25.5.2024 | Svátek má Viola


ŠAMANOVO DOUPĚ: Povstanie

30.8.2023

Když 29. srpna 1944, tak samozřejmě Slovenské národné. SNP. V době reálného socialismu pravidelně slaveno. Čím více slaveno, tím méně jsme o něm věděli. A dnes víme ještě méně, ačkoli se připomíná státním svátkem. Ovšem státním svátkem cizího státu. Není to však tak dávno, co jsme se Slováky měli stát společný. Ale předtím zase ne, v době německé okupace, kdy Češi žili v Protektorátu, zatímco Slováci si od března 1939 užívali poprvé své samostatnosti v klerofašistické Slovenské republice. Užívali, pokud nemuseli utéci z Košic nebo z území jižního Slovenska, které zabrali Maďaři. Případně ze Žitného ostrova, který pro změnu zabrali Němci. Na podzim téhož roku, v rámci začátku 2. světové války, se Slováci poněkud zahojili při své invazi do Polska, kde slavili (dočasný ovšem) návrat částí Oravy a Spiše.

První samostatný slovenský stát byl ovšem samostatný jen do té míry, jak mu to jeho ochránce Hitler dovolil. Jako spojenecký satelit se Slovensko účastnilo i vpádu do Sovětského svazu, kde si jeho vojsko ovšem dosti lámalo zuby. Ne jen zuby silové, ale i zuby mravní. Nějak se mu nechtělo bojovat se slovanskými druhy, vojsku. Objevila se spousta dezercí, nakonec byly slovenské pluky staženy z fronty. Na jinou frontu, totiž pracovní, bylo do Německa nedobrovolně odlifrováno na 200 tisíc mladých Slováků. V Německu byli podrobeni spojeneckým náletům.

Na samém začátku slovenské samostatnosti panovala národovecká radost. Já fašista, ty komunista, ale však jsme všichni Slováci. A tak bylo možno vidět v bratislavských kavárnách, jak si zde dává partičku biliáru komunista Gustáv Husák s fašistou „Šaňo“ Machem. (Alexander Mach byl slovenský ministr vnitra a z téže funkce i velitel Hlinkových gard.) Ono se ta nacionální sounáležitost během následující války docela rozklížila. Až do té míry, že nejen ti Slováci, co byli proti rozbití Československa, ale i roduverní až kamenně přesvědčení příznivci slovenské samostatnosti začali couvat ze svých hrdých pozic. Slovenské povstání začalo zrát najednou z mnoha pozic.

Samozřejmě tu byla domácí menšinová demokratická opozice, která posílala do Londýna ujištění prezidentu Benešovi, že je tu, aby obnovila Československo. (Vedl ji Vavro Šrobár, jeden z „mužů 28. října“.) Prezident Beneš to samozřejmě přivítal. A už v únoru 1943 upozornil slovenské odbojáře, že jedině společný boj za obnovu ČSR „zachrání Slovensko a Slováky, aby nebyli pokládáni na konci války za poražený národ“.

Toto nebezpečí si uvědomovali i jednotliví členové slovenské vlády. Nečekaně to byl ministr obrany generál Ferdinand Čatloš, který už od konce roku 1943 připravoval státní protiněmecký puč. K tomu si na jaře roku 1944 vytvořil samostatnou Východoslovenskou armádu. Ona se pak hodila.

Jinou cestu propagoval Gustáv Husák, který horlil za to, aby se po válce stala Slovenská socialistická republika jednou z republik Sovětského svazu. (Poslyšte, on byl ten Husák deset let v komunistickém, ale československém vězení nakonec oprávněně!) Takovou „samostatnost“ si ale většina Slováků nepřála. (Tehdy podivuhodně ani sovětské vedení!) Právě o Vánocích roku 1943 se zrodila Vánoční (jak jinak) dohoda, která domácí odboj sjednocovala.

