29.3.2020 | Svátek má Taťána


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír svobody

19.9.2006

Večer skončil v Netanji i celém Izraeli den smutných vzpomínek na padlé vojáky a začal svátek radostný - Jom HaAcmaut. Neboli Den nezávislosti. I nedalo se jinak, než jít na náměstí nezávislosti (Kikar HaAcmaut) oslavit výročí nezávislosti.

Jak už jsem dříve psal, v Izraeli se neslaví svátky podle občanského kalendáře. Takže 14. května 1948 se připomíná vždy, když zapadne slunce a začíná pátý den měsíce ijaru. Letos, to jest roku 2006, neboli 5766 po vzniku světa, připadl začátek oslav nezávislosti na úterní večer 2. května. Z toho však nelze usuzovat, že se celý Izrael řídí židovským kalendářem. Vůbec ne. Jenom svátky! Například na letence ElAl je anglicky vypsáno občanské datum. Na kalendářích v hotelu taky, i v rozpisu cesty jsme to tak měli. A na skleničce od jogurtu rovněž. Tedy, není to "křesťanský kalendář", ani se nejedná o letopočet "po Kr.", ale zásadně o rok o., neboli občanského letopočtu. A je to logické. Ježíš totiž, jako správný Žid, se nenarodil v roce 1, natož 0 (nulu vynalezli Arabové o chvilku pozděkji...), ale tři roky před "svým" letopočtem...

Ještě než jsme se vyhrabali z hotelu, zatelefonoval nám synek z Prahy. Opustil obvyklé esemeskování aby nám sdělil, že rodinné auto, které řídil, jest nabouráno zezadu. Synek totiž neopatrně zastavil na křižovatce na červenou, a ten řidič za ním už ne. Potomkovi se nic nestalo, jenom nejde zavřít kufr. Vše je nahlášeno na pojišťovně, i ofoceno. Nemáme se prý bát. Jo, bylo to tak: zatímco jsme si užívali míru v Izraeli, zuřila na našich silnicích a ulicích vražedná automobilová válka! Synkovi jsme sdělili, že jdeme na oslavu a trochu legračně zaznělo jeho varování, abychom se nemísili do davu. 

Tady se večer slaviloTak jsme tedy šli a nemísili se. Prošli jsme první kontrolou, která uzavírala celou ulici, ale přes druhou, za plůtek přímo na náměstí, jsme se nehrnuli. Ale stejně jsme měli dobrý pohled i poslech. Pod velým číslem 58 hrál jakýsi mládežnický orchestr. Konečně pořádná dechovka! V době výměn orchestrů šlo z reprobeden techno. Veselo bylo za plůtkem. I před půtkem. Parkoviště na rohu za našimi zády bylo vyhraženo dětem. Místní strýčkové Jedličkové je tam rozesmávali - a někdy i rozplakali. Klauni se šklebili, legrační postavičky na chůdách tančily. Děti se mohly vyřádit na nafukovacím hradu. Více je však zaujala nafukovací lezecká stěna! To by se líbilo naší horolezecké dcerce!. I ty děti kolem deseti let, jak úporně lezou, a lezou, pak už nemohou, spadnou do měkkého, ale vyhrabou se na nohy a lezou znovu, dokud nedolezou.

Avšak ještě zajímavější pohled skýtala jiná izraelská mládež. Ta, která konala pořadatelskou službu za plůtkem. Před plůtkem se rojili policisté, za plůtkem v rojnici stály místní varianty skautů. Tak sedmnáct let jim bylo. Jejich služba byla deklarována páskou na rukávu. Ale - kouřili. Velice silně kouřili tito mladí, jako ostatně většina Izraelců. Ženu zaujalo, s jakou úctou připalovali nějaké staré paní, která si u nás sedla na lavičku.

Všude kolem bylo plno dětí s blikajícími páskami na rukou, blikajícími tykadýlky na čele, blikajícími náušnicemi i blikajícími botičkami. Profesionální světlometci osvětlovali náměstí proměnlivými světly. Zdálo se mi, že na černou oblohu promítají i Měsíc...

