6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mrtvá schůze

22.2.2007

Praha, 21. února

Je to pravda a slušnost a nutnost, že se sněm musí také konstituovat; měl by to ale dělat tajně, odbyt to při zamčených dveřích co záležitost domácí a rodinnou. V naší době žádáme již i od přísné vědy, od lučební formule a matematického zákona pikantnost, a máme tedy zajisté svaté právo žádat od politiky, aby nás lechtala, od sněmovny, abychom se v ní bavili. Ale ne, slavný sněm určí sobě na verifikaci voleb celou schůzi a vydává k schůzi té také lístky na galerii! To je přece jen trochu mnoho!

Jan NerudaV takový den je člověku ve sněmovně tak fádně, jako musilo být pánu Bohu, než sobě stvořil lidi, aby ho zlobili. Před takovou mrtvou schůzí nejspíš že otevrou se všechna okna i dveře, aby pohodlně se vestěhovala obrovská dlouhá chvíle a pověstná nuda všech pěti pražských měst. Dlouhá chvíle se připlíží, rozloží se po měkkých sedadlech, opře se o lebky, víčka a ústa poslanecká, v sněmovně se neděje nic, nebo vlastně tuze málo, a i toto málo je posypáno šedivou nudou. Toto málo je brzy povědíno, trvá ale dlouho.

I to zahajující cinknutí předsedova zvonku je v den mrtvé schůze jaksi ospalé. Po cinknutí začnou referenti monotoně o volbách. Zvěstují, že tam a tam se děla volba "zcela správně", že mělo přijít tolik a tolik voličů, že jich ale přišlo hezky míň, většina hlasů že "padla" na pana ..., který zde sedí v některé lavici, a ostatní hlasy že padly vedle na někoho, který zde ale nesedí. Je-li referent Němec, dává zprávu po německu a přenechává pak pomocnému ouřadníku, aby zcela krátce totéž řekl česky; je-li referent Čech, dává zprávu po česku a po tom vlastnoústně a ve vší obšírnosti zase po německu. My Češi už to jinak neděláme. Na to podívá se pan předseda v pravo, podívá se v levo, a řekne po německu - my Češi už to jinak neděláme - aby vzdvihli ruce, kdož jsou pro nově zvoleného poslance. A sotva dech předsedův zalehne mezi sněmovní lid, vzdvihnou se všechny pravice, jako při větru křídlo větrného mlýnu. A když zase sklesnou, je jeden poslanec hotov, jedno zrnko umleto na tu sněmovní moučku, z níž se buď upeče praktická placka nebo "luxus".

Tak to jde pořád, čtvrt hodiny, celou hodinu, dvě hodiny; sotva se semele jedna halda volebních zpráv, nasype se druhá. Je v tom strašná jednotvárnost, strašná nuda. Není divu, že i poslanci se nudí a všelijak sobě pomáhají. Nejvíc pomáhají sobě časopisy: v kurii velkostatkářské "Bohemií" a "Politikou", v kurii venkovských obcí "Politikou" a "Národními", v kurii městské "Bohemií" a "Tagesbotem". Ale to nevystačí na dlouho a pak sobě musí pomáhat jinak, přesedáváním, přešoupováním se, překládáním noh, šňupáním, tichým šplechtem atd. Ale ani to nestačí.

Náhle švihne jeden rukou přes obličej, jako by zaháněl mouchu, - zahání ale dřímotu. Soused jeho se lekne, že zmeškal hlasování, vyzdvihne rychle ruku a vida, že se mýlí, poškrabe se na hlavě. Toho se zas lekne poslanec za ním, vyzdvihne také ruku a - rovná si manšety. Všichni myslejí, že sklamali svět; nás ale nesklamali, my máme přehled!

