Hola, hola, hospoda volá!

Před pětadvaceti lety jsme si se ženou Ivanou pořídili domů internet. Na Vánoce, byla to nějaká akce „Internet zadarmo“, v době, kdy se za přístup na síť platilo tisíc kaček měsíčně – pokud jste si sehnali levného poskytovatele. Sice jsme k telefonu zapojili modem, ale ten dělal jen píííísk, crrrr, kvík, ale ostatní účastníci tohoto zdarmého zázraku zahltili linky. Ale přece jen takhle po půlnoci se síti ulevilo, takže jsme si mohli naladit první český ryze internetový deník, jak praví hlavička Neviditelného psa dodnes. Ještě během ledna 1997 jsem pochopil, že do tohoto fenomenálního média lze i přispívat. Po tom, co chcípl jiný fenomén, tištěný měsíčník Technický magazín, aneb Téčko, kam jsem občas přispíval, a po tom, co jsem se rozkmotřil s šéfkomentátorem Mladé fronty Dnes (kde jsem to po několika příspěvcích dotáhl až na „spolupracovníka redakce“), jsem cítil jasné nutkání nějakým způsobem ukojit svou čerstvě probuzenou grafomanii. A na konci ledna jsem poslal principálovi tohoto cirkusu Ondřeji Neffovi (aka Aston) svůj první příspěvek. Byl přijat, a tak už skoro čtvrtstoletí píšu do Psa, kde jsem si nakonec vypsal i tuhle samostatnou rubriku.

Nalévání panu prezidentovi

Toto ale nemá být písání o bohatýrských časech Neviditelného psa, avšak o hospodách. Což k tomu samozřejmě patřilo. Tehdy se každý čtvrtek scházel kroužek psích přispěvatelů v kulturní hospodě, kterou provozoval nakladatel Vlasta Talaš v patře nad knihkupectvím Krakatit v Jungmannce. Každý čtvrtek odpoledne tam sedával Ondřej a u jeho stolu kroužek neviditelně psí, ale hlavně kroužek scifácký. Redakce Ikarie, spisovatelé, ilustrátoři, nakladatelé. A bylo to tam skoro jako v legendární londýnské hospodě U bílého jelena, jak ji ve své sbírce povídek popisoval Arthur C. Clarke: V jednom rohu seděl pan nakladatel a kolem něj se tísnili spisovatelé a lákali ho, aby jim vydal knížku, ve druhém rohu byl zase prodávaný pan spisovatel obklopen nakladateli, již ho přemlouvali, aby své nové dílo publikoval právě u nich. Myslím, že jsem tady taky pár povídek prodal. A daly se tu domluvit akce. Jeden čas se hospoda rozšířila o vedlejší místnost, takový tam ve čtvrtek býval nával. V jedné místnosti se u piva scházeli dinosauři, zasloužilí autoři a vůbec naše generace, ve druhém tehdejší mlaďoši a mlaďošky nad stolními hrami popíjeli svůj čaj.

V patře na Krakoušem sídlila skutečně restaurace navýsost kulturní. A to ne jen kvůli tomu, že se do ní lezlo po schodech z knihkupectví, ale i proto, že se v ní nesmělo kouřit. Což nebylo na konci 20. století vůbec obvyklé! Cigaretový a tabákový dým (fajfku kouřil tehdy pouze Leonard Medek) totiž škodí knihám. Odbývaly se tam křty knih, při kterých se autoři podepisovali na strop (i já tam někde měl svůj podpis). Tohle byl náš Parnas, naše kavárna Slávie! Připadal jsem si tam občas jak mezi Lumírovci. Ale nic nevydrží věčně. Do Slávie krom Wericha a Voskovce, kteří tam během jediné kávy a jediné sodovky spáchali za odpoledne několik scének nebo písňových textů, chodili i borci z Národního divadla, kteří tam pravidelně pívali chutné alkoholické nápoje. Chutné a drahé. A Slávie byla samozřejmě taky vyhlášená kavárna inteligence v době, kdy ještě inteligence byla bohatá. Což tak úplně neplatilo pro české publicisty, spisovatele, překladatele a ilustrátory na konci devadesátek. Vlasta už byl z toho našeho čaje a jednoho, dvou piv, co někteří z nás ucucávali celé odpoledne až do večera, poněkud finančně nešťastný. A tak se rozhodl pro nešťastný finanční krok: Z hospody udělal klub, a zavedl jednotné vstupné ve výši, tuším, asi dvacet korun. Kterážto suma se srážela z účtu vypitých či snědených laskomin.