Na pódiu se mezitím změnil program. Přiběhly děti z koedukované umělecké školy a tančily tanečky, jak z nějakého budovatelského plakátu s názvem "Všechny děti světa". A všech barev pleti. A v různých krojích. Celkem dvacet párů, které představovaly národy planety, včetně Francouzů, Mexičanů i Arabů. Mohlo těm dětem být tak dvanáct. Pohybovaly se přirozeně a půvabně. Moc pěkné bylo jejich představení. Na závěr předvedly vlajkoslávu se státními izraelskými vlajkami a zvolaly: Šalom!

Před desátou hodinou přišla na pódium (snad) starostka a přednesla krátký projev. Všichni jsme se už těšili na ohňostroj. Jeden trouba tak moc, že vypustil svou soukromou raketu rovnou z nahuštěného davu. Chudák - hned po něm šly tři Izraelské děti nezlobíbezpečnostní složky, po troubovi. Trochu nám zatrnulo - ale byla to jen raketa slavnostní. Ještěže jsme dali na radu synka a drželi se mimo dav, abychom hostitelů svým případným úrazem nepřidělávali starosti.

Ale hostitelé si starosti nedělali. Konečně spustil profesionální ohňostroj. Zdálo se, jako bychom stáli přímo v něm! Vyletěly kolem nás rachejtle s náramným duněním a svistem. Měl jsem pocit, jako by vylétaly skoro od mých nohou. Rambajz to byl náramný, bylo v něm třeba držet ústa i uši otevřené. Rachotící opojné divadlo trvalo asi deset minut. Skoro celou tu dobu jsem se smál tomu, na jaké bezpečné místo jsme si stoupli. Druhý den jsem si to odkrokoval: od palebné čáry jsme byli vzdáleni asi 50 metrů... Tohle by asi v Praze nepovolili! Ale v Izraeli si z takových prkotin hlavu evidentně nedělají. Ohňostroj létal na samé hraně útesu, dál už bylo jenom moře. Inu - Izrael je malý...

Večer skončily oslavy a druhý den se už jen užívalo. Chtěl jsem si ofotit ty věnce, které byly předevčírem položeny u reliéfu padlého bojovníka, ale věnce tam už neležely. Na padlé se myslí stále - věnce nevěnce. Avšak dnes se už netruchlí, ale veselí! Anebo prostě užívá. V celém městě je po ránu klid, jen starší pánové hrají soustředěně domino a majitelé psů venčí své miláčky. Na oknech stánků a výkladních skříních vidím nastříkány jakési bělostné spreje. Jde o místní variantu nápisu "Prase, umyj si to!". Zde to půjde lehko, neboť onen sprej není nic jiného než - tekuté mýdlo!

PiknikSvátek trávíme na pláži. Dnes tu vskutku panuje mír, ani bojové či policejní vrtulníky se neobjevují. Odpoledne si opět sedneme k čaji a brioškám v bistru na kolonádě. A pozorujeme, že pravý svátek už začal podle toho, že rodinky vyrazily na procházky s dětmi. Ženě se líbí, jak se tu zejména malým dětem věnují tatínkové. Nenadávají jim, nepeskují je, děti se přirozeně vydovádí, a když je potřeba, poslechnou.

A stejně jako nedávno v Tiberias i zde pozorujeme, jak náruživě Izraelci piknikují. Travnatá plocha kolem kolonády je obležena rodinkami, které zde svačí s přinesených dobrot. Je svátek, takže je možno bez obav se rozložit i na trávníku, který zde vypěstovat a udržet naživu není vůbec samozřejmé. Ale k čemu by byl trávník, kdyby se na něm nedalo sedět?

A k čemu svoboda, kdyby se jí nemohlo užívat?

Prožito a popřemýšleno v Izraeli ve dnech 2. a 3. května 2006, zapsáno v Praze dne 18. září 2006

Příště: Mír u Latrúnu

Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.