Konkrétně nepřítelem samoobslužných pokladen. Tedy ne, že bych byl ve všech případech jejich vysloveným „nepřítelem“. Já se jím „nestal“, to ony se „staly“. Najednou vykvetly. Poprvé jsem se s nimi setkal ve zličínském Tesku. Když se ten velekrám v říjnu 1998 otevřel, poskytoval platícím zákazníkům asi pětadvacet pokladen. Ani v době největšího rozkvětu však nebyly obsazeny všechny, snad jen první týdny. Jak začalo Tesco na Zličíně kvůli konkurenci uvadat, postupně jich zbylo snad jen šest. Zato se otevřel záliv s pokladnami samoobslužnými.

Trochu jsem se podivil a pomyslel si: Proč mám za někoho (pokladní) dělat jeho práci? Neměl bych vposledku dosíci nějaké slevy, která by korespondovala se zlomkem jeho ušetřeného platu? Přesto jsem to s nimi zkusil. A zjistil jsem jejich výhody. Které se ale ukážou pouze tehdy, když si kupujete jen několik položek a pokud jsou ty položky jasně definované. Protože dumat, jestli je kupovaná bageta „malá“ nebo „celozrnná“ (případně „polozrnná“) musí i profesionální prodavačka. Krom toho, často stejně musí přikročit obslužná osoba a odpísknout vám nákup celé basy nepiv. Krom toho, pokud jsem vybaven různými poukázkami v přehršli různých slevových akcí, které se často vylučují, raději si je nechám odpípnout u kasy s následným vysvětlením, proč nemohlo ke slevě dojít. Častěji pak s ujištěním milé obsluhy, že sleva byla do konečné platby započtena. Takže pak si raději odstojím frontu u některé ze dvou obsazených pokladen. Anebo i u jediné. Zejména v případech, když mám nákupní košík přetékající. Protože pokladní jsou stále rychlejší než já. Frnk, frnk, a mají namarkováno.

A tak stávám pokladní frontu třeba v Makru. Dokonce i když si někdy kupuju jen několik položek. Od toho tam totiž mají expresní pokladnu. Nakonec tam vás expresně odbaví i s plně naloženým vozíkem. Profesionál je desetkrát rychlejší než já. Když se dostanu až ke kase. Fronty tam teď naštěstí bývají malé - protože pokrokáři platí u samoobslužných pokladen, tak jak bych mohl být jejich nepřítelem? Těch pokladen a těch pokrokářů?

Z určitých důvodů jsem zanevřel na lužinskou Billu, která má pro mě jedině tu výhodu, že jdu kolem ní, když se vracím metrem z centra. A také nabízí mou oblíbenou čokoládu. Takže zde koupím jednu, dvě položky, pročež si odbudu rychloplacení na samoobslužných pokladnách.

Stalo se mi na Lukách v Albertu, že jsem u samoobslužné pokladny musel stejně čekat na obsluhu, když jsem si kupoval láhev nealko piva. Protože i nealko je alko, a tu musíte být osobně zkontrolováni, že je vám více než 18 let. Netřeba mi tedy už ukazovati občanky, stačí se na mě podívat. Leč pomocná síla musí přesto svým certifikovaným odpípnutím propustit podezřelou osobu k zadání další položky. Hm, lepší je kupovat si drogové medvídky (nežeby je v Albertu nabízeli)...

Postupné zmenšování zličínského Teska je doprovázeno (a možná i částečně způsobeno) kanibalským otvíráním malých tesčích samoobsluh uvnitř města. Jedním z důvodů, proč se na Lukách v téhle prodejně už nestavuji (jen když si zde chci výjimečně koupit jeden druh jinde se nevyskytující limonády) je ten, že zde jsem nucen použít samoobslužných pokladen, neb všechny (obě) personální jsou uzavřeny.

Nelíbilo se mi v bohnické Penny, když jsem ji měl pod okny bytu, kde jsem svého času často pobýval. Ale v nově otevřené Penny na Lukách se mi líbí, tedy hlavně ceny. Skutečně nevím, proč bych měl za plnotučné mléko platit přes 30 Kč, když zde ho nabízejí za 22,30. Totéž se týká i plátkovaných sýrů, které jsou zde také až o třetinu levnější i než ve velkoobchodním Makru. Myslím, že rozdíl nemůže být v tom, že penní plátkáče mají neuzavíratelné obaly. Ovšem zdejší samoobslužné pokladny mě vytáčejí. Jsou než tři a často se zaseknou ze zcela neznámých důvodů. Takže pokud jsou mimo provoz dvě, už se vyplatí postát si frontu u lidských pokladen. Než stát frontu na samopokladnu, která se mi už nejméně dvakrát zasekla a opravná bytost se včas nedostavila. Jak šetří Penny na cenách pro zákazníky, tak zjevně šetří i na počtu zaměstnanců.

Některé velkoprovozy přešly na automatizaci a nechají vás načíst si cenu zboží už při jeho vložení do košíku. Tuhle fintu, bohužel, nemohu využít, protože nevlastním chytrého telefonu. Mám totiž neskonalé potíže při jeho ovládání přes dotykovou obrazovku. Dotyková obrazovka, touchpad (a dokonce i centrální tlačítko centrálního mozku mého hloupého mobilu) pro mě, ač mladého, přesto seniora, prostě představují zlo. Nejsem jejich nepřítelem jen nepouživatelem, protože jsou pro mě nepoužitelné. A tudíž si ani nemohu nahrát žádnou aplikaci...

Nejsem ani nepřítelem samotných samoobsluh. I když se při otevření první liberecké sámošky U Jelena někdy v šedesátkách dostavily určité pochybnosti. Bývaly tam v krámu u pultu dvě prodavačky. Při zesamoobslužnění (což si vyžádalo rekonstrukci, abychom se mohli rozprostřít i na území zrušeného skladu) jsem nezaznamenal žádné zlepšení. Dřív jsem stávával jednu frontu. Nově to byly fronty tři: Na nákupní košík, u toho pultu, kam se stejně muselo pro něco dojít, a pak ještě u pokladny. U pultu zůstala jedna prodavačka, druhá se přesunula ke kase, no a pak tam přibyla jedna gestapačka, která dravčím zrakem pozorovala, jestli něco nekradem. Ani rychlejší, ani úspornější to nebylo.

Svět sámošek se změnil a zlepšil. Ale často postrádám v rozlehlých skladech moudrou obslužnou osobu, která by poradila, podala, nebo třeba aspoň pronesla „nemáme, ptejte se za týden“... Ve stodůleckém Baumaxu jsem třeba sháněl takovou válcovou žárovku, která asi po dvaceti letech služby praskla. Mohl bych si koupit místo ní ledku - akorát bych ji do svítidla nezašrouboval, protože je o několik milimetrů širší než poskytnutá díra, skrz kterou se šroubuje. Jediné, co jsem se dověděl bylo, že „žárovky se už nevyrábějí“, protože „nesmějí“. Tak jsem pochopil svoje zpátečnictví že vůbec chodím do kamenného obchodu a napsal jsem si na Svět žárovek, a tam skutečně HALOLUX CERAM ECO E27 měli!

No a to je největší nebezpečí pro sámošky s pokrokovým samoobslužným kasírováním. Že si všechno budeme raději kupovat přes internet, než aby nás buzerovaly samoobslužné pokladny.

Až do předminulého úterý jsem si myslel, že jsem ve své nedůvěře ve samospásu samokas osamocen. 6. února 2024 však vyšel na stránce 13 zdarmého metrodeníku sloupek „průvodce přítomností“ Ivana Adamoviče „Obsluž si!“. (V elektronické verzi Metra je to stránka 10.) Jinak mně osobně oblíbený scifista a redaktor mi ozřejmil, že jsem se stal účastníkem přímo „kulturní války“. Dle přiloženého článku tak nejsem pouhým odpíračem, ale přímo „nepřítelem pokroku“ a „novot z EU“. Nelíbí se mi totiž nejen samoobslužné pokladny, ale výběrově ani „elektroauta, transgender, povinné roušky“. Ale zato „spalovací motory, antibiotika a samoobsluhy“ přijímám. Jsem tradicionalista a volám „po starém dobrém světě“, což není daleko od „staré dobré normalizace“.

E? Povinným dotovaným elektroautům, pro něž nebude energie, odpírám z dobrých důvodů, které jsem na Neviditelném psu mnohokrát ozřejmil. S transgender bytostmi mám dobré, tedy normální vztahy. Nošení roušek a respirátorů jsem zde v době covidové propagoval. Nevím, proč by se to všechno mělo ideologizovat. Stará hnusná normalizace se k nám přiblížila právě s pokrokáři, kteří nás nutí k „pokroku“ a „zelenému údělu“ a mnohdy nesmyslným „povinnostem“, i kdyby to mělo znamenat diktaturu a místo ochrany ve svém důsledku zničení planety. Na takový „pokrok“ seru!

Psáno, předkládáno k úvaze (a diveno, do jakého šuplíku jsem se to dostal) v Praze na Lužinách v úterý 20. února 2024

K mému zpátečnictví a kulturnímu kontrarevolucionářství viz i neviditelně psí článek z minulého úterý: „Jak jsem se stal odpíračem“ (zálohování PET lahví).