3.3.2024 | Svátek má Kamil


ŠAMANOVO DOUPĚ: Osud starých věcí

26.1.2011

Už je to třicet pět let, co jsme si domů pořídili robota. Tedy nikoli sofistikované zařízení s umělou inteligencí, ale "kuchyňského "robota"". Stroj s jedním motorem a dvěma poháněnými osami - rychloběžnou a pomaloběžnou. Také různé umělohmotné mísy k tomu patřily, kruhové nože, mlýnky na mák a na masu, šroubky, víka, ňahňátka. Šlehače, hnětače, odšťavňovače, zmrzlinovače a škrabače. Dneska jsem to všechno vynesl do odpadu.

Firma ETA ctila i za bolševika stále svou předválečnou tradici a kvalitu. Robot splňoval všechny naše představy - hlavně představy mé ženy Ivany. Tedy funkční představy. Jen byl poněkud velký a neskladný. Našlo se pro něj místo ve skříňce, kde odpočíval po akci a připravoval se na další, místo pro něj bylo i na pracovní ploše linky - když se s ním počítalo. Hodně toho vydržel, byltě značně robustní. No, někdy trochu překážel. A také jeho instalace byla prací pro chlapa, takže jsme si časem pořizovali (žena si pořizovala) jednoduché a jednoúčelové strojky, tak akorát do ruky. A po robotu jsme toho chtěli stále méně. Nejdříve jsme nepostrádali zrmzlinovač, o němž nevím, byl-li kdy vůbec použit.

Co jsem na robotu nejvíce oceňoval já, a co taky zůstalo jednou z jeho poslední povinností, bylo škrábání brambor. Bývávala to moje práce. Po pořízení robota už škrábala žena. Na robotu. Já jsem jen vždy vykopal robota a patřičné díly zpod dřezu, sestavil ho a předal do služby. Pak jsem ho jen zase vyšrouboval, vyndal struhadlo, vylil vody s oškrabky do záchodové mísy a vše umyl. Protože šroub, kterým celé souosé soustrojí drželo dohromady, se při otáčení zašroubovával, bývalo někdy docela těžké těsně spasované díly rozdělit. Když nestačila prostá síla holejch rukou, musely nastoupit kleště, šroubovák, dlátko, kladívko. Načež začala brambory škrábat žena - bylo to rychlejší a méně náročné!

Škrabač byl jediný přístroj, který se zasouval na pomaloběžnou stranu podstavce, kde byl ukryt motor i s převody. Několikrát nám zde poskytl nečekanou zábavu. To když se po zapnutí začal otáčet na druhou stranu - a rozšrouboval se, načež byly jeho díly odděleny a mísa, plná vody a brambor měla tendenci odejít na podlahu. Kdybych to neviděl, neuvěřil bych. Ale mohl jsem to očekávat - od jednofázového asynchronního motoru s kondenzátorem jako falešnou fází. A když kondenzátor odešel, zůstalo na svobodné vůli robota, zda se začne točit po směru či proti směru hodinových ručiček. Vlastně až teprve teď si uvědomuju, že se vždycky točil po směru hodinových ručiček. Akorátže si někdy vybral točení podle židovských hodin...

Prostě škrábání bylo pohodlné, ale poněkud rizikové, a úspora při škrábání nevyrovnala námahu při laboraci s robotem. Ten šikovný elektrikář/opravář spotřební elektroniky v kočárkárně naproti v domě, co jsme mu problém přednesli, už před patnácti lety neměl ten pravej správnej náhradní kondenzátorek. A tak milý robot celý rok jen překážel pod dřezem a na světlo Boží byl vyvlečen až na Nový rok, kdy na něm má milá žena strouhala brambory na chlupatý knedlíky. Ne, ty knedlíky nemají chlupy. S výpečky vepřového a zelím jsou kvalitním přivítáním nového letopočtu, vyprošťovákem ze všech starostí. Už dávno bychom si pořídili nového robota, kdyby některý měl ty správné nože a struhadla na ty chlupatý knedle! Ano - odšťavňovače, zmrzlinovače, hnětače, mísiče, mlýnky, drtiče všechny ty krásné nové nablýskané stroje měly - jen ten správný škrabací nůž nikoli! A to dokonce ani u firmy ETA. Až nedávno žena jeden takový robot objevila, konkrétně u značky KENWOOD. Britská firma, britský nápad, britská kvalita a čínská cena. Však taky bylo sďélano v Číně. A tak domů přišel Ken, a Eta musela pryč. Právě dnes.

