Na svazích Golanských výšin se bojovalo mnohokrát. Taky proto si v roce 1230 tady křižáci postavili hrad Nimrod. Po jejich odchodu ho ještě rozšířili mameluci (1275), ale v patnáctém století už sloužil jenom jako vězení. Později byl opuštěn, v roce 1759 poničen zemětřesením, a dnes se z něj stala turistická atrakce i přírodní rezervace.

Na Nimrodu je vše, co má na hradu být. Bašty, střílny, věže, tajná chodba za hradby, a protože jsme v Orientu, i funkční nádrž na dešťovou vodu u nejnižší části hradeb. No, v Orientu - ony tolik známé "Libušiny lázně" na Vyšehradě jsou situovány podobně. Takže byly možná kdysi taky bazénem na dešťovou vodu. A klidně se v něm mohla i Libuše koupat. Jak napadlo mou chytrou ženu.

Z Nimrodu, který se vzpíná nad Chulským údolím ve výšce přes 800 metrů nad mořem, je krásný výhled do galilejského kraje, až na rozmezí s Libanonem (ono to zas není tak daleko). Ale na druhé straně zase koukáte do strání nahoru - až na horu Hermon. Ono se říká - "výšiny" - ale v nejvyšších partiích jde vlastně o velehory. 2224 metrů vrcholové kóty značí, že zde leží sníh až do léta. A skutečně, můžete si zde i zalyžovat v místním lyžařském areálu, který ale nesahá až na ten úplně nejvyšší vrcholek, za nímž už je Sýrie a výhled směrem k čtyřicet kilometrů vzdálenému Damašku.

Ale na vrcholek Hermonu náš turistický zájezd nesměřuje. Už se překulilo poledne a tak jedeme poobědvat do drúzské vesnice, která leží za údolím pod Nimrodem. Jsme vítáni. Předkrm je jako všude - misky s různými saláty, které se zaplňují, když je vyprázdníme. Humus (cizrnová kaše, ve které je ještě česnek a olivový olej, a nejspíš ještě něco), kousky pečiva. A už se nese polévka , a jehněčí kousky na jehle - s pomfrity, škoda. Anebo libo kuře? Nebo mleté maso taky možno ochutnat. Pohrdáme holandským pivem a raději si dáváme číši golanského červeného. Cena se automaticky udává v dolarech, ale můžete platit i šekely. Či kreditní kartou jako my. Šekely nejsou konvertibilní, takže dolary jsou přijímány přednostně - ale jsou vhodnější i pro turisty, protože se jim rovnou odečítá i DPH (tuším 19 %). To platí i pro platbu kartou, protože cizincům se z ní vlastně odečítají dolary... A nesmíme zapomenout ani na spropitné ve výši 10 - 15 %, ale to je vhodné plalit v hotovosti. (Na účtu je pro nedovtipné uvedeno, že "obsluha není zahrnuta do ceny".) Eura? Jo, eura taky berou, ale proč se s nim tahat, když se vaše útrata rovnou počítá v dolarech. A když platíte eury, tak vám po přepočtu vrátí dolary. (Dolary neurazíte nikoho - ani Židy, ani Palestince, ani křesťany či drúzy.)

A protože jsme u Arabů, dostaneme na konec ještě kávu - mokka v šálku velikosti náprstku. A k ní na stříbrném tácku kandované višně. Toto pohoštění se už neplatí - je pozorností ze strany restaurace...

Jsme u Arabů, ale ne u Izraelců. Oproti drúzům na Karmelu se tito ještě nerozhodli pro přijetí izraelského občanství. Možná se Syřané ještě vrátí.

Ale kvůli těmto lidem bylo zavedeno na linii zastavení palby mezi Izraelem a Sýrií jedno nečekané opatření. Tady v horách se hojně pěstují jablíčka. V době jejich sklizně se otevírá přechod mezi smrtelnými nepřáteli a drúzové mohou jet se svou úrodou na syrské trhy. A pak se vracejí. Shora na tu idylu shlíží zasněžená hora Hermon.

Po obědě nás náš autobus ještě zaveze na vyhlídku nad Kunejtrou. Když se v roce 1974 stanovila "linie odpoutání ozbrojených sil", zůstalo toto správní středisko syrských Golan opuštěno mezi předními liniemi nepřátelských armád. Dnes v tomto území bydlí ve svém campu jen vojska OSN. Kunejtra byla opuštěna, z turistické vyhlídky pod opevněným hřebenem je vidět, jak za těch třicet let zarostla zelení. Nová Kunejtra vyrostla o pár kilometrů dál. Ještě něco vidíme v té "zemi nikoho". Opečovávané jabloňové sady. Na některých jsou snad hektarové bílé plachty - tkanina, pod kterou se nedostane nenasytné ptactvo, ani jarní mrazík. Mezi Izraelci a Syřany a Sjednocenými národy tu hospodaří místní drúzové...

Všechno si to můžeme fotografovat, jenom na hřeben za námi nemáme mířit svými objektivy. Jsou tam pevnosti, dělové a raketové palposty, farmy antén a radarů, nacházíme se vlastně až za poslední izraelskou obsazenou bojovou linií, uvědomuji si náhle. Fotografuji tedy jen směrem do Sýrie: vlevo na severu úplně zasněžený hebronský hřeben, pod sebou zaplachtované sady a opuštěné město, a daleko na jihovýchodě větrníky větrných elektráren. Ale s těmito snímky vás nebudu obtěžovat - nepovedly se.

Měl jsem půjčený digitál a fotil jsem s ním poprvé, slunce pražilo tak, že na displeji nebylo nic vidět, a já se spolehl na automatické zaostřování. Foťáček zaostřoval - ale na vzdálenost jednoho metru, protože jak jsem přehazoval ty mnohé páčky, tak jsem nastavil na jedné symbol květinky a můj zoom se zastavil na blízké květeně. Ostatní bylo rozmazáno. Naštěstí tam byli i jiní turisti, a tak vám můžu ukázat třeba ty větrníky izraelských elektráren. Izrael totiž nemá žádné energetické suroviny, vlastně krom bohatství Mrtvého moře žádné suroviny. A tak se snaží získávat energii všude. A tady na výšinách pod Hermonem krom nebeského klidu a míru vane taky čerstvý větřík.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 26. dubna 2006, zapsáno v Praze 21. června 2006

(Příště vám napíšu něco o míru na Golanech)

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
06.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu

Foto autor (krom Kirándulás Bihari Zolival a Golán fennsíkra)