Křtí Františka Vrbenská

Neffíno se nakrkl, pravil, že mu žádnej hospodskej nebude poroučet, kolik má utratit, a začal hledat náhradu. (Při tom utrácel víc, ale šlo mu o princip svobody, který má zadrátovaný hluboko v hardware.) Jeden čas jsme se v pravidelné čtvrtky scházeli v nedaleké Novákově pasáži ve Vodičkově ulici. Byla tam malá občerstvovna s několika stolky za velkými skly. Jenže k tomu stolku jsme se vešli jen čtyři. Zanedlouho se Ondřejovi zalíbilo v jiné kulturní hospůdce, a sice v Rybce na rohu Opatovické a Křemencárny. Café Rybka je sice taky původně knihkupectví, ale málokdo si tam někdy někdo něco čtiva koupil. Já snad jen jednu jinde nesehnatelnou knihu. Smělo se tam totiž kouřit, pročež knihy smrděly tabákovým kouřem. Co zůstalo, byl čtvrtek.

Krakouš fungoval ve čtvrtek dál. Vlasta upustil od vstupného, ale Aston se už nevrátil. Když se člověk potřeboval setkat se všemi kamarády, musel kmitat mezi Jungmannkou a Opatovickou. Ochotně k tomu posloužil klikatý průchod ze Spálené mezi baráky, kde kdysi sídlilo nakladatelství Josefa R. Vilímka, než se z něho stal Knižní velkoobchod, národní podnik. Který pak privatizačně zkrachoval. Ale průchod zůstal dodnes.

Pak se Ondřej přestěhoval do Zvole, párkrát byl ještě v Rybce na motorce, ale nakonec mu profesní zápřah a rodinný život pravidelné čtvrtky v daleké pražské kafárenské knihovně znemožnily. Hospůdka nad Krakatitem byla po změně majitele zavřena. Na několik let ji sice obnovil jako klub spisovatel Martin Darion Antonín, ale nakonec skončil i on. V Krakouši se i nadále knihy křtí, ale na strop se tu podepisujeme už v přízemí, v knihkupectví…

Ansámbl místních štamgastů se přestěhoval do nedaleké ulice Palackého, do hospůdky Kruh. Zapadlá krčma za dvorkem nesměla vyvěsit kolmý vývěsní štít na ulici, majitel nemovitosti si to nepřál. Zato nebývala přeplněná a ceny nebyly centrálně pražské. Hospůdka se jevila spíše rázu až vesnického. Za záchody se skrýval takový šmajchlkabinet s jedním stolem, kolem nějž se občas nakupilo až dvacet lidí. Rychlý přesun byl způsoben i tím, že sem už dříve často zapadli kuřáci z Krakouše, když si byli odbyli pracovní schůzky. Čtvrtek zůstal tradičním dnem setkávání. A čtvrtá hodina byl čas, na kdy jsme měli svůj stůl zamluven.

To už byly děti velké a odstěhované. Ve čtvrtek jsem si připravoval ve svém doupěti materiály pro psaní Moby Dickova týdenního přehledu, který jsem pak psával v pátek, aby ve Psu vyšel v sobotu. Někdy jsem přetáhl i čtvrtou hodinu odpolední, a tu se pak z pokoje ozýval hlas ženy Ivany, která na mne volala: „Honzo, už jsou čtyři, hola hola, hospoda volá!“ Hm, když jsem se pak v hospodském Kruhu chlubil porozuměním kruhu domácího, smáli se mi dobráci: „To nejspíš nemáš doma překážet, ani nevíš, kdo ti za ženou přišel na návštěvu!“ Což mi ani na mysl nepřišlo, protože jsme se s Ivankou navzájem nepodváděli.

