Z vyhlídky na Kunejtru odjíždíme zase směrem ke Katzrinu. Dnes je to správní centrum izraelských Golan s pětatřiceti tisíci obyvatel. Před deseti lety jich bylo jenom asi pět tisíc. Město je to nové, ale i zde se nacházejí archeologické vykopávky. Konkrétně synagoga z biblických dob. Nic zvláštního v této oblasti. Je tu asi celkem stovka archeologických synagog. A protože synagoga vždy stála u nějakého osídlení, nikdy jen sama o sobě na nějakém vršíčku poutní hory, pak to vypovídá o tom, že byla historická doba, kdy Golany byly osídleny židovským obyvatelstvem.

Jsou i dnes. S Palestinci tu žádné problémy nejsou, protože tu nejsou žádní Palestinci. Syřané zde měli umístěnu především svou armádu, ta je teď na druhé straně pohoří. Drúzové zůstali. Ti syrští chudáci z Kunejtry, kteří za šestidenní války poslouchali zprávy damašského rozhlasu, že "Kunejtra padla" a utekli - takže Kunejtra padla - tak ti si postavili novou Kunejtru kilometr za syrskou "forward line". Je tu mír. Syřané tady neútočí, nebombardují, neprovokují - do Damašku je od izraelské "forward line" jen asi třicet kilometrů. Když chtějí způsobit Izraeli neplechu, poňouknou Hizballáh v Libanonu. Dávají mu zbraně, peníze, ostatně dnes je Hizballáh váženou vládní libanonskou stranou, a nikdo už nedbá na to, že by se měla splnit příslušná rezoluce Rady Bezpečnosti z roku 2001 o jeho odzbrojení...

Cestou ke Katzrinu nám chce řidič našeho autobusu ukázat místního chráněného živočicha - želvu. Ta se sune po pravé krajnici. Boaz tedy zajede do protisměru, zastaví, otevře dveře - a nějaký pospíchálek nás předjede zprava po krajnici. Jen to zakřupe. Takže o golanských želvách vím pouze to, že jsou velké a uvnitř červené.

A už jsme v Katzrinu. Včera měli v místní továrně na víno zavřeno kvůli státnímu svátku, ale dnes nám ukážou turisticky naučný film, kterým nás provází džin z olejové lampy - je to dobrý duch zdejších vinařů. A tu olejovou lampu mají dokonce ve svém znaku. Po ochutnávce se rozbíháme mezi regály s víny. Vybíráme čtyři láhve červeného. Při placení se nás ptá pokladní, odkudpak že jsme? Když jsme jí to prozradili, hned se doptala: "A kolikpak je u vás Židů?" Co jsem jí měl odpovědět? Několik set v židovské obci, pár tisíc potomků přeživších? A co my, lidé s "kořeny", totiž s dědečkem nebo babičkou? Tak jsem nakonec odpověděl:

"Vlastně polovička obyvatelstva."

Potěšeně se zasmála a pravila: "Česká republika je dobrá země!"

Je pozdní odpoledne našeho třetího dne v Izraeli. Sjíždíme z Golan k Jordánu. Průvodce Šajke říká: "Tady byla francouzská celnice". Zde si kdysi Británie a Francie rozřízly velké Jordánsko či Palestinu. Zastavujeme u památníku Eli Cohena a rozhlížíme se po krajině.

Tady bývaly syrské pozice. A tady přivedl bohatý libanonský obchodník Kamál Amín Tábis, který se po letech vrátil z emigrace v Argentině, Syřany na dobrou myšlenku. "Podívejte se na ty Židy, jak jsou chytří, co si tam zasadili stromů, a my se tady pečeme na sluníčku," řekl syrským generálům, kteří mu sem přišli ukázat nepřítele pod kopcem. Na dalším hřebeni už je spojenecký Libanon. Stačí jen hodit pár granátů... Jen kdyby ti Židi nebyli tak, tak dobře ozbrojení a tak vztekle se bránící!

Kamál byl mezi baasistickými špičkami tuze oblíben, kamarádil s šéfem syrské tajné služby a pro své schopnosti se o něm dokonce uvažovalo jako o budoucím ministru obrany. "Vysázejme si tady taky stromy, nějaké, co rychle rostou. Eukalypty. Ty mají hluboké kořeny, tahají vodu ze země, nebude tu pak tolik komárů." Syřani jak uslyšeli, tak učinili. Ve skutečnosti byl však Kamál egyptským Židem a izraelským vyzvědačem Eli Cohenem. Když na něj Syřani přišli, tak si na něm smlsli - odsoudili ho k smrti a 18. května 1965 v centru Damašku veřejně oběsili za tisícové účasti rozjásané veřejnosti.

Eli se však pomstil: v roce 1967 izraelské dělové náboje, rakety a bomby padaly na Golanech přesně tam, kde rostly evidentně uměle vysazené eukalypty - a kde pod nimi byly stále rozmístěny syrské obranné pozice.

Syřani dodnes tělo Eli Cohena nevrátili jeho rodině.

Sjíždíme kousek dál kolem starých syrských minových polí - a najednou jsme u malé špinavé říčky, u Jordánu, za chviličku jsme na druhém břehu a díváme se zpět do stráně porostlé eukalypty. Teprve teď si uvědomuji, že ty slavné Golanské výšiny, které jsou na jedné straně velehorami, jsou na opačné straně jenom stráňkou nad říčkou! Až sem, doprostředka Chulského údolí kdysi sahala Sýrie, odtud její vojáci stříleli na vesničany v době sklizně. Zorat je nechali, zasít, hnojit, pečovat o políčka - a při sklizni do nich začali pálit.

Teď už nepálí. Dnes se tady pasou krávy, a ještě dlouho se pást budou. Na začátku osmdesátých let totiž Knesset anektoval asi 500 km2 tohoto území. Od té doby je tu Izrael, jako kdysi býval. A bude - až do války, kterou by Židé prohráli. 

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 26. dubna 2006, zapsáno v Praze 13. července 2006, den kdy Libanonci bombardovali Kyriat Šmonu.

(Příště vám napíšu něco o míru v Gamle)

Foto autor

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006:
30.5. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006:
30.5. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem