V sobotu jsem opět navštívil rodný Liberec, tentokrát kvůli setkání spolužáků ze základky. Děvčata a hoši se scházeli už dříve, pro mě to bylo první setkání poté, co jsem v roce 1966 opustil třídu 9.B. Inu, naplavil jsem se do Prahy a na dlouhé časy zmizel z horizontu libereckých událostí. Ale letos jsem byl konečně identifikován a pozván.

1966

První sraz byl u naší boudy, takto ZŠ 5. května č.p. 400. Škola byla postavena roku 1873 a původně sloužila jako chudobinec. V roce 1885 vyboxoval vůdce místní české menšiny MUDr. Václav Šamánek na německé radnici zřízení první liberecké veřejné (městem placené) české školy v jejím podkroví. Na jejích schodech jsme se v sobotu před druhou odpolední o nějaké to století později vyfotografovali. Pět minut před druhou začala krápat. Ačkoli Norové předvídali, že v Liberci začne pršet až od dvou. A tak jsme prchli do blízké restaurace Neptun na Nerudově náměstí. Neptunova kašna, která mi v dětství připadala na tak malé náměstí velká, už tady opět není, ale to je na jiné vyprávění. Hlavně, že tu jsou tři hospody, a my si mohli zabrat půlku jedné z nich. Z pozvaných čtyřiceti nás totiž bylo nakonec asi dvacet, včetně těch, kteří dorazili do Neptuna později. Ovšem to už se sešly všechny čtyři třídy dávné devítky. Z mého béčka jsme byly asi jen čtyři (já a tři holky). A to nás bylo ve třídách po třiceti...

Poněkud jsem se obával, aby na mne ze vzpomínek spolužáků nevypadlo něco nepříjemného, co jsem už raději zapomněl. Ale ne. Byl jsem prý „nenápadnej, tichej“. Zaujal jsem tím, že jsem jednou dostal za trest naučit se básničku o 20 slokách - a já se ji bezchybně naučil a přednesl...

Připravil jsem si doma několik poznámek ke školním historkám, které mi za devět let utkvěly, a hned jsem se vytasil s tou první: „A pamatujete, na Macha“ - „jak spolkl špendlík!“, byl jsem přerušen několika hlasy. A to bylo tak: Někdy už na druhém stupni se jednou na začátku hodiny soudruh třídní učitel Kopp zkusmo optal, jestli někdo nechce jít k tabuli. Přihlásil se Mach, dlouhán, nejvyšší z nás všech. Měl hodně světlou pleť, ale tentokrát byl papírově bílý. A pravil:

„Soudruhu učiteli, já jsem spolkl špendlík.“

Kopp byl dosti vznětlivý a trochu šáhlý, ale tentokrát se projevila nečekaně jeho lidská stránka a neřval, nevyčítal, ale hned se budoucí mrtvoly útlocitně ujal. Představa špendlíku v útrobách byla pro nás tak silná, že si ji všichni pamatujeme dodnes. Díky lepší paměti spolužáků dnes vím, proč ke spolknutí došlo. Mach seděl v poslední lavici pod nástěnkou, na kterou se věšeli různí leninové, výstřižky z Rudého práva a školní oznámení. Připevňovali se špendlíky. Špendlíky se skleněnou hlavičkou. A ty Mach s oblibou cucával, houpaje se přitom na židli. A došlo k tomu, k čemu jednou dojít muselo. Spolkl špendlík! Naštěstí tou skleněnou hlavičkou napřed.

Očekávali jsme, že ho teď čeká náročná operace žaludku, ale nic takového. Odpoledne už byl zase ve škole. Jenom musel jíst hodně salátu. Nu a špendlík posléze vyšel...

Vytasil jsem se s historkou Jak byla pomstěna Kopecká, na kterou si béčkařky i po téměř šedesáti letech samozřejmě vzpomněly, jen už zapomněly, kdo byl tím mstitelem (já). A já se zase dověděl, že našemu neandertálskému učiteli dějepisu Hubertovi jsme říkali Hugo (dávno před sněžným mužem Hugem z večerníčku Mach a Šebestová).

Co bylo povzbudivé: Ačkoli se mezi námi vyskytovaly dokonce už i prababičky, vůbec nikdo se nevytasil s fotkami potomků. A pak taky to, že dávné historky zbrojnošů byly válcovány aktuálním povídáním. Jak napsal svolavatel Bokajs: „Nejsme už žádní závisláci na tom, co bylo TENKRÁT.“

Po prudké přeháňce vysvitlo sluníčko, tak jsme se před Neptunem znovu nechali vyfotit všichni. V hospodě jsem se pak vytasil se třemi třídními fotkami z různých let. Přítomní, kteří někdy prošli béčkem, se na nich poznávali. A poznávali další spolužáky. Fotky mají velký kontrast, byly pořizovány na konci školního roku, tedy někdy kolem letního slunovratu, takže pod vysoko stojícím sluníčkem. Ale jsou mnohem lepší, než jak vyšly z veřejně přístupného sklenu v obchodním centru Lužiny. Snažil jsem se hodně o zlepšení v IrfanView, ale je to pouze jako ilustrativní foto. (To letošní fotky mobilem jsou mnohem lepší, snažil jsem se hodně je pohoršit, aby se vyrovnaly s těmi vylepšeními starými...)

Nakonec, v poslední hodině před odchodem na pražský bus v osm večer, když už jsem měl v sobě dvě plzně a jeden čaj, jsem si vyprosil kytaru, na které jsem předvedl své oblíbené songy. (Byli přítomni čtyři lidé, co se odvážili hrát, a jen dvě kytary.) Od těch, kteří to na kytaru vskutku uměli, jsem se dočkal pochvaly(?):

„Takový akordy jsem neviděl.“ A: „Je jedno, jakou písničku hraješ. Je taková, jakou ji zpíváš.“

Ve zhasnutém autobuse do Prahy jsem pak přemýšlel, jak to, že při podobných setkáních my, „přestárlí“, působíme tak živě a jaře? A došlo mi, že ti, kteří mezitím už zemřeli, živě nepůsobí, a ti, kteří pro chorobu dorazit nemohli, moc jaře taky nepůsobí...

Letošní setkání proběhlo po delší až dlouhé době, ale řekli jsme si, že bychom si ho mohli zopakovat už příští rok. Dokud jsme živí a jaří!

Psáno v úterý 13. září 2022

2022