Máme za sebou noc v letadle a čeká nás cestovní den na pobřeží Středozemního moře. Naše turistická výprava bude mít celých čtrnáct dní pro sebe svůj autobus se svým řidičem a svým průvodcem. Snídáme v Netanji a jedeme dále na sever po Via Maris. Tudy před dvěma tisíci lety pochodovaly římské legie. (Krom jiných legií v jiných časech...)

Projíždíme dunami. Písek sem navál vytrvalý čerstvý západní vítr z pláží. Na pláž ho přinesl nekonečně proudící mořský vítr z Nubijské pouště. Projíždíme Haderou, míjíme Cesareu, taky se sem podíváme. Ale později. Vpravo ve vnitrozemí se objevuje táhlé a zelené pohoří Karmel. Vidíme na něm vesnice. Drúzské vesnice. Tento druh arabských muslimů se rozhodl spolupracovat s Izraelci. Místní obyvatelé přijmuli nabídku spolupráce a získali izraelské občanství. Pěstují ovoce, zeleninu, pasou svůj dobytek, pracují a žijí v míru.

Mezi pobřežím a a horami se kdysi rozkládaly bažiny, ze kterých vylétal nepříjemný hmyz včetně mouchy tse-tse. Židé je v devatenáctém století za Rotschildovy peníze vykoupili od efendiho, vodu svedli do nádrží, a bažiny vysušili. Na svazích Karmelu byly vysázeny vinohrady a v roce 1882 otevřen první vinný sklep.

Vinohrady jsou daleko, ale vidíme plantáže s banány. Prý si je spotřebují Izraelci sami. Arabské státy ani Evropa o ně zájem nemají. Banánovníky sem byly samozřejmě dovezené, stejně jako agave, které se zjevují na kraji silnice. Před Haifou se zjevuje ještě něco jiného -rozsáhlé území poseté rozpadajícími se baráky. Za druhé světové sloužily jako ubytování pro tři čtvrtě milionu britských vojáků, po válce zde byli soustředěni ilegální židovští emigranti.

Pohoří Karmel se přibližuje, v nečekaném dešti vypadá jak kopce nad Berounkou někde u Černošic. Hřeben končí nad mořem jak hlava kulohlavce, na jeho úpatí se rozkládá Haifa. My zde však dnes jenom projíždíme. Zastavujeme až na severním konci zálivu, v Akku.

Když z něj křižáci kolem roku 1100 udělali hlavní přístav, který je spojoval z domovem, jmenovalo se Akra. Tehdy zde vznikla křižácká pevnost, a je tu dodnes. Turisté prolézají i gotickým podzemím, které se z hlubin odpadků vynořuje posledních třicet let. Na křižáckých základech stavěl Sulejman Nádherný a na jeho hradbách pak i Britové - cely pro vězně. Ještě v době britského protektorátu zde věznili a popravovali bojovníky z Hagany. V roce 1947 židovští teroristé/osvobozenečtí vojáci vyhodili část obvodové zdi do vzduchu a podařilo se jim zachránit spoustu vězňů. Spousta jich ovšem byla také postřílena. V roce 1948 předali pevnost Britové Arabům (stejně jako jinde), Hagana ji však dobyla. Její osmnáctiletý velitel přitom padl - avšak od té doby je Akko součástí Státu Izrael.

Prohlídková trasa citadelou končí v krámu se stříbrnými šperky. Majitel nám ukazuje své originální výrobky a chlubí se fotografiemi s návštěvami prezidentů i šejků, (nejspíš také museli projít tímto krámkem). Vycházíme druhými dveřmi a jsme v arabském světě. Na nádvoří karavanseraje si od arabských obchodníků kupujeme lahodný nápoj z vylisovaných pomerančů. Přijde nás na deset šekelů - však taky jde o šťávu z osmi pomerančů! Za rohem nám pak nabízí další podnikavec za pár šekelíků záchod - avšak hned tak brzo nepotřebujeme. (Izraelské záchody jsou většinou zadarmo.)

Křižáci definitivně prohráli svou misi v roce 1291. Na troskách Akry vyrostlo arabké město, jak označuje Džazzárova mešita (tedy Řezníkova - tak se tomu emírovi z osmnáctého století říkalo, protože svým zajatým protivníkům s oblibou řezal uši, nosy a prsty...). Dnes se tu nikomu neubližuje, můžeme jít volně. Místní sedí v kavárnách, hrají domino, klábosí - ovšem pouze muži. Venku je prázdno, stále totiž prší. Je to zázrak - v téhle oblasti spadne tak 1.000 mm vody do roka, za dnešek to bude 100 mm.

Na zdech vlají mokré cáry volebních plakátů s fotografiemi kandidátů - a arabskými nápisy. Nedávno skončily volby - a místní poslali do Knesetu i svoje zástupce. (Zatím to vypadá, že nová vláda bude mít 27 až 29 ministrů, aby se uspokojili všichni koaliční partneři - zlatých 5 omezujících českých procent!). Sedíme s průvodcem Šajkem v restauraci na nábřeží, do kterého dunivě narážejí vlny, pojídáme falafel a ptáme se ho, proč tady muslimové nejsou Židům hrozbou.

"Přední z jejich rodin rozhodli, že lepší pro ně bude spolupracovat."

Aha - takhle jednoduchý je mír v Akku!

Přemýšleno a prožito v Izraeli 24. dubna 2006, psáno v Praze dne 22. května 2006

(Někdy příště vám něco napíšu o míru v Roš Hanikra...)

Viz i minulá Šamanova doupata:

Mír v Izraeli
Mír v oblacích, mír na moři