29.3.2020 | Svátek má Taťána


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír hřbitovů

29.9.2006

Jedeme z Památníku Jména, Jad Vašem, do starého Jeruzaléma. Přemýšlím přitom, proč na něco tak strašného, jako bylo šoa, Židé vlastně vzpomínají. Oni nejdřív nevzpomínali! Když chtěli přežít, museli zapomenout. Tedy ti, kteří prošli peklem německých koncentráků. Ale rostly děti a ty se ptaly: mami, proč máš to číslo? Tati, jak to, že nemám babičky a dědečky? Zhruba dvacet let po válce už všem otrnulo - i nacistickým válečným zločincům. Muselo se připomínat. Ale někteří rodiče mlčeli i dále.

A tak se například Marie Jana Korbelová/ Madeleine Albright dozvěděla, že je rodem Židovka, až teprve když se stala státní tajemnicí USA. Práskly to na ni egyptské noviny, aby jí namydlily schody v arabských zemích. No ale když Madlenka přicházela ke arabským králům a pohlavárům na návštěvu, byla vždy přívětivě a slušně vítána. Přicházela s ní totiž sama Amerika! Amerika je silná, a nemusíte být milován ani ctěn, někdy stačí, že jste respektován. Ostatně také Izrael je v arabských zemích respektován jedině tehdy, když je silný. Mír s Egyptem byl sjednán tehdy, když stály izraelské tanky na 101. kilometru dálnice do Káhiry, na které už nebylo dál nic. Totiž žádná egyptská vojska, jen těch sto kilometrů. Příměří se Sýrií bylo podepsáno v době, kdy měly izraelské tanky do Damašku jen 30 km...

Damašská bránaA tak se Izrael snaží být silný a Židé nezapomínají. Kdyby zapomínali, neexistovali by. Rozplynuli by se v oceánu národů. Pokud by byli slabí a pokud by zapomněli, jak jejich novodobý stát vzniknul, opět by o něj přišli. Každý židovský svátek je vlastně historickou připomínkou. Nejdříve se truchlí - a pak veselí. Proto jsem byl rád, že jsme si odbyli Jad Vašem na samém začátku naší návštěvy Jeruzaléma a dále se mohli jen veselit!

Přijíždíme k hradbám starobylého města. Systém jeruzalémského dopravního řešení trochu připomíná Smíchov - také samé jednosměrky. Proto musíme objet skoro celé Staré město, alespoň se můžeme porozhlédnout. Nejdříve po arabské části Jeruzaléma. Projíždíme kolem monumentální a turisty oblíbené severní Damašské brány. Židé jí říkávali Šaar Šekem, neboť mířila do biblického Šekemu (Sichemu), který je ale dnes znám jako Nábulus. Naše cesta však vede k jiné bráně.

Autobus zatáčí kolem rohu hradeb k jihu. Sjíždíme do Jóšáfatova údolí (Jósáfat, Jehoshaphat). Protější stráň stoupá až na Olivetskou horu, kterou korunuje štíhlá zvonice kostelu Nanebevstoupení. Jde o součást stále existujícího ruského Kostely Rusů i všech národůpravoslavného kláštera z roku 1870. Kousek před tímto objektem se krčí středověká kaple, nyní mešita, která skrývá ten pravý bod nanebevstoupení Ježíše Krista. Do údolí sestupují další kostely. Pravoslavný chrám Maří Magdaleny se známými cibulovými věžemi nechal postavit a zaplatil car Alexandr III.v roce 1885 na památku své matky. Hodně toho tady Rusové postavili a vlastnili. V 19. století do Jeruzaléma směřovalo každoročně na 200.000 poutníků, i bylo vhodné mít pro ně připraveny ubytovny, vyvařovny i nemocnice. Jenže pak přišla 1. světová, a Britové zkonfiskovali veškerý nepřátelský majetek, počítaje v to i nepřátelské instituce - jako třeba kostely...

