Na závěr náročné neděle konečně přijíždíme do města Netanja (Netanya), kde máme strávit další tři dny bez organizovaného programu. Těšíme se zejména na moře. Netanju obývá asi 170.000 lidí. Město má tvar nudle, která je v délce zhruba deseti kilometrů stěsnána do šířky asi jenom tří kilometrů mezi dálnicí Haifa - Tel-Aviv a břehem Středozemního moře. Ano, za dálnicí a železnicí a nádražím se nalézá ještě rozsáhlá Industrial Area, ale tu nehodláme navštívit.

Odbočujeme z dálnice na páteřní východozápadní komunikaci, jíž je Herzlova třída. Křížíme severojižní páteř, Weizmannovu ulici a už jsme skoro na náměstí Haacmaut (Kikar Ha´atzma´ut), ale najednou se stáčíme vlevo kolem moderní radnice. Zastavila nás místní pěší zóna. K hotelu na nábřežní ulici nemůžeme jet rovnou z náměstí, ale musíme prokličkovat důmyslným systémem jednosměrek na jih, na sever a zase na jih. Spíše hloupým systémem, nadáváme na místní radní, protože postáváme ve štrůdlu - stejnou cestou směřují všechny autobusy, které vezou turisty k hotelům na pobřeží a všechna auta, která se sem trychtýřem Herzlovky natáhla. Alespoň si můžu prohlédnout na samém začátku pěší zóny první pomník, který jsme v Netanji uviděli. Dvě postavy tu strnuly v bronzovém pohybu: flétnista a tanečník. Ne baleťáci, nemladí vousatí muži s klobouky. Jeden hraje, druhý tančí, oba mají radost.

V Netanji je spousta pomníčků. Na další jsme narazili hned, když jsme konečně dospěli k cíli, hotelu Metropole Grand. Před hotelem zabírá místo na parkovišti bílý deskovitý kámen, na kterém je cosi napsáno. Šajke nám překládá z hebrejštiny a vysvětluje. V době boje za samostatnost, což je už období po roce 1946, chytili britští vojáci židovské mládence, kteří se nedovoleně organizovali do ozbrojených složek - a zlískali je veřejně holí. No a o něco později si mládenci počíhali na britské vojáky, chytli je - a na oplátku veřejně zlískali taky. Britové pak už nikdy členy Hagany ani Irgunu veřejně nemlátili. Občas nějakého popravili, ale veřejné výprasky se už nekonaly - Britům stačila tahle ostuda. Nu, a na památku onoho výprasku tady tenhle pomníček stojí.

Po ubytování nám před večeří vybylo trochu času, a tak vyrážíme ještě podívat se po okolí. Jdeme na náměstí Haacmaut, kde je nad čtvercovým placem vztyčena zeď s reliéfem padlého bojovníka. Vracíme se po procházkové kolonádě nad mořem. Ale až nad moře nemůžeme - je tu útes vysoký asi třicet metrů, na něm plot s nápisy a názorným obrázky "Pozor možnost pádu". A mezi cestou a plotem jsou ozdobné a hlavně neprůchodné keře, ve kterých se procházejí jenom místní kočky.

Vracíme se do hotelu, jdeme přes přechod, který oranžově bliká. Dívám se zblízka na ten zázrak: na náběžné hraně přechodu jsou do vozovky zatlučeny malé zkosené čtverečky. Jejich horní plocha je pokryta sluneční baterií, na boku jsou blikající světelné diody. Někde tahle hračka musí mít světelné čidlo, uvnitř pak pár obvodů a hlavně baterie - aby mohla svítit v noci... Žádný zázrak, nenápadná užitná technika, přes kterou přejíždějí nekonečné proudy aut a autobusů.

