28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otakar (Otto) Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emilií (Emčou) Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz (Soukenné, pak Henleinovo, pak Soukenné, pak Gottwaldovo, teď Soukenné náměstí). Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.

Faktem je, že dědeček pak každoročně věšel československou vlajku na terase svého rochlického domu 28. října, v onen pro náš stát památný den. Tedy nevěšel ji tam po německém záboru pohraničí, protože před ním naši utekli do Prahy. (Přesněji – babička s dvěma menšími dětmi, protože děda byl mobilizovaný, starší strýček Otomar sloužil v protiletecké požární hlídce a v tom baráku zůstal jen můj tehdy sedmnáctiletý otec Milan, který lifroval do vnitrozemí alespoň část rodinného majetku, což šlo dost těžko, protože místní němečtí stěhováci odmítali pro Čechy pracovat…) Ani v době okupace československou vlajku nevěšel, a v koncentráku už vůbec ne. Ale po válce ve svatební tradici pokračoval i v době, kdy vyvěšení československé vlajky v den bolševikem nemilovaného, a posléze i zrušeného svátku bylo provokací a téměř velezradou. Děda vždycky, když měl někdo z uličního výboru kecy, říkal: Vyvěšuju tu vlajku na památku výročí našeho sňatku. A tak si na to zvykli.

A já taky. Že měli mí prarodiče ausgerechnet svatbu nemlich v ten den, kdy vzniklo Československo. (Takže zlatou svatbu slavili 28. října 1968, také v revoluční, či spíše už kontrarevoluční době…) Když v polovině svobodnějších šedesátek přišla do naší školy nová soudružka učitelka na občanskou výchovu a ptala se dětí v sedmé třídě, jestli vědí, kdy vznikl náš stát, tak se dovídala, že 7. listopadu 1917 , 9. května 1945 nebo 25. února 1948. A jedinej já jsem věděl! Ale jak to datum mohli ti chudáci znát? Ve škole jim ho neprozradili a doma drželi rodiče pro sichr hubu. Neměl každý rodinnou ságu a nikdo ten den vlajky nevyvěšoval.

Ota a Milča někdy kolem roku 1955

Avšak faktem také je, že příslušný oddací list nese datum 30. října 1918! Což by mohlo vysvětlovat podivuhodnou skutečnost, že Liberec věděl o vyhlášení čs. samostatnosti už dvacátého osmého. Naskýtá se dvojí možný výklad: Svatba proběhla skutečně už 28. října, ale na matrice ji zaregistrovali až o dva dny později. Je to docela dobře možné, rozpory v papírech vznikají i v neverolučních dobách. Například děda měl deset sourozenců, z toho jedna dvojčata, bratry Petra a Pavla. No a podle matriky se jeden narodil dvanáctého a druhý čtrnáctého. Tento podivuhodný porodnický zázrak má jednoduché a v rodině tradované vysvětlení:

Rabín byl při zápisu vožralej!

Anebo se děda s bábou brali skutečně až 30. října. Jejich vztah byl totiž přijímán s nelibostí oběma rodinami: Jak dědovou židovskou v Kolíně, tak babiččinou českou z Vratislavic. Což byl pro oba závažný problém. V té době totiž nemohly v rakouské části mocnářstí probíhat sňatky snoubenců mladších 24 let bez souhlasu rodičů, a minimálně můj dědeček ho od svého otce neměl. Ani v popisované době – kdy už byl měsíc na světě můj strýček Otík! A tak si říkám, jestli mí vlastenečtí prarodiče nevyužili revoluční doby k tomu, aby si svůj sňatek prosadili.

Takhle si to představuju ve své rozepsané knize Paměť kamenů:
***

To pondělí osmadvacátýho října v osmnáctým roce chodily už od rána do Liberce všelijaký zprávy. Nejdřív přišel dálnopis z Vídně, že císař Karel uznává podmínky míru, který by Rakousko-Uhersko mohlo podepsat s Dohodou. A tam bylo, že národové mocnářství mají získat autonomii. No a pak před polednem dorazil další dálnopis z Prahy o srocení lidu na Václaváku. V jedenáct hodin tam pravoslavný kněz Isidor Zahradník vylezl na podstavec Koně a prohlásil že jsme svobodní, což lidi vzali jako vyhlášení samostatnýho státu. Československýho. Šak to tam ty kameny pod svatým Václavem pamatujou!