Konečně nestačí ani to, a místo jedné ruky vzdvihají se vždy hned dvě, pravá hlasuje a levá zakrývá zívající ústa. Některé zívnutí potlačí se i bez levé ruky, hlavně u poslanců mladých a nových, tedy příliš stydlavých. [...] Starší ale, kteří se v parlamentarismu již dobře znají, zívají sans gene [bez ostychu ] jako manželka. Otevrou ústa zcela pohodlně, po nich otevře tytéž soused v levo i v pravo, pak celá protější strana, celá sněmovna, galerie, lóže, - kdyby člověk nevěděl, že jsou tu dole většinou samí upřímní zedníci a budovatelé Rakouska, mělo by Rakousko strach při tak lahodném pohledu! [...]

Nebohá galerie! Leckdo dostane jen jednou lístek za celé zasedání, někdy i za celý život, a lístek jeho připadne pak zrovna na mrtvou schůzi! Poslanci někdy schvalně tak učiní, neboť - "prosím o lístek, až bude něco!" řekne jim ten, kdo má právo na zvláštní protekci, na př. volič. Co mají dělat ti nebozí galeristé, když není nic a lístek svůj si přece musí odsedět! Mají místo parlamentárnosti studovat tváře? Mužští mohou brzy utect, dámy nemohou tak brzy a studují tedy ty tváře. - "Podívej se, ten je hezký!" - "Ale hle, ten má nos jako náš adjunkt!" - "Vidíš mého strýčka? Ten sedí blízko u Palackého, viď"? Kdyby ale nebyla mrtvá právě schůze, nemluvily by také nic jiného!

Dole se odhlasovává a odemílá pořád stejně dál. Divím se, že nepřivede některý "mladý" poslanec trochu pestrosti do toho. Když řekne předseda: "Pánové, kdo hlasuje pro schválení volby pana..., nechť pozdvihne ruku," mohl by "mladý" poslanec vyvstat a říct: "Slavný sněme, podporuju návrh pana předsedy;" odbyl by sobě "panenskou řeč" a první trému. [...]

Teprv na konec, na samý konec mrtvé schůze padne konečně jakýs pršek života, když totiž verifikovaní skládají slib v ruku předsedovu. Tu dává každý pozor, kdo slibuje prus-, chci říci německy, a kdo česky. Sláva se ale nevolá.

Tento text vyšel poprvé v Národních Listech č. 52 z 21.II. 1867

******************************************************************************

Laskavému čtenářstvu jest obmyslně předložen (jen zlehka krácený) výňatek z právě 140 let aktuálního feuilletonu Jana Nerudy. Nyní již víme, kde pátrati po počátcích některých sněmovních zvyků! Zajímavo jest, že postřeh z ustavovací schůze sněmu jest pořízen pouhé čtyři dny před jeho rozpuštěním (viz níže)...
Jen se smějme dnešní (21. 2. 2007) sněmovně - pokud máme čemu!
Za vhodna pozoru vyzdvihuji faktum, že již v předminulém století tvrdilo se, že politika má býti pro massu zábavou! Nejde tedy o jev novodobý, jakž mnozí philosophové dnes philosophují...

******************************************************************************

(Opsáno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)

Dílo Jana Nerudy, spis XV, Léta persekuce I., kniha feuilletonů z r. 1867
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pro zájemce o dobové souvislosti viz F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

Šaman tu jen vybírá, že 25. února 1867 státoprávně federalistická většina právě konstituovaného českého sněmu přijala "adressu", v níž odmítla účast v "nezákonném shromáždění nějaké západní polovice říše". F.F. Beust, jenž se 7. února stal po odstoupení Belcrediho vlády předsedou vlády (či spíš "vládního provizoria") nato tento sněm rozpustil "vládním příkazem" a vypsal nové volby; podobně byl 4. března rozpuštěn i moravský sněm.
Končilo "Rakousko". Už 18. února byl v uherském sněmu slavnostně přečten královský reskript, který plně akceptoval uherské pojetí právní kontinuity; ve stejný den byl hrabě Andrássy jmenován předsedou nově se utvářející uherské vlády. Začalo se rýsovat "Rakousko-Uhersko" a konec federalistické koncepce, pro kterou pracovali Češi od roku 1848. Tato dualistická zrada Františka Josefa II. vůči "svým národům" v monarchii byla jedním z důvodů, proč se po dalších padesáti letech rakousko/uherský žalář národů nenávratně rozpadl.