Až nad samý potok Kidron sestoupil moderní Chrám národů z roku 1925, který finacovalo hnedle dvanáct států. (Proto má taky dvanáct kopulí, aby se mělo kam vejít dvanáct státních znaků.) Taky se mu říká chrám zápasu, neboť na tomto místě se prý Ježíš den před svou smrtí potřikráte pomodlil. Moc se do ukřižování nehrnul. Prosil, aby od něj byl odvrácen kalich, který měl brzy vypít. "Má duše je přesmutná až k smrti," naříkal, což ukazuje, že v předtuše svého konce se choval spíše jako člověk, než jako Boží syn. Na tomto místě stál dříve kostel křižácký, vysvěcený 1170, který zanikl ve čtrnáctém století. Úplně první kostel ze 4. století zničilo zemětřesení v roce 747. Zahrada vedle tohoto chrámu se jmenuje Getsemanská. Ano, je to ona (tedy přesněji její zbytky) a stále v ní rostou staleté olivovníky.

Dále na jih se táhnou hektary starého židovského hřbitova. Sem, pod Horu Oliv, nad potok Kidron, do Jóšáfatova údolí, se nechávají už tři tisíce let pohřbívat Židé v naději na vzkříšení. Měli tu tisíce let mír a klid. Než začali v době jordánské okupace stavět Arabové na jedné části hřbitova hotely... Od hrobů se rozevírá skvělý výhled na aby to měli blízkovýchodní hradby Jeruzaléma, i na jeho Zlatou bránu. Touto branou má podle židovské tradice vstoupit do Jeruzaléma ten pravý Mesiáš. Proto ji v 7. století muslimové zazdili. Nu, velice silně pochybuju, jestli zaslepení vchodu do svatého města zastaví příchod Spasitele a následující konec světa... V Jóšáfatově údolí, na tomto konkrétním fyzickém místě, má proběhnout Poslední soud a ti, kdo leží hnedle vedle, se nebudou muset před stolici Boží trmácet nějak daleko. A soud může být rovněž nikoli metafyzický: obžalovaní půjdou po niti, natažené přes Kidron. Kdo z ní spadne, bude muset jít za roh pod jižní zeď Jeruzaléma do údolí Gehena.

Pod jižní zeď zatáčí i náš autobus, ale ne aby nás svrhl dolů, ale vyvrhl před další branou. Vyvážel se tudy kdysi odpad, proto se jí říká Hnojná brána (Dung Gate). No a ten odpad (včetně hnoje), se nejspíš svrhoval přímo do pekla, tedy Geheny... Ale nás autobus vyvrhl, abychom šli dovnitř. Hnojné brány jsou tu hned dvě: díra ve zdi v Zeďmístě původní komunikace, a nová brána kousek východněji. Tudy vcházíme do svatého města Jeruzaléma. Musíme se však nejdříve protlačit skupinami vojáků, kteří se shromažďují ke slavnostní přísaze, prokličkovat štrůdlem aut - a najednou jsme uvnitř. Přes zídku shlížíme dolů na archeologický park Ófel (Ophel) s vykopávkami hlavně z doby Heroda Velikého. (To je ten zlý Herodes, vraždící neviňátka, co umřel 4 roky před K. tedy v roce -4 před občanským letopočtem.)

Pak ještě musíme projít bezpečnostní prohlídkou a za kovovým rámem se už rozevírá plocha s výhledem na Západní zeď. To je ona slovutná Zeď nářků. Tak jsme tady! Ale dnes nemáme v plánu sestoupit až do samotného Kotle. Čeká nás jiný výlet. Projdeme se kolem celé Západní zdi.

 Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 4. května 2006, zapsáno v Praze v den svátku sv. Václava, 28. září 2006, 1011 let po sjednocení českého státu

Příště: Mír v tunelu

Foto: autor (omluvte sníženou uměleckou i technickou kvalitu, foceno převážně z jedoucího autobusu)
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody
21.09. 2006: Mír u Latrunu
21.09. 2006: Mír Jad Vašem



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.