Byla léta šedesátá, kdy jsme se pomalu začínali vynořovat z bažin komunismu. Objevovaly se nové knihy, nové myšlenky, zajímavé filmy. Dokonce i spotřební zboží se začalo vyrábět! Otevíraly se hranice státu pro cesty za poznáním, ve společnosti se začaly objevovat tváře amnestovaných politických vězňů. Situace pomalu zrála. Osmašedesátý rok nebyl nějakým darem KSČ našemu lidu. "Obrodný proces" byl pokus, jak udržet stranu v čele nezávislého vývoje občanské společnosti, ke kterému daly hlasitý povel sjezd čs. spisovatelů a strahovské události v roce 1967.

Nastal Leden 1968, přišel pád Antonína Novotného, skončilo se s cenzurou. Přestala být rušena Svobodná Evropa. Vycházela spousta nových časopisů, ty staré změnily styl. Krom Švestkova Rudého práva. Začalo se mluvit o zločinech padesátých let. Zpíval Kryl, hráli Kunderu. Pak celej slavnej obrodnej proces převálcovaly v Srpnu 1968 ruské tanky.

Mně bylo sedmnáct, Palachovi dvacet. Naše generace sledovala stále rychlejší ústupky politických miláčků i generací našich rodičů a prarodičů. Nemluv tak, mohl by tě někdo slyšet. Já tam ten rudej praporek za okno zavěsím, domovní důvěrník by z toho mohl mít nepříjemnosti. Karel Kryl zpíval: "Minulo září a v ulicích chodí jen milion tváří, těch zbloudilých lodí. A žádná z nich neslyší: Pamatuj!"

Krom Rudého Práva se náš tisk ještě držel. V přetiscích ze zahraniční jsme se dovídali lži, které o nás naši sousedé četli a snad jim i někteří věřili: V srpnu 1968 na naše území vstupoval Bundeswehr. Kontrarevoluce se vyzbrojovala samopaly, připravoval se ozbrojený převrat. Poctiví komunisté byli pronásledovámi a zabíjeni. Spojenecká vojska zasáhla v poslední chvíli! Americké tanky v létě dokonce cvičily přechod Vltavy u Davle. To byla až sranda: Američani natáčeli film Most u Remagenu a využili k tomu starý most v Davli. Barrandov jim k tomu půjčil z fundusu historické tanky, cizozemní filmaři na ně jen nakreslili bílé hvězdy a černé kříže... Sranda to asi nebyla pro postižené. Východní Němci uveřejnili fotku Jiřího Suchého, jak sedí na takovém tanku v družném hovoru s komparsem. Byl (taky) filmový režisér, točilo se kousek od Prahy, hráli tam jeho kamarádi. Jenže podepsal (a neodvolal) "2.000 slov" a tak okupantští lháři ve svém tisku dodali popisek ve stylu: "Co dělá zpěvák Jiří Suchý na amerických pancířích, cvičících v blízkosti Prahy, o čem se se žoldáky domlouvá?"

A odpovědět nebylo možno! Ta strašná kombinace lží a nemožnosti říci pravdu byla ubíjející. Proto Palach žádal zrušení cenzury a likvidaci hanebných Zpráv. Autoři citovaného článku zpětně nabízejí Palachovi, že "Mohl veřejně vystoupit, mohl veřejně nesouhlasit." Právě, že nemohl! Nemohl! Poslední veřejné vystoupení studentů v listopadu roku 1968 proti schvalování "Smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území" československým parlamentem, proti zrádcovské rezoluci nedávno obroditelského ÚV KSČ už nemohlo být v cenzurovaných médiích prezentováno. Jak jsem to cítil já, jak to cítilo půl milionu lidí v ulicích Prahy při Palachově pohřbu: snažil se o zoufalý výkřik z bezmoci, který by zaslechli přes hradbu začínající cenzury i vlastní apatie všichni. Všichni ho zaslechli, ale šli jsme už ze světla do tmy, na ruské tanky to nestačilo...

Honza Palach nebyl nějaký filozof, který bádá nad počtem andělů na špičce jehly. Měl za sebou čtyři semestry na Vysoké škole ekonomické než na filozofii přestoupil, a tam studoval obor historie a politické ekonomie. Víme, že žil v evangelickém prostředí, těžko mohl volit odpor se zbraní v ruce. V té době byly známy protestní akty sebeupálení pouze z Vietnamu a okolí, kde budhističtí kněží takto protestovali proti tamnější válce. Tady se Palach zjevně inspiroval.

