(Psáno 17. září 2001)

Před týdnem byl takový krásný den. Ani v Jizerkách nepršelo, teplota vylezla až na 10 stupňů. Dokonce nad nulou. Se ženou Ivanou jsme šlapali po hřebenu od Bedřichova na Hrabětice. Bylo pod mrakem, ale zázračně jasno. Dlouhý předcházející déšť vymyl ze vzduchu všechen prach. Za harcovským hřebenem se schovával můj rodný Liberec, nad ním vyrůstala homole Ještěda. Vlevo od něj se snižoval horský hřbet až k Javorníku. Na jihu v míse mezi kopci si hověly domečky Jablonce. Za nimi kopaninský hřbet s čárečkou rozhledny. Vlevo, blizoučko, skoro na dosah, se černal Turnov. Nad ním - ještě to šlo rozeznat bez dalekohledu - Valdštejn, dál k východu Skalák a ještě dále pískové bábovičky Trosek. A za nimi další a další nepojmenované horizonty. Pak už byl výhled do Českého ráje zastíněn stoupajícím hřebenem od Suchých skal přes Hamštejn až na Kozákov. I tahle kulisa byla překryta blízkým černostudničním hřebenem s kamennou rozhlednou na vrcholu. Od jihovýchodu vylézal z nížiny krkonošský hřeben Žalého, táhl se až ke Kotli na východě. Krakonoš tam zase vařil svoje počasí, planina, kde vyvěrá pramen Labe, byla přikryta mraky. Vyčuhovala z nich až věž polské chaty na Sněžných Jamách.

Severní výhled jsme měli zakrytý stromy. Ano, na Jizerských horách jsou ještě stromy. A nové dorůstají. Osmileté smrčky vytvářejí bujně zelené plantáže, žádné rezavé jehličky na koncích větví se nekonají. Místy zachraňují situaci břízy. Nově vysazené boučky se zatím schovávají do ochranných trubic.

No dobře, přišli jsme i na místa se severním výhledem, když jsme šli zpátky kolem břehu Kamenické přehrady. Holé ubohé hřebeny se táhly od obzoru k obzoru. Mrtvé stromy na Jizeře znám už od dětství, ale nahá skaliska Sněžných věžiček, kde byl před třiceti lety hluboký prales, mne poněkud rozlítostnila*. Ale pod hřebeny se už vlní zelená pole smrkových výrostků. Někteří působí poněkud cizorodě svým stříbrným zjevem, ale snad už něco vydrží. Tam, kde se před pár lety v béžové trávě horské savany choulily osamělé body zeleně, vzniká už souvislý lesní porost. A za takových dalších třicet let...

Byl to pohádkově krásný a klidný výlet s dalekými rozhledy do čisté krajiny. Tak krásné to bylo, až si žena Ivana tajně povzdychla - co hrozného se musí stát, když jsem teď tak spokojená. Na završení báječného dne jsme si ještě zašli na Královku, kde jsme si poručili horkou čokoládu a marmeládové palačinky se šlehačkou. Rádio broukalo k tomu nějaké pohodové melodie. Pak zapělo „Ráádi-o Bla-nííík!“ a „je šestnáct hodin. Obě věže světového obchodního centra v New Yorku hoří po nárazu letadel. Dále byl zasažen i Pentagon. Počasí: Zataženo, teploty kolem 14 stupňů, místy déšť“.

Oba jsme si nejdříve mysleli, že jde o nějakou rozhlasovou hru. Nebyla to hra, jak jsme za nějakou chvíli mohli vidět na vysílání ČT2, které přebíralo signál z Euronews. V dřevěné jizerskohorské boudě, kde jsme se dovolenkovali, jsme nevěřícně zírali na tu hrůzu. Ale to jste už viděli všichni a mockrát.

Kde jsi byl, když byl spáchán atentát na Kennedyho?, ptají se dodnes Američané mé generace a generace mých rodičů. Tehdy jsem byl dítko školou povinné a strašně jsem se divil, jak náš rozhlas a naše noviny truchlí. Skutečně jsem se divil Chruščovovi i Novotnému, kteří tak oplakávali agresora ze Zátoky sviní, imperialistu, který chránil revanšistický Západní Berlín. Nepřítel pokrokového lidstva byl zabit, proč by mělo pokrokové lidstvo truchlit, říkal jsem si. Ale ono to bylo jinak.

Pokrokové lidstvo se potají radovalo. Kennedyho zabil americký komunista, který byl předtím i na návštěvě v Moskvě a na Kubě. Přesto stále vycházejí knihy a točí se filmy, které „dokazují“, že Kennedyho odpravila FBI... (A Heydricha Canaris...) Dnes vyjadřuje soustrast krom zdrceného Arafata i Muamar Kaddáfí. Který dodal tunu našeho semtexu do Severního Irska. Který zosnoval útoky na americké vojáky v Německu. Jehož agenti už jeden Boeing shodili na Lockerbie. Který na území Lybie (přinejmenším) trpí výcvikové základny teroristů. Který propaguje heslo „Afrika Afričanům!“ (míněno „vyžeňte bílé“ - on, takový černoch...) A okamžitě se vyrojili mudrci, kteří dokazují, že „Amerika si za to může sama“ (což tvrdí drbani od mudžáhidů až po profesora Koháka). Vstanou noví objevitelé, kteří odhalí, že leteckou válku proti demokracii zosnovala CIA, aby mohla zničit ono pokrokové lidstvo, jež se zatím z Moskvy přestěhovalo do Kandaháru a Tripolisu.

Lidé naší generace a generace našich dětí se v příštích letech budou ptát jeden druhého - kde jsi byl, když padala letadla na New York a Washington? Ale ještě předtím se musím zeptat dopředu nás všech na jednu zásadní otázku:

Kde budeme stát, až budou padat bomby na Kandahár a Tripolis?**

Psáno v Praze dne 17. září 2001, poprvé vyšlo v NP den na to

Pro pamětníky viz i diskusi k článku z roku 2010

*Na Sněžných věžičkách je po dalších dvaceti letech opět prales, i mrtvý les na hřebenech zmizel pod zelenou záplavou. Jména diktátorů se také změnila, jejich móresy ne.

** Jsem rád za to, kde dnes stojíme, když padají rakety na Kyjev a další ukrajinská města.