Dobročinnosti se prý meze nekladou. Ovšem pouze z pohledu obdarovaného. Těžko kdy žebrák řekne nad věnovanou stodolarovkou nebo pětitisícikorunou: „Pane, to už je moc.“ To spíš ten pán, dáma či organizace praví naopak: „Vás je moc, a musíme svou pomoc spravedlivě rozdělit.“

Ano, krom soukromých osob se stávají donátory i různé organizace, které si svoji pomoc nejspíše odečtou od základu daní. Případně vykážou jako náklady na reklamu. Podezírám z toho i český Amazon, jenž odměnil svou zaměstnankyni Jarmilu šekem v hodnotě 40.000. Jarmila se stará ve svém volnu o opuštěné pejsky. Pejsci potřebují hlavně žrát, v zimě by měli být v teple a v nemoci dostávat léky. Nedej Bože, když přijde pejsek zubožený či zraněný. A právě takoví do milujících psích domovů k dobrodincům většinou přicházejí. Krásná suma, kterou se firma na stránkách zdarmého tisku pochlubila, prý poslouží k renovaci domku, pod jehož střechou má psí Jarmilin domov místo. No, pokud ovšem nebude potřeba nějakého zásahu zvěrolékaře k záchraně zraněného zviřátka, na který nebude stačit ani darovaná suma. Víme, kolik desítek tisíc může stát pejskovi život zachraňující operace.

I jiné firmy a organizace se pyšní svým dobrodějstvím. Ve stejných novinách se (ó nikoli jako inzertní sdělení!) objevila i příloha Nadačního fondu Veolia. I tento fond podporuje zaměstnance v jejich dobrovolnických projektech. No, více dobročinnosti by tato společnost nadělala, kdyby tak nechutně neodírala své poddané odběratele vody a tepla. Samozřejmě i můj exdomovský ČEZ se snaží vylepšit si svou pozici u zákazníků rovněž podporou dobrovolnictví a jinými okrasnými odpustky. Ale nakonec díky i za ně.

Vždy jde o do-pomoc či vý-pomoc, většinou nikdy o samostatnou pomoc, jenž vyřeší všechny problémy. Ale i ta dovípomoc je vítaná. (Třeba jako efemérní šátek Veroničin.) A vítám, že existují různé organizace, které tu naši finanční částku pro ubohé bytosti dovedou smysluplně distribuovat. Tedy rozdělit, použít co nejlépe a doručit přímo do rukou potřebného tvora. Z těch našich humanitárních organizací nejvíce důvěřuji Člověku v tísni, jenž jako oficiální organizace funguje od roku 1992. Ale je s ní spojen étos i osoby těch lidí (např. Šimona Pánka, Jaromíra Štětiny...), kteří již v roce 1988 zorganizovali pomoc obětem zemětřesení v Arménii. Pamatuju se, jak jsem tehdy nesl dětské oblečení tuším do skladu Červeného kříže v žižkovské ulici Zelenky-Hajského. Tehdy dopomohl i obchodní dům Kotva, kde tehdejší studenti nakupovali potřebné věci. Její ředitel tenkrát pravil: „Za kolik koupíte, tak ještě jednou tolik vám k tomu přidám.“ Byl jsem jednou, tuším že v roce Jedenáct, na jeden den podnikovým dobrovolníkem v pozáplavovém Frýdlantě. Člověk v tísni tam tenkrát v tomto povodní téměř odříznutém území účinně koordinoval pomoc, kterou nabízelo desítky jiných organizací. A zažil jsem efektivitu této organizace doslova na vlastní kůži. Vědí, co je potřeba a dovedou konkrétní pomoc dopravit až na flek.

Takže když se někde něco u nás doma nebo ve světě podělá a jsou vyhlašovány různé sbírky, pošlu nějaký obnos právě Člověku v tísni. Jako třeba když je válka na Ukrajině. Poslal jsem něco i přímo ukrajinskému velvyslanectví, a v říjnu i něco velvyslanectví izraelskému. Jenže teď je advent, předvánoční těšení a moje poštovní schránka je přímo zaplavena dobročinností a milosrdenstvím. Přesněji žádostmi o ně. Ještě přesněji obálkami s drobnými dárky ve formě pohlednic a propisovaček. A také jest přítomen osobní dopis s mým nadepsaným jménem a dojemný příběh malé Astuby. A rovněž rovnou i složenka s mými předvyplněnými daty. Tedy jménem, adresou a číslem účtu, na který mám svůj peněžní dar poslat. Jen konkrétní požadovaná suma je ponechána k mé úvaze a vyplnění.