Chvilku to totiž trvalo, než jsem se nadechl a ponořil pod dřez, odkud jsem vytáhl naší starušku. Jen mi připadlo, že má nějak málo příslušenství. Naskládal jsem ji do papírové krabice a odnesl - zatím ne k popelnici, jen do kočárkárny. A když už jsem byl tak pilný, tak jsem se odměnil. Ponořil jsem se ještě jednou, tentokrát do nejtemnějších hlubin našeho sklepa pro své pětatřicetileté běžky značky Rubín. V noci nasněžilo pět cenťáků, dost, aby na okolních polích a v blízkém Prokopském údolí bylo deset centimetrů na běžkaření. Na běžkách jsem nestál už snad pět let. Na hory v zimě v poslední době nejezdíme a do Prokopáče jsem se nedostal - zejména proto, že byly běžky zastlány hluboko na dně sklepa. Taky je jim třicet pět let, ale už mají umělohmotnou skluznici, heč! Pořídil jsem si je, když jsem si zlámal dřevěné. Boty běžkařské mám už let čtyřicet. Kožené. A na jejich podrážce vepředu jsou ještě čtyři ďourky od vázání, co bylo na lyžích dřevěných. Potom tři ďourky od vázání prvního na Rubínu. To vázání se časem rozpadlo, pořídil jsem si další - stejné už neměli. Je menší, musel jsem vyvrtat nové ďourky do Rubínů (nahoře jsou dřevěné, jen skluznice je umělá) a vydloubat další tři ďourky v podrážce mých bot. Přes neustálé "inovace" vázání tak mohu používat staré lyže a ještě starší boty. Chudák dcerka Terka, které se rozbilo ještě novější vázání. Do svých krásných botek ďourky nevyvrtá, ani do svých zbytečných celoumělohmotných lyží...

Ale zpátky do sklepa. Když jsem vytahoval ty lyže, musel jsem nejdříve odstranit novější nánosy, přičemž jsem šlápl na krabici, kde asi pět let spočívaly všechny další zbylé věci od náhodou právě dnes vymísťovaného robota. I tuhle druhou krabici jsem dal do kočárkárny. Snad robotka nikdo neukradne, než navštívím toho šikovného opraváře domácí spotřební elektroniky a kuchyňských robotů. Snad by se mu mohlo něco hodit do náhradních dílů. Tedy - pokud jeho živnost přežila. Dnes jsem to nestihl, protože jsem musel své svěží tělo protáhnout Prokopáčem na starých běžkách. Ale o tom až příště.

Dnes jen věnuji vzpomínku drahému robotu s obdivem k jeho výdrži. A co teprve vydržely ty lyže! Deset cenťáčků sněhu stačí na poli, ale kameny v Prokopáči jsou větší.

Naše milé staré věci dlouhým používáním vsákly něco z naší duše, vzbuzují vzpomínky na doby, kdy naše dítka byla batolata a o moderních KENWOODECH se nám mohlo jen zdát, protože ani za bony nebyly... Nu ale - staré krámy musí pryč, abychom se v nich neutopili. Tedy jen a pouze tehdy, pokud za ně najdeme plnohodnotnou náhradu.

Svoje zlaté Rubínky si nechám už nafurt. Dokud si je nezlámu k nepotřebě. Lyže - nebo nohy. Hm, ale koukal jsem, že se mi u pravého vázání ulomil jeden ze tří hrotů. Dva ještě stačí. A kdyžtak jeden.

Jeden hrot ještě stačí, aby se mohlo lyžovat!

Psáno v Praze dne 24. ledna 2011

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.