Letošní ročník Světa knihy jsem strávil bez nákupu knih. Ale přece jen jsem si domů něco odnesl. Především dva mapové šátky ze stánku Kartografie, který tradičně sídlil na prvním rohu pravého křídla Průmyslového paláce. Odnesl jsem si odtamtud i lyžařskou mapu Jeseníků a Slovenska, ale ty šátky jsem si zaplatil.

Jsou v měřítku 1:50.000 (1 km vyjde na dva cenťáky), natištěné na umělém hedvábí, dají se prát na čtyřicítku, barvy i potom zůstávají původními a nápisy čitelnými. Rodné Jizerky jsem si tady pořídil asi před deseti lety a stále jsou jaré. Tyhle hory mám prolezlé, takže jejich šátkovou mapu používám spíše jako mnemotechnickou pomůcku a potom k ohromování zbloudilých návštěvníků/nic Jizerských hor. Beskydy mi tu koupila Janinka, ale už jsme se do nich nepodívali, ty zatím používám opravdu jen jako šátek. Letos jsem zakoupil oblast Český kras - Brdy - Povltaví, kde je nahoře zanesen půloblouk Berounky od Radotína až k Berounu, což je moje nejčastěji navštěvovaná cyklozóna. Z Brd znám zatím většinou jen Hřebeny, na mapě je zanesena až Příbram. No a k jihu se podle mapy můžu pustit autem až to potápěcího (a skákacího) lomu v Hříměždicích. Pak jsem si pořídil Český ráj, který zachycuje druhou část mého toulacího mladického srdce. A pročže si ty šátky kupuju na Světě knihy? Když přesnější jsou mapy papírové a elektronické? Těch mám dost. Za šátky jsem dal jen 220/kus, a nikoli 300. Inu – výstavní cena.

A proč si na Světě knihy nekupuji knihy? Protože se mi do bytu nové už nevejdou. Všech šest knihoven přetéká, knihy se hromadí i na peřiňácích a dalších odkládacích plochách. Teď si knihy půjčuji v Městské knihovně! Ale na výstavišti jsem zaznamenal některé pozorohudné novinky, které si jen půjčím. Nakonec – však jsem do Průmyslového paláce nezavítal, abych si tu nějaké knihy pořídil, ale abych nějaké prodal. Přesněji – jejich rukopisy. O další knížce o Izraeli jsem si chtěl popovídat u tradičního stánku Státu Izrael, který pravidelně stává takhle vlevo ve střední hale. Třeba by se izraelské ministerstvo turistiky mohlo dopustit nějakého sponzoringu. S diplomaty mám ale špatné zkušenosti, protože o návštěvách Izraele píšu velmi nediplomaticky. Sionisticky. A to ani izraelští diplomaté nevítají. Jenže tradiční izraelské místo bylo zabráno Maďarskem. Izraelce jsem nenašel ani na plánku, ani v programu. Nevěděl o nich ani pán v jarmulce, který v pravém křídle obsluhoval stánek s literaturou menšin v ČR.

Pravé křídlo! Tam jsem strávil většinu ze tří výstavních dnů, které jsem v Juldě pobyl. V pravém horním rohu se tam totiž tradičně skví sál fantasy & sci-fi/komiks, kde již tradičně probíhaly přednášky. Sálek je z jedné strany obložen stánkem časopisu Pevnost, z druhé pak stánkem nakladatelství XB-1. Ve čtvrtek zde bylo nezvykle prázdno; alespoň jsem si mohl v klidu prohlédnout výstavku Budoucnost v bublinách, rozvěšenou na stěně sálku. Šlo o ukázky z komiksů, které byly vyvedeny dle děl Mistra Stanislawa Lema na popud jedné ze soutěží. Bylo zajímavo porovnat stejnou scénku z románu Solaris v podání od zaumných přes ironické až po klasické provedení.

Také jsem zde pobyl při jedné přednášce Františky Vrbenské a jejího živého úsměvu. Pobavila mne ještě před samotným začátkem, když si v celou a jednu minutu zapisovala poznámky k přednášce na žlutou, nu, konfetu. Možná proto, aby více vynikla její zmínka o současné čínské SF, která dnes opakuje úlohu fantastiky, jakou měla u nás před sametovkou. Neobjevuje se v ní přímá kritika, ale ani žádný chvalozpěv na KSČ(íny). A jsou v ní nenápadné poukazy na to, co je špatně. Nu a nakonec – vždyť se jedná o fantaskní výmysl! Jak tomu bylo minimálně od dob Jonathana Swifta. Naopak, dnešní zápaďácké odsuzování a blokování našich dějin je vlastně totalitní, ba přímo komunistické. Tak třeba se prý jedna z amerických prestižních literárních cen už nejmenuje Campbellova! Nevím, co tedy spisovatel, publicista, vydavatel Astounding Stories John Wood Campbell provedl nepěkného – krom toho, že rozjel Zlatý věk americké i světové science fiction. Možná vadí, že se ku stáru nechal zlákat scientologickou církví. Ne, tak prej byl příliš „sexistický“… Z řad křesťanských fundamentalistů se zase ozývá řev proti Harry Potterovi, protože se jedná o „nekřesťanské hanebné knihy“, lákající děti k čarodějnictví. Přitom už dávno není(?) doba sufražetek, které se dožadovaly volebního práva. A žen je například v dnešní žánrové literatuře snad ještě více než mužů, což bylo na konci minulého tisíciletí nepředstavitelné. Inu, spisovatel by se vždy měl zastávat utlačovaných, těch, kdo jsou momentálně v nemilosti…