A druhý den nás čeká jenom cachtání v moři! Nejdříve si však půjdeme koupit něco malého k polednímu plážovému zakousnutí na místní tržiště. Zase kráčíme přes už známé náměstíčko Haacmaut, procházíme pěší zónou a přes Herzlovku pokračujeme do křížící Weizmannky. Pěší zónu si užívá hlavně žena, tedy výkladní skříně jejích obchodů. Já spíš nasávám atmosféru. Tahle pěší zóna je skutečně zónou klidu, kde procházejí v poklidu spousty lidí. Jejich pohodové rozprávění vytváří nezřetelný šum, podobající se spíše zvuku nějakého přírodního úkazu, zurčení potoka, nebo tak nějak. Blahoslaveni budiž místní radní!

Přes všechno výkladové zdržování konečně přicházíme k tržišti. Pryč je klid zurčícího davu, tady se nesou naléhavé výkřiky prodavačů, chválících svoje zboží. Hlavně neskonalé hromady zeleniny a ovoce. Pórek, cibule, mrkev. Brambory, česnek, hrášek. Banány, artyčoky, dýně. Neznámé druhy rajčat, šaronů a rambutanů. Švestky, hroznové víno, svatojanský chléb. A spousty všelijakých citrusů. Kupujeme si čtyři velká pomela. Nový izraelský šekel je stále ještě za pět korun a kilo pomela tu stojí 1,5 NIS. V Praze přijde jedno asi kilogramové pomelo na 40 korun i se slevou. Musíme jezdit do Izraele častěji, abychom ušetřili!

Ještě prolézáme celou tržnicí. I jejími masnými a rybími krámy i krámky s kosmetikou. Kupujeme si lahvičku opalovacího krému, hodláme trávit další dny u moře a potřebujeme si natřít více než jen špičku nosu. Nechystáme se rozplácnout pod uhrančivé jarní slunce, ale od moře létají také silně opalující odrazy. A nakonec přijde řada i na nákup poledního občerstvení. Zastavujeme se u stolku, kde malý snědý mužík s bílými vlasy a legrační čepičkou na hlavě vystavuje svoje placky plněné houbami, masem i sýrem. Tedy plněné houbami, plněné masem a plněné sýrem - nikoli dohromady, to by nebylo košer. A tu nastává náš první problém s komunikací v Izraeli. Zatím jsme všude vystačili s naší turistickou angličtinou. Něco stálo fajv šekels, něco srí. (Na agoroty si tu moc nehrají. Místní haléře se užijí spíše při placení v samoobsluze, kde všechno stojí něco šekelů a devadesát pět agorotů.) A všichni ovládají angličtinu. Ale tenhle trhovec ne. A my zase neumíme hebrejsky. Zkoušeli jsme základy němčiny, nakonec jsme v zoufalství začali mluvit důrazně česky. A tu nám odpověděl - rusky! Další komunikace pak už probíhala bez problémů.

Takže jsme si koupili jeho pelmeně se gribami, i ty mjasnóje a se syrem taky. Jenom s kapustój ne. A odkud že jsme? Iz Čechoslovákiji. Abych ho nepletl. A atkuda vy? Iz Rasiji? Nět. Iz Uzbekistána. Tak. Už není ani Československo, ani Sovětský svaz. Náhle si uvědomuji, že tu divnou čepičku, která vypadá trochu jako malá zdobená jurta poznávám - je to normální uzbecká čepička. A ten pán není žádný Rus. Ani jeho žena, která mluví taky rusky, ale pochází z ukrajinského Kyjeva. Prostě - jsou to normální izraelští Židi...

Vracíme se poklidnou pěší zónou do hotelu a už se těšíme na moře. Náhle si vzpomenu, snad po setkání s ukrajinskouzbeckou dvojicí, že je vlastně prvního máje, svátek práce pracujících celého světa! Ale izraelské pracující to nijak nedere. Z domů visí izraelské vlajky, plácají se na držátcích na dveřích aut, přes ulici a na fasádách se natřásají modrobílé třásně, ale to se chystají jiné svátky. Ten první začne hned po západu slunce.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 30. dubna a 1. května 2006, zapsáno v Praze dne 30. srpna 2006

Příště: Mír na pláži

Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei