20.4.2024 | Svátek má Marcela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak spořit a proč spořit na důchod

31.1.2024

Blue Hole, Gozo, Maltská republika
______________________________ Dědeček Hejtmánek si na důchod šetřil celkem třikrát. Poprvé mu úspory sebral soudruh Hitler, podruhé soudruh Gottwald. Potřetí o ně přišel při skryté socialistické inflaci. Sám jsem už sledoval skokovou inflaci, kdy po zpackaném pokusu o Šikovu hospodářskou reformu „ve vosumašedesátým“ soudruh Husák zařídil, že během krátké doby vzrostly příjmy až o 50 % - akorát za ně nebylo co koupit. Dospěl jsem proto už v mládí k rozhodnutí, že šetření nedává dobrý smysl a nejlépe se šetří tak, že si člověk vezme půjčky.

Ono to po svatbě ani nešlo jinak. Od rodičů jsme se žádné pomoci nedočkali, jak jinak bývalo v sedmdesátkách běžným zvykem. (Protože alespoň něco našetřeno měl díky mama hotelu nakonec jen asi každý třetí novomanžel. Kdy taky našetřit, když na mladíky čekala dvouletá komunistická nalejvárna, maskovaná jako základní vojenská služba.) Žena Ivana v době sňatku již těsně překročila třicátý rok věku svého. Bral jsem si tedy starobní nevěstu vlastně, a nedosáhli jsme tedy ani na novomanželskou půjčku. Ta mohla činit pro mládež do třiceti až 30 tisíc Kčs (když průměrný roční příjem páčil 20 kilo) a splácela se až 10 let. Nešlo jen o nízký úrok. (Půjčka byla úročena pouze 1 % při „pořízení“ bytu, pokud šla na „zařízení“ bytu, pak to bylo 2,5 %. Jeden kamarád platil to jedno procento i za kuchyňskou linku - protože si ji postavil z cihel!) Pakli mladomanželka zplodila během těch deseti let děcko, mohla si od dluhu odečíst tisícovku, za dvě děti dva tisíce. O ty jsme přišli, ale zase můžeme říci, že naši potomci nejsou v žádném případě „Husákovy děti“.

Pamatuju si, jak jsme si od páru mladších kamarádů při zařizování svého bytu půjčili jejich novomanželskou půjčku. (Nevěsta už byla těhotná, ale neměli ve své půlgarsonce vedle postele a klavíru už žádné místo na jakékoli další „zařízení“.) Oni nepřišli o státní podporu na dítě a my jim neplatili úroky. Možná to byl podvod podle znění zákona, ale dle smyslu nikoli. Bohužel nešlo tuhle půjčku využít na úplatky, a stejně by nám na ně nestačila. V sedmdesátkách se v Praze počítalo při výměně státního bytu se sto tisíci za každý pokoj navíc...

Čas trhnul oponou, po roce 1990 přišlo další znehodnocení úspor (které jsme naštěstí neměli), tentokrát kapitalistické „zreálnění cen“. Ale stejně jsme si pořídili už někdy v roce 1993 stavební spoření. Úroky u stavebních spořitelen byly bídné, lákal jen státní příspěvek. Ze začátku se mohl kupovat pouze nábytek a koberce. O něco později jsme si mohli do svého družstevního bytu z této půjčky pořídit nejen kuchyňskou linku, ale i elektrický spotřebič. Konkrétně horkovzdušnou troubu - protože byla do té linky „vestavěná“. Nakonec se od jakýchkoli podmínek ustoupilo a ze „stavebního spoření“ si po „vázací lhůtě“ (6 let) můžete koupit co chcete, a to i z té státní podpory. „Stavební spořitelna“ tedy poněkud ztrácí svůj smysl a je ku podivu, že tato šetřící vláda snížila podporu stavebka od 1.1.2024 toliko na polovinu.

V prvních letech tohoto století jsem změnil zaměstnání a můj nový hodný zaměstnavatel poskytoval různé benefity k platu. Mezi ně patřil i příspěvek na životní pojištění. Jenže jsem zjistil, že mě po padesátce už nikdo na život nepojistí! Ovšem našly se firmy, které se chopily možnosti těchto benefitů využít a začaly poskytovat „investiční životní pojištění“.

Ale jo, byl jsem nakonec pojištěn na život, a byla tam i kolonka, kolik by má rodina dostala v případě mého úmrtí. Kolik? Já to řeknu slušně: NIC! Skutečně. Vypsaná částka dosáhla 0 (slovy Nula) korun českých. Tedy neměl jsem pojištění životní, ale pouze ony vložené (vlastní a benefitní) a zúročené(?) peníze. A tentokrát šlo o jasný podvod ze strany oné pojišťovny, protože ačkoliv se to tak jmenovalo, pojistníka to v životě na životě nepojistilo. Spokojen byl zaměstnavatel, protože se mohl pochlubit benefitem odečitatelným ze základu daně a spokojena byla pojišťovací firma, protože se nakonec ukázalo, že téměř všechny vklady za první rok pokryly akorát tak vejvar pojišťovacího agenta. Takže jsem se tohoto „investování“ po odchodu od svého chlebodárce urychleně zbavil.