Jan Palach byl možná trochu naivní. Zde je přepis jeho dopisu, který adresoval na sekretariát Svazu spisovatelů a studentskému vůdci Luboši Holečkovi:

"Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz vydávání "Zpráv". Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li náš lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1.
P.S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR. Využijme jej."

Hrozba dalších pochodní byla zřejmě smyšlená. Lid do žádné stávky nevstupoval. Udělal z Jana Palacha mučedníka, jak psáno v citovaném příspěvku, "národního hrdinu, který svou obětí posílil sebevědomí okupovaného národa". Beránka božího, který smyl naše hříchy. A co jsme jich od té doby každý ještě napáchal!

Někteří lidé prý mají dnes "strach dát otevřeně najevo to, že jim třeba vlastní cit, vlastní vnitřní hlas říká" (o Palachově činu -JK) "něco jiného. Tito lidé mají strach ze zviditelnění vlastní osoby, strach, který ochromuje myšlení, strach, který napomáhá šíření falešného obrazu o skutečnosti těmi, kdož slabosti druhých využívají ve svůj prospěch." Strach? Werich tomu říkal předposranost! Strach mohl cítit Jan Palach, když se zapaloval, strach mohli cítit lidé, kterým vyhrožovali fyzickou likvidací dětí, pokud nepodepíší spolupráci s StB, ale mít dnes strach za vyslovení názoru?

Autoři článku, který mne vyprovokoval k tomuto písání, "patří ke skupině, která je přesvědčena, že čin Jana Palacha byl vážný omyl. Že čin Jana Palacha byl zkratkovité nevyzrálé jednání, které nikomu nepřineslo a nemůže přinést žádný užitek." To je jejich názor, na který mají nárok.

A toto je můj názor: Podle mne nebyl Honza Palach žádný mýtický hrdina, ani neschopný disident. Můj pocit, o který se chci podělit s těmi, kteří tu dobu nezažili, je: Myslím si, že Palach byl čestný a citlivý kluk, který už to prostě nemohl vydržet. Tu nepřestávající a stupňující se záplavu lží a nenávistných pomluv, na kterou nešlo odpovědět. A udělal, co si myslel, že musí udělat. Stejně jako jindy a jinak parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha, přestože věděli, že jdou na jistou smrt. Tehdy byla důsledkem smrt jejich blízkých, mučení a smrt ilegálních spolupracovníků s celými rodinami. A po válce jsme mohli obnovit samostatnost svého státu. Nestali jsme se přese všechno následující vazalství další Zakarpatskou Ukrajinou!

Palacha a jeho výzvy k pravdě se komunisté tolik báli, že ho nakonec skutečně upálili! Totiž jeho tělo, které jako nějací hororoví vylupovači hrobů ukradli z posvátné olšanské půdy a tajně spálili na popel...

Palachův zoufalý čin po dvaceti letech oslovil nové dvacetileté. Na začátku roku 1989 se připravoval soudruh Štěpán, neostalinistický floutek, který se kryl přestavbovými kecy, k uchopení moci v rodné straně. Těžko by tam hledal protivníka, tento mladistvý Ceaucescu. Protivníka našel jinde: Na lednově ledovém Václaváku, kde celý týden trvaly rozhořčené demonstrace, přes všechno mlácení, navzdory stříkačkám a vyceněným tlamám komunistických vlčáků.

Tyto demonstrace ukázaly cestu ze tmy do světla, zpátky už to nešlo. V mezinárodní politice se pro nás objevil nový prostor. Využili jsme ho. Naivní Palachova věta se stala skutečností!

A tak to Palach přece jenom dokázal. Hrdinou být nechtěl, ale přece jenom se jím stal. Něco mu dlužíme: Zbavme se už konečně zbytečného strachu!

Poprvé vyšlo jako příloha webového deníku Neviditelný pes 29.1.1999

PS 2009: Letos uplynulo dvacet let od lednové Palachiády a čtyřicet let od smrti Jana Palacha. Tomu by v srpnu bylo šedesát let. Před dvaceti lety oslovil po dvaceti letech tehdejší dvacetileté. Moc bych si přál, aby oslovil i své současné vrstevníky...