(Rok nemá pojmu - o nás.)

"Dooráno!" volá rok a věsí se na řebík, ne na řebík ve stěně všehomíra, neboť vesmír nemá žádného zabednění, nýbrž na řebík lidské mysle a paměti, vědecky a systematicky se zabedňující. Co je to "rok"! Co je obyvatelům druhého nebo tisícátého nebo milionového slunečního skupení do toho, že u nás přestaly nejkratší dny a nastaly novoroční diškrece, co je Amerikánům do toho, že my Pražané jsme o dvanáct hodin dřív s rokem hotovi než oni! Všechny ty změny, které my nazýváme časem a určujeme na roky, starají se pramálo o nás a naše určování, rok za rokem klade jen jednu rýhu vedle druhé a všechny ty rýhy jsou jedna jako druhá a rozdílny jen v tom, co my sami do nich vložíme. Dovedlo-li lidstvo vložit něco pěkného, velebí - rok, hanobí jej ale, když samo nic nevyvedlo. Letošní rok zpívá své "dooráno" dle Škroupova nápěvu, neboť nejhloub šla rýha jeho v Čechách.* Jindy díval se český čeledín, kráčející za pluhem, po hrudách proti slunci, a kde to zazářilo, tam zvedl ohnivý granát, a když měl těch drobných drahokamů plnou hrst, dostal za ně nový bič, aby mohl koně týrat; letos však nalezl hotový již bič, ale - na sebe. V Čechách tekla krev a slzy, písně umlkly a oupění se rozléhalo, v Čechách laje se roku neštěstí, v Prusku velebí se rok slávy, rok sám ale volá lhostejně "dooráno" a lhostejně věsí se na řebík.

(Jak se vede vyhozeným.)

Jeden lesklý granát nalezen však předc a sice vyhození naše z + buntu**. Čechy nepatří již ani v školských atlantech k Německu a kdo právě chce pravé své peníze vyhodit za falešné šampaňské, může se na to o půlnoci třeba opit. Ostatně, kdo chce a hledá příčinu k důmyslnému rozbíjení sklenic, není nikdy v rozpacích, ani v takových ne, do jakých mnohý český herec přichází, když potřebuje čamaru. Tak leckterému schází i na českého herce ledaccos, a přece myslí, že musí cizáckým krojem naznačit, že umělcem vůbec - domýšlí se být. Kdyby alespoň ve všem a všady - jenom nenaznačovali!

Ano, tím není ještě všechno odbyto, když jsme z Německa vyhozeni a že jsme doma zase jednou doma. Ba ani tím ne, že studující národnosti německé pro kývající již masopust zvláštní zřizují "ples německých studentů", aby tím snad zřejmě řekli, že nechtějí patřit sem. To jsou čeští studující již snášenlivější, a spolek akademický, aby nepodal příčiny k pohoršení, vykazuje na jediný časopis francouzský sedmdesát čtyry časopisy německé! Pánové, Němci jsou nám sice velmi milí krajané, chtějí-li jimi vůbec být, ale neškodilo by ohlídnout se mnohem více jinde. Takové věci vyvinují se ovšem znenáhla a vyvinou se dojista; jsme spokojeni, když vidíme jen jakýs pokrok, ale pokrok musí být vidět. Mládež naše má jádro zdravé, bude z něho ještě košatý strom, ale trochu méně kolem něho německé hlíny!

(Husí ouroda.)

V socialním životě svém nevidíme ale pokroku, spíše krok na zad, totiž jevení se českého živlu na veřejnosti. Byla již doba pěkná, ale krátká, kdy z Pražanů české národnosti mluvil jen ten německy, kdo toho nutně potřeboval, a mimo to potřebují ho z mužů jen policajt a ze žen jen ony dámy, které s policajty často se setkávají a pak obyčejně se vyznamenávají češtinou úžasně plynnou. Nyní ale - nu, bylo by jednou na čase, s duševní nicotou promluvit beze vší galanterie a na husy nevolat jinak než "hejhá!"

(Smrť na věži.)

Snad někdo řekne, že to vše ani nepatří do Sylvestrovského feuilletonu, který má být veselý, šprýmovný, a - snad má pravdu. Ale rovněž mají pravdu ti, kteří dle sebe soudí o jiných a praví: "Doba od Sylvestru 1865 do Sylvestru 66 zabila humor." Jsme již tak vychováni, že když stojíme na konci roku, vypadá mysl naše jako svařenina všeho toho, co se za rok stalo, a bylo-li to smutné, že nemůžeme být veseli. Stalo se již, že i pierrot do opravdy břečel, proč by musil mít feulletonista jediný na světě věčně humor! Prosím vás, ty dva Sylvestry! Mezi nimi byl prý jediný rok, my jsme ale o desítiletí zestárli. V loni se chvěla celá Praha radostí, o půlnoci nebylo na staroměstském náměstí místa: zázračné hodiny nechaly sobě bengálem na první procházku apoštolů posvítit, poprvé zas hýbal lakomec měšcem, zazvonila smrt. "Co člověk v novoroční noc vidí," tvrdí babičky, "to se mu během roku naplní." Tak mnozí viděli tenkráte smrt a tak mnohým se vyplnila; "smrt na věži" obdržela v pražských pověstech nové místo své.

(Staré nové heslo.)

A co bude mezi Sylvestrem dnešním a příštím! Snad že celé století! Se všech stran se stahují mračna, bouřka již za horami "pomroukává", - kéž mají babičky pravdu, zadívali bychom se o půlnoci do svých sklenic a měli bychom alespoň příjemnou jistotu, že se nám roku spásy 1867 "naplní". O vyprázdnění je již menší starost.

Nechť se však stane cokoli, budem se alespoň snažit, abychom udrželi se v rozmaru co nejlepším. Běda zákeřníku, který by nám rozmar chtěl oukladně odejmout! Na toho půjdem zostra jako vždy a hlavním v tom ohledu pravidlem bude také na letošek a na časy budoucí heslo:

Na hrubý kloc beř hrubý kyj
a na darebu dva!

V Praze, 31. prosince 1866, poprvé vyšlo v Národních Listech č. 1 z 1.I. 1867

******************************************************** * V létě 1866 probíhala na území Čech prusko-rakouská válka. V této válce i za pruské okupace byli ještě Češi rakouskými vlastenci. V bitvě u Sadové rakouská vojska katastrofálně prohrála. Rakousko přišlo na jihu o Benátsko a na severu o Holštýnsko. ** Následně muselo Rakousko odejít z Německého spolku.

********************************************************

(Opsáno a vysvětlivkami obdařeno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)
Dílo Jana Nerudy, spis XV, Léta persekuce I., kniha feuilletonů z r. 1867
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925