Studni dost dobře nemohli. Je v ní totiž pramen.

Vesnici Němci zbořili a zapálili, vygumovali i z katastru. Rybník vyhodili do vzduchu a potok posunuli. Stromy pokáceli. Ale jeden přežil.

A je pod ním i pramen, který se zničit nezdařilo.

Psáno v Praze dne 24. máje 2011

Fotogalerie
Seznam videí

Viz i dřívější Šamanovo doupě o slavnostní vernisáži hrušně v roce 2008.
O Karlu Langendorfovi i zde.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.