Z přístavu Akka míříme s naší turistickou skupinou na nejsevernější místo na izraelském pobřeží Středozemního moře, do národního parku Roš Hanikra. Máme to už jen dvacet kilásků. Cestou míjíme kibuc Jad Mordechai. Tady bydleli přeživší bojovníci z varšavského ghetta. Přejíždíme zarostlé koleje - nevypadá to, že by po nich jezdil nějaký vlak. Silnice stoupá do křídových útesů, a najednou je konec, dál se nejede.

K mořským jeskyním sjíždíme lanovkou. Nejdříve to vypadá, že nás zaveze až pod vodní hladinu, ale nakonec jsme vysazeni na plošince kousek nad mořem. Plošinka je zbytkem železničního náspu. Koleje tu už nejsou. Vcházíme do tunelu, třicet metrů za vchodem je zaslepen, na stěně visí promítací plátno. Koukáme na film o historii jeskyní a místa. Britové tudy plánovali vést železniční spojení mezi Afrikou a Evropou. Tisíce dělníků z celého Commonwealthu tady pracovalo. Ale nakonec z plánu zůstalo jen torzo. V době osvobozenecké války vyhodil trať do vzduchu oddíl Hagany (někdy v roce 1947), a bylo po plánech. V roce 1948 museli Libanonci útočit přes hory. No museli - vlastně nemuseli. Ale útočili. O tom však film není. Vypráví o přírodních krásách a pamětihodnostech.

Po skončení filmu jsme multimediálně pokropeni mořskou vodou a jdeme se podívat do chodeb, do kterých ústí jeskyně. Čekám ve skalním okně na nějaký pěkný záběr rozběsněné hladiny, a najednou šplouch!, a jsem promáčený od paty až k hlavě. Tak jsem se konečně smočil v moři!

Vyjíždíme zase lanovkou nahoru, a teprve teď si všímám bójí v moři, radaru a drátěného plotu nad tunelem. Hranice s Libanonem. Dívám se na do tunelu a uvědomuji si: vždyť my jsme byli vevnitř až na skutečný dotek severních sousedů. Ale tak je to v maličkém Izraeli všude - musí využít tu trochu území, co má k dispozici až do posledního milimetru. Jdeme se ještě podívat k zátarasům, nad žiletkovým drátem vlaje v bouřlivém větru potrhaná izraelská vlajka. Na zdi visí staré osvětlovací těleso. Náhle v něm bouchne nepoužívaná zářivka. Ale jinak je tu mír.

Nasedáme do autobusu a konečně jedeme do svých postýlek v hotelu, vlastně Young Hostelu v Tel Hai. Nejdříve se trmácíme na východ asi 50 km šišatě klikatými cestami nahoru a dolů po úbočích Galilejského pohoří. Je to jako by silnice vedla po úbočích Krkonoš, z Harachova do Pece. Jedeme na dotek hranic, vlastně Modré linie z roku 2000. Na vršcích se ježí farmy antén a radarů. Silnice má dokonalý povrch, ale zatáčky jsou strašně zalomené. Ze skály padají kameny.

Prší. Všude je bujná zeleň. Zaregistroval jsem libanonské cedry, cypřiše, jedle, taky neznámé listnáče. Vypadají jako lípy, ale mají lusky akátu.

Všichni jsme strašně unavení. Je stále ještě 24. dubna, po půlnoci jsme odlétali z Prahy. Jsem slaně mokrý, klimbám. Poslouchám vyprávění sousedů. O poušti. O pomerančových hájích na ni. Jak se v sezóně u silnic hromadí hromady pomerančů, asi jako spadaná jablíčka u nás. A na té poušti se pasou krávy. Na čem se tam, proboha, pasou? Na spadaných pomerančích...

Okna jsou zamlžená. Otírám je, vidím pomníček. A zase další. Jako u našich silnic. Ale u tamtoho je vystavené uražené příďové kolo letadla. U každého pomníčku je zabodnutá izraelská vlajka. Brzy bude Jom Hazikaron - den památky na padlé vojáky. Tady jich padlo mnoho. Ve válce za nezávislost. Při přepadech Hizballáhu. Teď však hlídá Blue Line vojska OSN. A mohutné pevnosti na vrcholcích. Je tu mír.

Prudké klesání, značka s výzvou "jeďte pomalu!" Řidič dodávky, která uvízla ve svodidlech, ji asi nevyslyšel. Je to jediná havárka, které jsme byli za celých čtrnáct dní našeho cestování svědky. Až pojedete izraelskými horami, za lijáku, mlhy, po klikatých silnicích a v prudkém klesání, a uvidíte značku "jeďte pomalu", tak, prosímvás jeďte pomalu.

A už jsme doklesali z tisíce metrů na nějakých dvě stě, až na dno Chulského údolí. Zamíříme po rychlé rovné silnici k severu. Jedeme podle nádrží, které dychtivě zadržují padající dešťovou vodu. Jsou trochu podobné koupalištím, jaké si budují Rakušáci v alpských údolích: bagr vyhrne hlínu, na dno se položí fólie, a bazén je hotov. Tady tyhle bazény mají hektary vodní plochy.

Jedeme zemědělskou krajinou. Prý kvete avokádo. Možná, ale v tom případě zeleně. Ptám se průvodce Šajka, co to je tam za kučeravé stromy v zeleném sadu. Pomerančovníky? Ne, prý to jsou "evropské stromy". Totiž jabloně a hrušně.

Za deště projíždíme městem Kiryat Šmona, zatáčíme vpravo do kibucu Tel Hai, a konečně jsme tady! Kdyby se mne dneska někdo z Česka zeptal na Izrael, pak bych mu musel říci, že je to strašně deštivá a mokrá země, plná vody a zeleně.

A že v ní panuje nebeský mír...

Přemýšleno a prožito v Izraeli 24. dubna 2006, psáno v Praze dne 23. května 2006

(Příště vám napíšu něco o míru v Chulském údolí...)

Viz i minulá Šamanova doupata:

Mír v Izraeli
Mír v oblacích, mír na moři
Mír v Akku

Doporučuji rovněž shlédnout přímo stránku Roš Hanikra