Smysluplné bylo jenom šetření ve formě důchodového (při)pojištění. Tedy třetího piliře důchodové reformy. Zpočátku bylo zajímavé hlavně díky dalšímu benefitu od zaměstnavatele. A také díky státní podpoře. Samozřejmě jsem nikdy neplánoval, že bych si v důchodu přilepšoval pár stovkami měsíčně. Bylo mi jasné, že ty by mě nevytrhly. Už v těch prvních letech jsem si všiml, že valorizace důchodů pohnou těmi důchody notně nahoru. Víc, než by mohly ony stovky z celoživotně našetřených peněz. A z čeho šetřit? V loňském květnu uváděli odborníci, že aby z důchodového spoření měli něco budoucí důchodci, museli by naspořit nejméně 2 miliony korun. (Při současné vysoké inflaci to odhaduji spíš na dva a půl melounu. Česká spořitelna to aktuálně spočítala na 2.310.305.) 80 % Čechů si penzijně spoří, ačkoliv jen desetina z nich si takovou sumu může uspořit.

A proč tedy spoří? No přece kvůli benefitům od zaměstnavatele, kvůli snížení daní a kvůli státním příspěvkům, nikoli kvůli důchodu - to dá rozum! I já tak spořil, ale mohl jsem tak činit až od svých asi pětačtyřiceti let. Takže bych stejně nikdy dostatečnou částku nenašetřil. Ale byl jsem rád, když jsem v roce 2004, tedy po deseti letech spoření, odcházel od Českého Telecomu, že si mohu do nadcházející nezaměstnanosti vyzvednout pár desítek tisíc. Nezaměstnanost trvala jen měsíc, než jsem nastoupil do jedné skromné dcerky z rodiny velké matky ČEZ. Tam jsem si pořídil další penzijko - jistě že ne na důchod! Ale byl jsem rád, když jsem po dalších sedmi letech odcházel do nezaměstnanosti, že mám možnost si těch pár desítek tisíc vyzvednout. Ale nevyzvedl, a byl jsem rád, že jsem ho mohl o pár let později zrušit a zaplatit tak Ivanin funus. Zrušení penzijka se hodilo i v rámci úsporných opatření, když po smrti manželky žiju z jednoho důchodu. Chvíli taky trvalo, než mi přiznali vdovecký důchod. Takže svůj pravý důvod ono spoření nakonec splnilo.

Ale! Když jsem konsolidoval výdaje s příjmy, založil jsem si penzijko potřetí. Jo, z důchodu jsem si platil na důchod, což je nesmysl. Připlácel stát. A nejde o klasické „spoření“, ale o to, že penzijní společnost investuje a já mám - krom státního příspěvku - i vejvar z těch investic. No - „vejvar“. Byla období, kdy investovaná suma byla vyšší, než co ukazoval účet. Zejména americké důchodové fondy a jejich klienti zaplakali po krachu nemovitostní bubliny. Ale víte vy co? I české penzijní fondy, pokud nechtějí a vlastně ani nesmějí investovat rizikově, investují „konzervativně“, což značí - do nemovitostí. A státních dluhopisů. Spousta nepenzijních investičních firem na nemovitosti také láká a slibuje rekordní výnosy. Což je ovšem vždy jen do času. Investovat takto v dnešní rozbouřené době s „jistotou“ na desítky let dopředu je evidentní kravininum. Snad státní dluhopisy mohou držet - dokud nezkrachuje stát. Ale pak už to bude jedno, kolik má kdo naspořeno kde. Nikdo nebude mít nic, a to je jistá útěcha.

Z důvodu, že toto připojištění nevede k důchodovému vylepšení, přistoupila vláda v rámci balíčkování ke změnám, které již byly široce komentovány. Kromě jiného: Celkem logicky bylo řečeno, že po přiznání důchodu státní podpora ztrácí účel a efektivitu. Protože se to má týkat všech smluv, nikoli jen těch nových, přestane mít od 1. července pro důchodce mít smysl šetřit bez státní podpory. Zhruba milion důchodců, kteří si dosud spoří, se nebude hádat o retroaktivitu, ani nebude čekat na výrok Ústavního soudu. Prostě si těch svých odhadem 100 miliard korun z penzijních fondů vybereme. A buďto je vrzneme na spořící účty nebo termínované vklady, anebo rovnou utratíme, dokud nám ještě jde ježdění na kole po Jizerkách, lyžování v Alpách anebo potápění na Maltě. Beru to jako výzvu k utrácení, dokud mají ty peníze hodnotu.

Ačkoliv to vláda dobře myslí, dopadne to jako vždycky: Ty desítky utracených miliard zvednou opět inflaci. A těch odhadem sto miliard bude chybět v důchodových fondech! Budou nuceny vyprodávat svá aktiva, nejspíše i státní dluhopisy. „To by pak mělo dopad na cenu těchto dluhopisů, výnosnost spoření pro další účastníky, ale i na potřebu doplnění kapitálu fondů jejich akcionáři, kterými jsou banky i pojišťovny,“ varuje Jan Sedláček, takto mluvčí Asociace penzijních společností

Copak důchodci, ale banky, ty mají zahraniční vlastníky a právníky a jsou schopny hnát své nároky až do arbitráží. A jak by mohl rozhodnout Ústavní soud tentokrát?

To mě ale vůbec nezajímá. Na Maltě jsem se už potápěl. Teď se těším na Maledivy!

Vzpomínáno, psáno a těšeno v Praze na Lužinách v úterý 30. ledna 2024