Od Franty Novotného jsem se zase dověděl něco o historických „bifurkačních bublinách“ a jak by svět vypadal, kdyby probíhala konquista naopak – kdyby totiž indiáni dobyli Evropu. Myslím, že to byl Mrož Novotný, kdo si liboval, že u nás není při psaní potřeba používat jinotajů. A je možno psát historické alternativy obráceně než probíhaly dějiny – protože ti indiáni v Evropě by se nechovali lépe než běloši v Americe. Což by dnes v Americe a vyspělé (čti: vyčpělé) Evropě nebylo možné napsat.

Ostatní kolegové laskavě prominou, ale chtěl jsem si užít i zbytku výstavy – a byl jsem na ní jen tři dny! Přesto jsem se do levého křídla probojoval až v neděli. Protože i když jsem odešel z SF/F přednášky, stejně nejpozději ve střední hale se vpravo zase něco dělo. Nebo nahoře na ochozech, jako diskuse paleoekologa Petra Pokorného a sociologa Vojtěcha Pecky o „enviromentální krizi“. Člověk nevěděl, komu „fandit“, protože oba do svého rozhovoru(!) vkládali informace, kterými spíše podporovali „oponenta“. Ono příliš nelze oponovat tomu, že jsme jaksi v ekologickém pytli. Ale co dál – a co určitě nedělat? Paleoekolog má tu výhodu, že alespoň přesně ví, jak to na naší planetě vypadalo před sto miliony lety…

Musím se omluvit hlavnímu hostu podujatie, kterým byla Francie, že jsem si její stan jen zběžně prošel. K Maďarům a Bělorusům jsem ani nedorazil. Zato jsem poseděl na akci nakladatelství Argo, mihl jsem se u stánku Josefa Švejka – slaví letos sté narozeniny, zdržel se u stánku firmy, která vám za levný(?) peníz vytiskne knížky třeba v počtu 10 kusů. Nebo i sto – v tom případě vám zajistí distribuci přes Kosmas. Ale nakonec si svou knížku hard SF povídek asi nechám vytisknout přece jen u Iksbéčka, a ten Izrael u obnovované cestovatelské edice Hadimrška. Jo, dneska vydavatele ani tak nezastihnete v hospodě, jako na výstavě knih…

Do levého stanového křídla jsem se probojoval až v neděli. Vždy se sem chodím osvěžit hlavně za spisky náboženských, biologických, historických a okultních společností a jemných bytostí, které je reprezentují. U Karmelitánů si můžete koupit i mešní víno! Letos jsem se zarazil u stánku absolutně bez alkoholu, totiž u Muslimské obce v Praze. Vystavovatel tam právě nějaké obnošené dámě vyprávěl, jak se mají dámy v islámu. Oba měli rozzářené oči. Zeptal jsem se ho, jak tuto teorii vidí v současné afghánské praxi. Pravil, že novinářům nelze věřit. Stesky samotných žen neslyšel. Vyzvedl jsem si něco propagačních materiálů, prostuduju, poinformuji.

Venku svítilo sluníčko, vevnitř bylo pod plachtou dusno. Naštěstí chodilo málo lidí – na neděli. Ono bylo prázdno už ve čtvrtek – jednotliví stánkaři naříkali tak nad třetinovou účastí oproti minule. V neděli byli veselejší, přišla prý tak polovička. Ti nejveselejší plakali o dvou třetinách. Určitě tomu nenasvědčuje optimistický titul článku Radima Kopáče na Lidovkách Svět knihy praskal ve švech. Podle ředitele Světa Radovana Auera: „lidé jsou hladoví po tomto typu zážitku“. A že prý dorazilo 80 % lidí z rekordního roku 2019. A to prý jen proto, že bylo taky jen 80 % vystavovatelů. Ále houbeles.

Návštěvníky nezajímá, jestli je 700 nebo 400 vystavovatelů! Jdou za akcí, za výstavními slevami, za zvučnými jmény. Vloni Svět nebyl, letos proběhl ve značně posunutém termínu. A ve značně nešťastném termínu – před úterním státním svátkem, který věštil výpady Pražáků na výlety, do zahrádek a na rovy předků. Taky jsem se na sobotu uvolnil, abych se provětral na kole. Tak možná právě tu sobotu výstavní palác praskal na 80 % švů…

Františka, takto celoživotní knihovnice a také tajemnice Obce spisovatelů, na své přednášce také hořekovala, že právě na Světě knihy můžeme vidět brutální zacházení s knihami. Ano, slouží jako dekorace, jako bezcenná výplň drátěných boxů – a neprodejná! (Zkoušel jsem vymánit jednoho Jefremova, nešlo to.) Ale musela mi to říci právě knihovnice – vystavovatelé, vydavatelé, nakladatelé, čtenáři, šamani – nikomu z nás to nedošlo.

Uvidíme se znovu příští rok, snad v květnu, ale ty nebohé knížky v kleci mne už budou trápit pořád.

Psáno v Praze v pátek 1. října 2021

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.