No, vím, že jsem kdysi posílal něco i České katolické charitě a vím, že tuto letitou organizaci, řízenou Českou biskupskou konferencí, podporují v jejích projektech nezávisle na mně i jiní členové mé mišpachy. Důvodem je to, že Charita je organizace, které zůstávají za prsty jen malá procenta vybraných financí. Kolem 98 % jde přímo k potřebným; pokud se jedná o konkrétní sbírky typu Tříkrálová sbírka, pak k nim jde celý vybraný obnos (jenž letos páčil 161 milionů 956 tisíc a 590 Kč).

Tak ano, párkrát jsem něco poslal do Afriky Lékařům bez hranic, ale lékaři milí, mám od vás pěknou propisku, vypadající jako injekce s krví, leč letos nepošlu. Nepošlu nic ani malířům, malujícím nohama, nakonec nikomu nepošlu ani jejich nohama namalované pohlednice, jež jsou přiloženy. Nevím už, od koho mám tu žlutou propisku s mým laserem vygravírovaným jménem (včetně titulu). Titul je důležitý, protože na stejné adrese bytuje i synek se stejným jménem, leč ten není Ing., alébrž Bc. A kdyby tam ten titul nebyl, tak bych dar neposílal já, ale on. No - já dar nepošlu. Tenhle způsob mi připadá jako vymáhání daru, až jako jistý způsob vydírání. Poslali jsme ti propisku, pošli nějakou stovku!

A proč jste mi tu propisku vlastně posílali? Proč jste promrhali další obrovské peníze na poštovné? Proč jste ty prachy nedali rovnou lidem, jichž jménem se na mě obracíte? Nakonec - kde jste získali mé osobní údaje, když jsem vám ještě nic neposílal - a nejspíš ani nepošlu? Protože jste mě svým dobrochčijným dopisem naštvali?

Jsou mnozí potřební, ale vždyť já, starobec důchodec, nakonec taky. Teď jsem platil pojištění na byt a pojištění na auto. (Už se mi to vrátilo, ale to jsou jiné povídky.) Skoro šest tisíc jsem vydal za dočasné náhradní zuby. Asi tak stejně zaplatím za nové obroučky brýlí právě teď, ještě před Štědrým dnem. Žádné darovací vánoční nadšení ze mě nevykřešete - nakonec už je po Chanuce. Ještě tak Cestu domů mohu akceptovat, ale později. Dostal jsem od nich (pro ně) téměř zdarmý mail s možností kliknout na nějakou sumu, kterou jim mohu poslat. Tenhle domácí hospic mi moc pomohl při plánování péče o mou neregistrovanou partnerku Janu. (I když nakonec ani polohovací postel, ani kyslík doma ve svém bytě Janinka už nestihla použít.) A bylo to - díky dárcům - zdarma. No tak pošlu, ale, přátelé, později. Ne teď.

Nechci dopadnout jako onen dobrodějný lékař v povídce Marka Twaina Literatura o šlechetných činech. Tam se v oddíle Vděčný pudlík vypráví, jak laskavý lékař ošetřil zraněnému pudlíkovi nohu. Druhý den vděčný pudlík přivedl zraněného kamaráda. Laskavý lékař ho opět ošetřil a zároveň obdivoval nevyzpytatelnou dobrotu milosrdného Boha atd. Vyprávění má pokračování. Další den seděli u schodů jeho domu dva uzdravení psi - a jejich dva zranění kamarádi. Další den čekali už čtyři plus čtyři psi, pak už jich bylo šestnáct. Pak třicet dva. Pak lékař vystoupil z církve a opatřil si pušku. Jenže ten první pudlík ho kousl - a dobrodějný lékař posléze zemřel na vzteklinu (psáno někdy před sto dvaceti lety).

Ale paní Jarmile ten dobrodějný šek od jejího zaměstnavatele pro pejsky přeju. A domácí péči také někdy rád použiju. Ale ne teď. Už jsem byl letos dobročinnej dost.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 19. prosince 2023