Rozcestník v Micpe Ramon ukazuje, že do Sde Boker pojedeme po silnici číslo čtyřicet jen 37 kilometrů. Negevská poušť nám cestou na sever opět poskytuje panoramatické pohledy, pro fotografování znehodnocené doprovodným elektrickým vedením. Z hnědobéžové krajiny se zvedají kopce, na jednom z nich je roztažená hvězdárna se třemi kopulemi. Na mnoha kopcích v celém Izraeli se nachází spousta podobných "hvězdáren", vlastně radarových stanic. Egypská hranice je odsud 25 kilometrů...

Ve Sde Boker je umístěno "středisko pouštního zemědělství". Vypadá to jako protimluv, ale už víme, že v poušti se opravdu zemědělství provozuje. Zrovna jako teď za okny autobusu: Nejvzdálenější pruh pouště je šedý, bližší žlutohnědý a nejbližší zeleně poházený křovinami. Hned u silnice se zjevuje tráva. Mezi hnědými, bílými a černými kameny se pasou hnědé, bílé, černé a strakaté ovce.

Projíždíme Avdatem, jenž je proslulý tím, že se blízko něho nachází Ejn Avdat - jeden z pramenů řeky Zin. Další míjená zajímavost není v bedekrech zachycena - betonové bloky obehnané betonovou zdí a ploty s žiletkovým drátem na vrcholu. Tentokrát nejde o univerzitu, ale o vězení.

Kopce se zvedají, krajina propadá, vpravo nahlížíme do esovitě zkrouceného údolí řeky Zin. Už jsme ji jednou viděli, asi sedmdesát kilometrů směrem na východ, při vtoku do Mrtvého moře. Fiktivní vodní tok je vyznačen úzkým pruhem zeleně. Údolí této řeky je hluboké, určitě nebylo vymleto jen vodou, jež zdejší poušť tak silně formuje. Zin se klikatí kolem dvou dalších kráterů typu Ramon, ale jeho údolí si projdeme někdy jindy.

V úvalu nedaleko silnice se choulí farma, či jak to nazvat. Několik bílých domů plechového vzhledu, cisterna na vodu, dva traktory, ale žádná pole či sady v dohledu. Možná zde sídlí pastevci.

Vlevo se vypíná rovné návrší korunované hradbami. Na obzoru k němu míří karavana velbloudů. Teprve pozorný pohled prozradí, že velbloudi jsou plechoví... Po chvíli potkáváme na silnici v protisměru jinou karavanu plechových velbloudů, vlastně automobilů. Až teprve teď si uvědomuji zarážející opuštěnost čtyřicítky - na to, že jde o jedinou silnici spojující centrum země s Ejlatem. Tentokrát proti nám projíždí karavana dokonce devíti aut! Řidič v jejím čele jede nejspíš jen osmdesátkou.

Odbočujeme z hlavní silnice vpravo. Pod námi se rozevírá pohled do rozsedliny vyplněné změtí žlutých písečných pahrbků. Řeka Zin zde prochází údolím marťanského vzhledu i rozměrů.

Autobus nás vykládá na parkovišti před shlukem budov v zeleni. Jsme ve Sde Boker založeném v roce 1886 polskými Židy. Několik set metrů dlouhým klikatým chodníčkem mezi stromy a palouky, obklopeným bloky kamenů, přicházíme k prostranství s hroby Davida Ben-Guriona a jeho ženy Pauly. David se narodil na polském území, jeho žena v Americe, osudem se jim stal Izrael. Že byl Ben-Gurion politik a válečník, to se ví celkem dobře. Jako vůdce Hagany vyhlašuje 14. 5. 1948 vznik Státu Izrael. Sloužil jako ministerský předseda i ministr války. V roce 1970 s politikou končí a vrací se do svého kibucu Sde Boker. Umírá roku 1973. Málokdo však ví, že tento otec zakladatel byl také zemědělcem a botanikem!

Vybojoval své zemi poušť, a pak tu poušť zúrodnil. I proto je poblíž zdejšího kibucu umístěn kampus negevské university se sídlem v Beer Ševě, která od roku 1973 nese jméno Ben-Guriona.

Hroby i blízké muzeum stojí na okraji srázu nad údolím řeky Zin. Připadám si trochu jako na Vyšehradě, až na to, že údolí pod námi není vyplněno Vltavou, ale pouští. Jen v jeho ose se klikatí zelená linka. Vracím se po okraji údolí, cestou po místních "hradbách". Na parkoviště mezitím dorazil autobus se školním výletem. Děti štěbetají, pak je paní učitelka sežene do houfu. Vydají se klikatou stezkou vedoucí zelení, která je chrání před dechcem pouště. S třídou jde jako pedagogický dozor několik tatínků. Také jsem takto doprovázel třídy dcerky nebo synka. Jenže jsem k tomu nepotřeboval mít přes rameno přehozenou opakovačku.

Egyptská Sinaj není daleko, teroristé z Gazy by se mohli potulovat i po Negevu. Anebo bratranci z "území". Ti, kteří si doslova na mušku berou zejména školní autobusy. Včera ráno, o šabatu, bylo město Aškelon opětovně ostřelováno palestinskými raketami. Večer znovu. Ale tuhle neděli se v korunách stromů nad údolím řeky Zin potuloval jenom mír.

Prožito a přemýšleno v Izraeli v neděli 6. dubna 2008, zapsáno v Praze v neděli 21. prosince 2008, v předvečer Chanuky.

Díky za pomoc při zorganizování Cesty solidarity patří cestovní kanceláři ALEA Tours & Trade.
*********************************************************
minulé pokračování: Mír kráteru Ramon
předminulé pokračování: Mír delfínů

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách