Je to pravda a slušnost a nutnost, že se sněm musí také konstituovat; měl by to ale dělat tajně, odbyt to při zamčených dveřích co záležitost domácí a rodinnou. V naší době žádáme již i od přísné vědy, od lučební formule a matematického zákona pikantnost, a máme tedy zajisté svaté právo žádat od politiky, aby nás lechtala, od sněmovny, abychom se v ní bavili. Ale ne, slavný sněm určí sobě na verifikaci voleb celou schůzi a vydává k schůzi té také lístky na galerii! To je přece jen trochu mnoho!

V takový den je člověku ve sněmovně tak fádně, jako musilo být pánu Bohu, než sobě stvořil lidi, aby ho zlobili. Před takovou mrtvou schůzí nejspíš že otevrou se všechna okna i dveře, aby pohodlně se vestěhovala obrovská dlouhá chvíle a pověstná nuda všech pěti pražských měst. Dlouhá chvíle se připlíží, rozloží se po měkkých sedadlech, opře se o lebky, víčka a ústa poslanecká, v sněmovně se neděje nic, nebo vlastně tuze málo, a i toto málo je posypáno šedivou nudou. Toto málo je brzy povědíno, trvá ale dlouho.

I to zahajující cinknutí předsedova zvonku je v den mrtvé schůze jaksi ospalé. Po cinknutí začnou referenti monotoně o volbách. Zvěstují, že tam a tam se děla volba "zcela správně", že mělo přijít tolik a tolik voličů, že jich ale přišlo hezky míň, většina hlasů že "padla" na pana ..., který zde sedí v některé lavici, a ostatní hlasy že padly vedle na někoho, který zde ale nesedí. Je-li referent Němec, dává zprávu po německu a přenechává pak pomocnému ouřadníku, aby zcela krátce totéž řekl česky; je-li referent Čech, dává zprávu po česku a po tom vlastnoústně a ve vší obšírnosti zase po německu. My Češi už to jinak neděláme. Na to podívá se pan předseda v pravo, podívá se v levo, a řekne po německu - my Češi už to jinak neděláme - aby vzdvihli ruce, kdož jsou pro nově zvoleného poslance. A sotva dech předsedův zalehne mezi sněmovní lid, vzdvihnou se všechny pravice, jako při větru křídlo větrného mlýnu. A když zase sklesnou, je jeden poslanec hotov, jedno zrnko umleto na tu sněmovní moučku, z níž se buď upeče praktická placka nebo "luxus".

Tak to jde pořád, čtvrt hodiny, celou hodinu, dvě hodiny; sotva se semele jedna halda volebních zpráv, nasype se druhá. Je v tom strašná jednotvárnost, strašná nuda. Není divu, že i poslanci se nudí a všelijak sobě pomáhají. Nejvíc pomáhají sobě časopisy: v kurii velkostatkářské "Bohemií" a "Politikou", v kurii venkovských obcí "Politikou" a "Národními", v kurii městské "Bohemií" a "Tagesbotem". Ale to nevystačí na dlouho a pak sobě musí pomáhat jinak, přesedáváním, přešoupováním se, překládáním noh, šňupáním, tichým šplechtem atd. Ale ani to nestačí.

Náhle švihne jeden rukou přes obličej, jako by zaháněl mouchu, - zahání ale dřímotu. Soused jeho se lekne, že zmeškal hlasování, vyzdvihne rychle ruku a vida, že se mýlí, poškrabe se na hlavě. Toho se zas lekne poslanec za ním, vyzdvihne také ruku a - rovná si manšety. Všichni myslejí, že sklamali svět; nás ale nesklamali, my máme přehled!

Konečně nestačí ani to, a místo jedné ruky vzdvihají se vždy hned dvě, pravá hlasuje a levá zakrývá zívající ústa. Některé zívnutí potlačí se i bez levé ruky, hlavně u poslanců mladých a nových, tedy příliš stydlavých. [...] Starší ale, kteří se v parlamentarismu již dobře znají, zívají sans gene [bez ostychu ] jako manželka. Otevrou ústa zcela pohodlně, po nich otevře tytéž soused v levo i v pravo, pak celá protější strana, celá sněmovna, galerie, lóže, - kdyby člověk nevěděl, že jsou tu dole většinou samí upřímní zedníci a budovatelé Rakouska, mělo by Rakousko strach při tak lahodném pohledu! [...]