Ono to „sjednocování“ ale nebylo tak jednoduché. Zatímco politici ladili ve Slovenské národní radě noty, odbojová skupina slovenských velitelů se připravovala na ozbrojený boj. Doma povstání organizoval a rozeběhl generál Ján Golián. Včetně dislokace několikaměsíčních zásob proviantu, pohonných hmot a potravin na středním Slovensku. Jako velitel povstalců byl pak Benešem jmenován generál Rudolf Viest, který se na Slovensko dostal z Londýna přes Moskvu s 2. čs. paradesantní (ale Rusy bohužel uzemněnou) brigádou až začátkem října. Navíc se do Banské Bystrice, budoucího centra povstání, podařilo přemístit valnou část slovenského zlatého pokladu.

Nad malým Slovenskem se přitom v nebesích míhaly plány velmocí. Beneš najisto počítal s účasti československých leteckých jednotek. Britové je však potřebovali na západě a Benešův požadavek odmítli. Prezident se proto obrátil na Američany. Ti měli hlavně přepravovat výzbroj a tisíc čs. vojáků pod ochranou US výsadkářů a amerického letectva. Nakonec oba spojenci povstání pomáhali. 150 amerických létajících pevností B-17 například v rámci protinacistické kampaně bombardovalo německé cíle na letišti u Malacek. Jindy americké bombardéry přivezly vojenský materiál. To už bylo Slovensko v dosahu spojeneckého letectva, které létalo z osvobozeného území Itálie. Britové se také činili s přepravou zásob. Nikoli však vojáků. Spojenci sice nabídli dvě paradesantní brigády, ale to už zásobování záleželo na souhlasu Sovětského svazu - který v pravý čas Benešovi sám (ne)zištně nabídl svou pomoc.

Smutnou pravdou je, že povstání vypuklo předčasně, když ještě nebylo zcela připravené. Na území Slovenska totiž ještě působili sovětští partyzáni, nebo obecně partyzánské jednotky složené krom sovětských občanů i ze Slováků, ale i z místních Romů a Židů, které vedli sovětští velitelé. A rozkazy chodily z Moskvy - bez jakékoli spolupráce s vedením připravovaného povstání. Němci jasně řekli slovenské vládě - pokud si nedokážete sami doma udělat pořádek, uděláme ho tam za vás my. Marně odboj vzkazoval do Moskvy: „Utlumte partyzánskou činnost, ohrožujete úspěch povstání!“ Kdo ví, mohl to být i politický záměr Stalina, aby se národ neosvobodil sám, ale aby byl „osvobozen“. Anebo jenom bordel v sovětském vedení. Nebo neodpustitelná hloupost či trestuhodná nevšímavost, která pak vedla k obrovským ztrátám. A to hlavně při dobývání Dukelského průsmyku, který měly odzadu odemknout dvě východoslovenské divize. Jenže ty na to ještě nebyly připravené, ještě o tom ani nevěděly, a tak se nechaly Němci odzbrojit.

Němci nehodlali trpět ozbrojené nebezpečí ve svém týlu. Stanné právo, které vyhlásil prezident Tiso, k uklidnění nevedlo. Uvádí se, že pak Tiso formálně „pozval“ německé jednotky, či spíše „souhlasil s jejich vstupem“. Ty se 28. srpna 1944 začaly valit pohraničními průsmyky z Moravy. Povstání mělo vypuknout v době, kdy by mělo největší naději na úspěch, tedy ve chvíli, kdy by se Rudá armáda přiblížila k hranicím Slovenska. Anebo kdyby do země vstoupil Wehrmacht. „Anebo“ nastalo a povstání vypuklo. Dopoledne v úterý 29. srpna došlo před Žilinou k první ozbrojené šarvátce. Povstání začalo.