A tak já popad babičku a hurá na radnici. Na matriku. A hned prej – máme novej stát, už neplatí tyhlecty císařský foršrifty, voddejte nás. Ale tam, že ne. Že jestli nějakej stát, tak možná, ale zákony budou platit tak dlouho, než se schválej nový. Ale vždyť byla revoluce! Tak já povídám: A kdo vám to může poručit? Tak jsme šli přes vedoucího matriky vejš, přes tajemníky, až jsme byli za půlhodinu u samotnýho purkmistra Franze Bayera. Znali jsme se z Český besedy, chodil tam jako představitel města – vždyť nakonec ten náš Václav Šamánek, co dělal v Besedě předsedu, než v šestnáctým umřel, ten byl jeho švagr. A dyť byli vobá i doktoři. Mudři-švagři.

Tak já zase: pane purkmistře, víte jak na tom jsme. Ale je tady ta revoluce, a kdybychom čekali na nový zákony, tak dítě bude chodit do školy. A Bayer nato: No, novej stát bude, ale to se ještě neví, kterej. Němci tenkrát v rakouský Říšský radě už pár dní richtovali republiku »Deutsch-Österreich,« teda jako »Německé Rakousko«. To Rakousko už tenkrát chtěli spojit s Německem, společně s českým pohraničím. A to já právě věděl, že na tohle Bayer slyší. A taky jsem věděl, že se chystá pohřeb Roberta Jahna v libereckým krematoriu, ale tam se za Rakouska spalovat nesmělo. I o jeho stavbu se museli Liberečáci soudit. A soud tehdá rozhodl šalamounsky: Je zakázáno spalovat lidská těla, ale není zakázáno stavět krematoria. A tak ho postavili.

A já říkám – pane doktore, jste moderní člověk, krematorium jste společně se švagrem prosadili už před šesti letama, to jen zpátečnická císařská vláda ho zakazuje plně využívat, jsou tam jen obřady. Ta vláda nad českejma zeměma je u konce, tak nevozte ty nebožtíky ke spálení do německý Žitavy, jako dřívějc. Ať se pohřby odbejvaj sakumpásk u nás! A páč jste pokrokový člověk, tak nás můžete taky rovnou voddat, i když to rakouský zákony zatím bez požehnání rodičů nedovolujou. Stejně jako to spalování, co už běží v Německu. Kde je ale taky zavedenej povinnej už od Bismarcka občanskej sňatek.

Jak slyšel »Bismarck«, »zpátečnická císařská vláda« a to s tou kremací, tak hned celej vožil. Takže jsem ho ukecal a hned z fleku nás ze svý moci úřední voddal. Jenže jako svědky zavolal dvě báby z matriky, a ty napsaly do záznamu, že naše děti budou národnosti české, vyznání mojžíšské po otci. Tenkrát jsme byli rádi, že jsme konečně vůbec byli vzatý a tohle jsme nechali bejt. Nějak to pak za republiky nemělo význam. Čechoslováci jsme byli.

A druhej den naši Němci vyhlásili tu svoji provincii Deutsch-Böhmen s hlavním městem Reichenberg. A třetí den zpopelnili v krematoriu Jahna. Půl roku před tím, než předseda Společnosti pro spalování mrtvol a poslanec Revolučního národního shromáždění Jaroslav Kvapil prosadil ten svůj zákon – v tý době, co už nevedl činohru Národního a ještě nešéfoval Vinohradskýmu divadlu.
***

Úplně to vidím, jak můj dědeček, český vlastenec (který zval na schůzky mou babičku z jejího dívčího pokojíčku pohvizdováním zrychlené melodie „Kde domov můj?“), oslovil pana doktora Bayera a apeloval na jeho německé vlastenectví. Aby už totiž konečně posvětil jeho svazek s Emčou. Bez ohledu na nějaké blbé rakouské zákony…

Alespoň v tomhle si mohli rozumět. Tedy do doby, než Němci začali pokrokově spalovat miliony lidských mrtvol v koncentráčnických krematoriích.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.