Už měsíc běží v kinech třetí film Matěje Mináče o siru Nicholasi Wintonovi. Bál jsem se, jestli mne nebude popouzet zvolený typ fimu: "hraný dokument". Naštěstí nejde o hraný dokument, ale dokument s vloženými hranými rekonstrukcemi. A v těch rekonstrukcích mě příjemně překvapil neokoukaný herec Michal Slaný, který skvěle představuje typického dandyho. Tak skvěle, až jsem myslel, že to musí být Angličan...

Ani třetí film věnovaný nenápadnému hrdinství Nicholase Wintona nenudí, snad jen mladistvé recenzenty internetových médií, kteří některé dokumenty zde vidí už potřetí. Ale já jsem některé dokumenty viděl už popadesáté - a znovu mne zaujaly, protože byly ukázány v novém kontextu. Opět jsem si ověřil, že některé záběry, které jsou často citovány jako ilustrace k poválečnému transferu Němců, pocházejí z roku 1938, kdy byli z českého pohraničí vyháněni Češi. Uvědomil jsem si, že v uprchlických táborech byla v té zimě 1938/39 skutečně zima. Winton ty tábory navštívil a kousky dokumentárních filmů z té doby jsou doprovázeny jeho komentářem (čte Josef Abrhám). Staré němé nebo špatně nazvučené dokumenty jsou doplněny technicky dokonalým a výrazově věrným zvukem, což prohlubuje jejich věrohodnost.

Filmem nás provází kanadský televizní publicista Joe Schlesinger (mluví Jiří Bartoška), jeden ze zachráněných. Zde zmíním skvělé výkony skvělých českých herců. Krom Bartošky a Abraháma uslyšíte Libuši Šafránkovou, Jiřinu Bohdalovou, Tomáše Töpfera, Jiřího Lábuse, Arnošta Goldflama, Elišku Balzerovou, Simonu Postlerovou a Jiřího Plachého. Film byl totiž natáčen v angličtině a bylo potřeba svědectví zachráněných podložit českým textem, čehož se naše hvězdy bez váhání chopily. Muselo jich být více, neboť ve filmu potkáme více zachráněných "dětí", které dnes žijí v Kanadě, Británii, Izraeli, Dánsku či na Slovensku i se svými rodinami. A to je hlavní zdroj emocí - vidíte ty lidi, kteří by bez Nicolasovy snahy zcela jistě zahynuli - stejně jako převážná většina jejich příbuzných. Zahynuli, nebo se nenarodili. Těch živých, kteří za svůj život vděčí Nicholasovi, je dnes asi 5700, včetně dětí, vnoučat a pravnoučat oněch zachráněných. Takto se rozrostla rodina asi 220 lidí, kteří se přihlásili ke svému osudu. Wintonovi se jich podařilo podle dokumentů do začátku války odvézt 669, celý jeho seznam měl přitom zhruba dva tisíce položek...

Film má klasickou vyprávěcí linku: Nejdříve šťastné dětství v kruhu rodinném, poté první hrozby; hlavní pozornost je věnovaná samotné záchranné akci. Dovídáme se o životě ve válečné Anglii, s německými nálety a mrtvými v sousedství. Pokračuje se poválečnými osudy a dílo končí pohledem na dnešní aktivity vnuků zachráněných dětí. Wintonův čin je přirovnáván hodu kamenem do vody. Od té doby se po hladině šíří vlny dobra, které dnes zasahují třeba až do Kambodže - kde inspirovaní slovenští mladí zachránili další tisíce nemocných dětí. Může to někomu připadat trochu propagandistické či naivní, samozřejmě žádný akční film takhle nekončí. Jen skutečně aktivní život - vždyť stoletý Winton páchá dlouhodobě dobro, naposledy se angažuje ve výstavě domova pro lidi zasažené Alzheimerovou nemocí.

Páchat dobro se ale nemusí všem líbit. V Británii se nelíbilo pouze ortodoxním židům, kteří nemohli přenést přes srdce, že děti z židovských rodin budou dány do výchovy do rodin křesťanských. Winton k tomu opakuje poznámku, kterou k nim tehdy pronesl: "Jestli je pro vás cennější mrtvé dítě, které zůstane židem, než živé dítě, pak je to váš problém." Myslím si, že ta výchova byla ale nakonec košer: Některé z těch dětí se po válce přestěhovaly do Izraele, některé našly cestu k židovskému náboženství - a ze všech vyrostli skvělí a čestní lidé, na které by jejich rodiče byli hrdí! Dva chlapci z těch dětí byli po dalších čtyřech letech natolik dospělí, že se mohli přihlásit k letectvu a bránit svou novou vlast před společným nepřítelem.

Tady připomenu jeden fakt, který není v oslavném mávání příliš zřejmý: Nicholas Winton oslovil zástupce spousty států, včetně prezidenta USA, aby získal místo, na kterém by se mohly ohrožené děti uchytit. Když už se Němci nechali uplatit, když už se sehnaly peníze na dobročinných akcích i od samotných rodičů, když už se vše zorganizovalo - najednou nebylo kam jet. Vyzdvihněme to, co Nicholas sám zmiňuje: Jediným státem, který mu a jeho dětem pomohl byla jeho rodná Velká Británie. Patří jí za to neskonalý dík. I když její úředníky Winton podváděl: Vyráběl falešné pasy, falešná razítka, falešné dokumenty - ale "nic protizákonného" nedělal. Jen "urychloval proces", protože úředníci byli zoufale pomalí a čas neúprosně pádil. Několikrát je zde předvedena mapa někdy z roku 1938. Německá propagandistická mapa, která odhaluje Hitlerovy plány - obsadit celou Evropu. A to během několika málo let. Což bylo učiněno...

Ještě uvedu tři momenty, které mi zůstaly zadřené v mozku:

Vypjatě emotivní scénka z nádraží, kde Klára Issová se jako mladá maminka loučí se svými dvěma holčičkami. Naposledy si ještě nechá oknem podat tu menší, objímá ji, mokří slzami. Vlak se rozjede, maminka se se svou dcerkou nemůže rozloučit. V posledním okamžiku ji vrátí do okénka. Obě sestry na to dnes vzpomínají. Starší říká mladší: Kdyby tě maminka nevrátila, nepřežila bys. (Jako maminka a všichni ostatní z rodiny.)

Svědectví o radě, kterou dal jiné mamince s dvěma dětmi (které neodjely...) člen vyklízecího komanda před jejich vstupem do plynové komory: Sedněte si do rohu a zpívejte. Tak se rychle nadýcháte plynu a dříve zemřete. (Míněno bez dlouhého a zbytečného trápení.)

A třetí, který zoufale chápu jako rodič: Těm lidem, kterým se podařilo zachránit své děti, se s tímhle pocitem muselo umírat o něco snadněji...

Doporučuju alespoň dva balíčky papírových kapesníčků. To myslím v dobrém: bulilo totiž celé hlediště. A nikdo se nestyděl. Tohle je taky důvod, proč oceňuji zdánlivě rozvláčný závěr filmu:

Máte čas na to, aby ve vás dozněl silný emocionální zážitek. Který je překryt pro někoho možná naivními pozitivními obrázky. Bez toho závěru by normální člověk z kina nemohl normálně odejít. Bez nenávisti a s pocitem, že co bylo možno, bylo vykonáno.

I více než bylo možno.

Psáno v Praze dne 21. února 2011

PS: I já podporuji, aby byla Siru Nicholasi Wintonovi udělena Nobelova cena míru.

Viz i originální trailer na filmserver.cz

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.