V onom dnes připomínaném povstání, bojovalo i na dva tisíce Čechů. Ne všichni, kteří chtěli bojovat a ne všichni, kteří se do boje vydali, se na Slovensko dostali. Pokud byli chyceni na česko-slovenské hranici, Němci je popravili jako „vlastizrádce“. Ani se tak nedostali mezi počet padlých povstalců, jichž bylo chlubícími se vítěznými Němci udáváno 5.000 osob. Pozdějšími československými historiky byl počet snížen na 1.700, ještě pozdějšími historiky zase zvýšen na 3.000. (Asi tolik padlo Pražanů při hájení barikád v květnu 1945 během několika málo dní.) Co se ví přesně, jsou číslovky 450 (zahynulo v zajateckých táborech) a 350 (nezvěstní). Němci přiznali jen 1.500 padlých. Konflikt měl i řadu civilních obětí. Známe hlavně ty slovenské. Zvěrstva, která páchali příslušníci Einsatzkommanda, Sonderkommanda a Hlinkových gard. Bylo zatčeno téměř třináct tisíc lidí. Z nich bylo veřejně bez soudu popraveno 2.237 osob, devět a půl tisíce zatčených bylo dopraveno do německých koncentráků ke „zvláštímu zacházení“. Bylo vypáleno 90 obcí a osad. Popravy v Kremničce znamenaly smrt asi 750 lidí. V obci Nemecká Němci stříleli lidi do týla tak, aby jejich těla padala do rozpálené pece vápenky. Odhady hovoří o 450 až 900 obětech. Tyto válečné zločiny probíhaly za účasti jiných dobrých Slováků, členů Hlinkových gard.

Dříve se ale vůbec nehovořilo o válečných zločinech partyzánských jednotek (těch se organizovaná slovenská armáda nedopouštěla). Partyzáni se také na povstaleckém území dopouštěli řady násilných činů zejména na německém civilním obyvatelstvu. Uvádí se brutální vraždy slovenských Němců, členů Hlinkových gard i (údajných) kolaborantů, které už od 21. srpna 1944 vykonávali příslušníci 1. čs partyzánské brigády M. R. Štefánika. Během deseti dnů jim padlo za oběť až 146 osob. 17. září vraždili poblíž Zvolena, tentokrát 11 lidí, včetně katolického kněze (klerofašisty...). Je však třeba říci, že toto bylo proti vojenským pravidlům a také byli tři pachatelé po odsouzení slovenskými orgány neprodleně popraveni. V Banské Štiavnici partyzáni popravili po několika dnech drastického mučení 80 Němců. Další skupina 62 osob byla zastřelena 27. října ve stodole v Kunešové. Tyhle zločiny se zanedlouho staly vítanou záminkou pro výše popsané německé běsnění.

Sověti sice poskytli povstalcům zbraně a další podporu, avšak nedostatečnou. Právě tak vhodnou, aby vykrváceli „nejlepší synové národa“. A přitom zabránili i angloamerické pomoci, protože ta by probíhala v jejich „operačním prostoru“. Podobně se ostatně zachovali i při Varšavském povstání, ke které svou mohutností a významem se Slovenské národní povstání řadí. Ale na Slovensku se Němci jedinkrát při potlačování vnitřního odboje setkali i s letectvem, které mělo hlavní základnu na legendárním letišti Tri duby.

Děly se činy heroické i nízké. Zdá se, že se mezi partyzány náhle ocitli i ti, kteří si chtěli zaválčit, když si mysleli, že mají převahu. Jeden pamětník, bývalý slovenský voják v nezachyceném dokumetu vyprávěl: „Postupovali jsme údolím, po hřebenech šli partyzáni. Najednou jsme se dostali do přestřelky s Němci. Koukám na hřeben - partyzáni zmizeli!“

Až 17. listopadu 1944 byl organizovaný vojenský odpor slovenské armády zlomený. Zbytky poražených jednotek nato přešly do partyzánského boje, některé i na území Protektorátu. Je to 79 let, Slováci stále vzpomínají.

Měli bychom taky. My, normální lidi. Česká televize o oslavách tohoto „cizího“ svátku ve svých dnešních Událostech vůbec neinformovala. V jiných médiích jsem si toho rovněž nevšiml. Zdá se, že v Česku se k „odkazu SNP“ hrdě hlásí akorát komunisti!

Příští rok je kulaté výročí. Mohl by dorazit i český prezident...

Psáno v Praze v den 79. výročí SNP, tedy v úterý 29. srpna 2022