Když Ivana před osmi lety umřela, takhle v jednu listopadovou středu, tak jsem ji hned ve čtvrtek u Kruhu zapil.

Pak jsem začal chodit s Janinkou, jejíž manžel Jarek umřel ve stejném týdnu jako Ivanka. To už měla Jana nemoc, na kterou se umírá, a nechtěli jsme zrtrácet čas. Zároveň končil i Kruh. Pronajímatelům vypršela smlouva, nový nájem si nemohli dovolit. Přišel nový nájemník, nová obsluha, ale ceny už panovaly centrálně pražské. Ještě jsme tam ze setrvačnosti chodili, ale pak to tam nějak odumřelo. Po několika nezdařených pokusech zorganizoval doživotní prezident Československého fandomu Zdeněk Rampas čtvrtky v hospodě U Regenta v Koubkově ulici. Legrační bylo, že to byla hospoda, kam jsem dříve někdy chodil na obědy, když jsem na blízkém Fügneráku otročil pro Čeznet. Sedávali jsme tam pak s fany na zahrádce, která se dala před deštěm a zimou zatáhnout pohyblivou střechou. To už umřela i Janinka, takže to bude tak tři, čtyři roky.

Regent byl dobrej, jenže hlavní tržbu dělali štamgasti dole ve sklepě. Nahoře byl než jeden číšník, který tam ale i točil i pivo. Jenže objednávky na jídlo (tady bylo i jídlo, zatímco v Krakouši jen buráky a lupínky, v Kruhu pak naložený sejry, opékaná slanina či utopenec), tak ty se musely konat hromadně a včas, aby se jídlo stihlo přinést ještě kolem osmé hodiny. My se tam bavili, občas bylo nutno přirazit další stůl – ale vypadalo to, že obsluha moc ne. Dvakrát jsme ten dojem měli – a potřetí tam už nešli. Naši průzkumníci obráželi různé hospody – těžká a náročná práce, budiž jim za to dík! Až jsme nakonec zkusili restauraci Na Břežance v Lublaňské, což je ulice kolmá na Koubkovu i známější Rumunskou. Nával tam byl náramnej, ale obsluha rychlá, ochotná a přívětivá – a bylo jí více než jeden. Ovšem musel se domluvit konkrétní čtvrtek, jichž nebylo více než dva do měsíce.

Franta Novotný umí psát i obráceně!

Jenže přišel svinskej covid a čtvrtky, ty čtvrtky s kamarády scifisty a fantazáky, na které jsem byl vlastně přes celou jednu generaci zvyklý, tak tyhle čtvrtky chcíply. Tak jasně, jednou měsíčně je středa v kině MAT, kde se taky jí a pije, ale kecá mnohem méně, protože jde vlastně o schůzi Klubu Julese Vernea, na které je hlavním bodem přednáška nějakého člena KJV anebo příznivce. Ale čtvrtek je čtvrtek!

Novoroční předsevzetí si nedávám, většinou jde o zákazy, opruzy, nepřívětivé záležitosti jako hubnutí nebo (do)učení se cizím jazykům. Ale jedno potěšení si slíbím: Obnovíme čtvrtky! I když už asi bude pivo dražší. Ale třeba přijdou dotace z ministerstva – na podporu živé kultury!

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 30. prosince 2021. Že bych měl psát v pátek, jako obvykle? To vítežejo. Psát – a na silvestra? To se ale vůbec nehodí!

Atmosférické fotky jsou ze křtu knihy Františka Novotného Křižník Thor, který probíhal v Krakatitu pod Darionovým dohledem ve čtvrtek 2. května 2013.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.