„Mnoho hodin jsme se schovávali v sadu a mohli jsme jen poslouchat. Asi po pěti hodinách ten sad zapálili. Měli jsme dvě možnosti: Buď se nechat upálit za živa, nebo utéct a doufat, že teroristé nás nepostřílí. Rozhodli jsme se zariskovat. Vyběhli jsme a utíkali, dokud jsme nenarazili na jednotku izraelské policie, která nás vyzvedla z bitevního pole a odvezla na policejní stanici v městečku Ofakim. Po cestě jsme viděli mrtvá těla, spálená těla, spálená vozidla. Těla vytažená z aut.“

Vyprávěla mladá izraelská žena Jenny na pódiu monumentální saly terreny ve Valdštejnské zahradě tuto neděli, zatímco ji její přítel držel za ruku. Oba se 7. října loňského roku účastnili hudebního festivalu Superova nedaleko Pásma Gazy. Potkali se na něm i s Jennyiným bratrem Šlomem (37), který tam byl zase s přítelkyní Lily.

Jenny s přítelem se zachránili. Vyprávění však pokračuje: „Já jsem ale myslela na to, že Šlomi neodpovídá. Můj bratr byl asi týden považován za nezvěstného - než identifikovali jeho tělo a my dostali zprávu. Doporučili nám, ať se na jeho tělo nejdeme podívat. Můj bratr Šlomi byl milujícím oddaným otcem dvou malých synů.“ (Tří- a čtyřletého.) „Pracoval jako zkušený softwarový inženýr jedné americké firmy a byl to hudební génius. Prostřednictvím hudby dával prostor lásce a štěstí. Hudba byla pro něj vším v časech smutných i radostných. Bylo pro něj důležité sdílet svou lásku prostřednictvím hudby s dalšími lidmi. Vytvořil asi dvacet pět playlistů, které chtěl sdílet.“

(Vyprávěla anglicky Jenny a pan Kallus překládal do češtiny.)

Načež jsme si mohli poslechnout sladkou izraelskou píseň hranou s velkým citem na kytaru. A podívat se na jejího interpreta - bohužel už jen na videu, promítaném na velkou obrazovku. Mohli jsme ho sledovat, tedy my, účastníci akce, kterou každoročně pořádá ICEJ - Mezinárodní křesťanské sdružení Izrael.

V neděli se totiž v Praze konala další akce na podporu Izraele. A byl pochod a byla kultura. A byl zpěv a byl pláč. A byl smutek - a bylo veselo!

Jedná se už tradičně o Pochod dobré vůle, vedený heslem „Všichni jsme lidi“. Letos se pořádal již dvacátý ročník a jako obvykle se jednalo o neděli v období kolem výročí povstání ve varšavském ghettu. K akci se nejdříve účastníci shromáždí ve dvě odpoledne u staroměstského chrámu sv. Mikuláše na Kafkově náměstí. I letos se tak stalo. Pochod se bral ulicemi bývalého Židovského města. Zněly šófary a účastníci zapěli i dvě písně: Hevenu šálom alejchem (Budiž pokoj vám) a Am Israel chai (Izrael žije!). Časový souběh íránského útoku s již dříve plánovanou akcí byl jen náhodný. Ale on se každý rok děje „náhodou“ kdykoliv nějaký nepřátelský atak na Izrael. Někdy to jsou nože, jindy pistole, kameny, házené na auta, jedoucí stovkou - tak teď to zrovna byly íránské rakety.

Pochod se opět už tradičně na chvíli zarazil na Palachově náměstí, kde s hebrejskými písněmi vystoupil smíšený pěvecký sbor Bevetcha. Zpěv byl prokládán projevy organizátorů: předsedou a místopředsedou české pobočky ICEJ pány Mojmírem Kallusem a Radkem Hejretem. Pak se už několikasethlavý dav vyřinul přes Mánesův most, aby nakonec zakotvil ve Valdštejnské zahradě. A tam se, díky každoroční velkorysosti Senátu, usadil před onou olbřímí salou terrenou.

Zde pak od tří hodin pokračoval pořad Kulturou proti antisemitismu. Začal troubením na šófary, které mistrovsky předvedli dva pravidelní účastníci akce z Olomouce. Kulturu dále zastupovali hrou na kytaru a zpěvem Vladimír Merta se svou dcerou Sárou. Jako vždy se účastnil četbou vzpomínek i Jan Potměšil. I sbor Bevetcha si ještě zazpíval.

Přišli i politici se svými projevy. Za Senát vystoupil jeho první místopředseda Jiří Drahoš (za STAN), jenž poukázal na to, že útok Hamásu na Izrael odkryl evropský „doutnající antisemitismus“. Za premiéra Fialu, který už byl na cestě do USA, promluvila ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová (TOP 09). Byla zjevně dojatá, když pronášela zapomínanou maximu „antisemitismus je zlo“. S českým projevem vystoupila i izraelská velvyslankyně Anna Azari.

No a také vystoupila na začátku zmíněná Jenny Sividia z Ganei Tikva. Mluvila s přemáháním, asi jako svědkové u Norimberského tribunálu. Ale nakonec se při písních souboru Bevetcha se našlo pár Češek, které si při nich zatančilo.

Pořad moderovala Karin Vik a pomáhal ji s tím i Mojmír Kallus, který je rovněž celosvětovým viceprezidentem ICEJ pro mezinárodní záležitosti. Ten nám ukázal video ze zničeného kibucu Be’eri, na které jsem se nemohl dívat. V této vesnici, v níž normálně žije asi tisíc obyvatel, bylo v říjnu zavražděno 97 lidí (včetně dětí). Odvlečených bylo 30, zpátky se zatím vrátilo jen 20 unesených. Ve svém kibucu zatím bydlet nemohou, náklady na jeho obnovu se odhadují na 3,5 miliardy korun. Ta bude trvat roky. Pro Izrael je to stejný symbol, jako jsou Lidice pro Čechy. Pomoc při její obnově si vzali na starost právě čeští křesťané z ICEJ.

Raději jsem se díval na jiné obrázky. Třeba na snímek vojenské sanitky, na jejíž pořízení věnovala česká pobočka ICEJ 89 tisíc dolarů, tedy polovinu potřebné částky. (Už slouží.) Obyvatelé Be’eri zatím žijí v hotelích na břehu Mrtvého moře, na podzim by se měli stěhovat do provizorních obydlí blíže svému kibucu. A už je tam bude čekat další český dárek: Dvě mobilní školy, které mají podle snímků sympatický charakter jurty!

Česko je k další pomoci Izraeli připraveno. Vždy připraveno!

Psáno v Praze v úterý 16. dubna 2024

PS: Těm, kdo se chtějí podílet společně s ICEJ na podpoře Izraele, se nabízejí hned čtyři možnosti:
a. modlitbou
b. cestou do Izraele
c. jako dobrovolník
d. finančně
Více na stránkách ICEJ zde: JAK SE ZAPOJIT?