Nebohá galerie! Leckdo dostane jen jednou lístek za celé zasedání, někdy i za celý život, a lístek jeho připadne pak zrovna na mrtvou schůzi! Poslanci někdy schvalně tak učiní, neboť - "prosím o lístek, až bude něco!" řekne jim ten, kdo má právo na zvláštní protekci, na př. volič. Co mají dělat ti nebozí galeristé, když není nic a lístek svůj si přece musí odsedět! Mají místo parlamentárnosti studovat tváře? Mužští mohou brzy utect, dámy nemohou tak brzy a studují tedy ty tváře. - "Podívej se, ten je hezký!" - "Ale hle, ten má nos jako náš adjunkt!" - "Vidíš mého strýčka? Ten sedí blízko u Palackého, viď"? Kdyby ale nebyla mrtvá právě schůze, nemluvily by také nic jiného!

Dole se odhlasovává a odemílá pořád stejně dál. Divím se, že nepřivede některý "mladý" poslanec trochu pestrosti do toho. Když řekne předseda: "Pánové, kdo hlasuje pro schválení volby pana..., nechť pozdvihne ruku," mohl by "mladý" poslanec vyvstat a říct: "Slavný sněme, podporuju návrh pana předsedy;" odbyl by sobě "panenskou řeč" a první trému. [...]

Teprv na konec, na samý konec mrtvé schůze padne konečně jakýs pršek života, když totiž verifikovaní skládají slib v ruku předsedovu. Tu dává každý pozor, kdo slibuje prus-, chci říci německy, a kdo česky. Sláva se ale nevolá.

Tento text vyšel poprvé v Národních Listech č. 52 z 21.II. 1867

******************************************************************************

Laskavému čtenářstvu jest obmyslně předložen (jen zlehka krácený) výňatek z právě 140 let aktuálního feuilletonu Jana Nerudy. Nyní již víme, kde pátrati po počátcích některých sněmovních zvyků! Zajímavo jest, že postřeh z ustavovací schůze sněmu jest pořízen pouhé čtyři dny před jeho rozpuštěním (viz níže)...
Jen se smějme dnešní (21. 2. 2007) sněmovně - pokud máme čemu!
Za vhodna pozoru vyzdvihuji faktum, že již v předminulém století tvrdilo se, že politika má býti pro massu zábavou! Nejde tedy o jev novodobý, jakž mnozí philosophové dnes philosophují...

******************************************************************************

(Opsáno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)

Dílo Jana Nerudy, spis XV, Léta persekuce I., kniha feuilletonů z r. 1867
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pro zájemce o dobové souvislosti viz F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

Šaman tu jen vybírá, že 25. února 1867 státoprávně federalistická většina právě konstituovaného českého sněmu přijala "adressu", v níž odmítla účast v "nezákonném shromáždění nějaké západní polovice říše". F.F. Beust, jenž se 7. února stal po odstoupení Belcrediho vlády předsedou vlády (či spíš "vládního provizoria") nato tento sněm rozpustil "vládním příkazem" a vypsal nové volby; podobně byl 4. března rozpuštěn i moravský sněm.
Končilo "Rakousko". Už 18. února byl v uherském sněmu slavnostně přečten královský reskript, který plně akceptoval uherské pojetí právní kontinuity; ve stejný den byl hrabě Andrássy jmenován předsedou nově se utvářející uherské vlády. Začalo se rýsovat "Rakousko-Uhersko" a konec federalistické koncepce, pro kterou pracovali Češi od roku 1848. Tato dualistická zrada Františka Josefa II. vůči "svým národům" v monarchii byla jedním z důvodů, proč se po dalších padesáti letech rakousko/uherský žalář národů nenávratně rozpadl.