Byl jsem v Izraeli už pětkrát. V letech 2006 a 2008 spolu se svou milou ženou Ivankou, poté, co mi umřela tak roku 2014 sólo, potřikráte s cestovkou Alea. Psal jsem o svých zážitcích do Neviditelného psa, vznikla z toho kniha Mír v Izraeli. Začal jsem chodit s Janinkou, a s půjčeným autem pak projeli Izraelem v letech 2016 a 2017. Psal jsem o tom, k vydání je připravena kniha Izrael na vlastní triko (už asi tři roky) a Jak přežít Izrael (není připravena k vydání).

Zemřela i Janinka, a na další cestu, opět s cestovkou, tentokráte Olivetour, jsem se chystal roku 2020. Ovšem zasáhl covid a vypadalo to, že se se zaplacenou zálohou rozloučím. Leč očkování trhlo oponou a na podzim roku 2023 se objevila dobrá nabídka:

Navštivte Izrael v době Sukot, aneb Svátku stánků. Jedním z vrcholů zájezdu bude účast na Jeruzalémském pochodu, který je každoročně největší veřejnou akcí pořádanou v Jeruzalémě. Nu, na podzim jsem v Izraeli ještě nebyl. Zažil jsem tu nespočet šabatů, dva Purimy, Pesach, Jom ha-acma’ut (Den nezávislosti Izraele) včetně předcházejícího Jom ha-zikaron (Dne vzpomínek na padlé vojáky Izraele). Ale týden trvající stánky ještě ne.

Bonusem tomuto zájezdu bylo, že mi byl přiznán už propadlý voucher za neuskutečněný zájezd, malusem by mohlo být, že jsem měl jet s křesťany, nikoli židy či lidmi „s kořeny“, jak tomu bylo dříve. Ivanka byla členkou organizace Hidden Child, protože ona sama (*1944) byla ukrývaným dítětem. Kvůli válečným osudům našich rodin jsme byli i členy Terezínské iniciativy, která opatruje památku českých židovských mučedníků z období šoa. A teď najednou křesťané. Ovšem přesto sionisté. Onen Jeruzalémský pochod je totiž organizován Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém (ICEJ), a průvodcem nám byl Radek, který (krom dalších svých angažmá) je funkcionářem téhle Bohu libé organizace. Takže ano, bude to výprava osmadvaceti křesťanských sionistů s jedním sionistou liberálním.

Pátek 29. září byl ten slavný den, kdy jsem měl odjet na ruzyňské letiště Václava Havla. Zběžným pohledem do kalendáře to nejdříve vypadalo na pondělí, protože předcházející den byl svátek. Týdny jsem žil v hrůze, že zmeškám ten správný den, anebo aspoň hodinu. Na letišti jsme měli sčuch ve 21:30, přičemž odlet byl plánován na 23:45, poměrně brzy na to, že jsme měli letět do Izraele. I vynašel jsem si městský hromadný spoj, kterým jsem se měl k Terminálu 1 dopravit o něco dříve, na 21:13. Před devátou večer jsem stál na zastávce č. 4 autobusového nádraží ve Zličíně, kde jsem o pár minut později nevěřícně sledoval, jak mě míjí expresní Stovka, jež byla vypravena ze zastávky číslo 5. Na stanici sice byla nějaká upozornění na změny, ale natolik zmatečná, že zmátla mne a asi deset dalších cestujících na letiště. Nejen až na letiště, zmaten byl i mladík, který nás ubezpečoval, že ždaný spoj jede právě „vodtud, protože jsem s ním včera jel“. Jenže dnes byla ta změna!

I přesunuli jsme se k pětce a vyčkali dvacet minut na další spoj. Před Terminál 1 jsem tak dorazil s tříminutovým zpožděním, avšak díky předem avizovanému nouzovému telefonnímu číslu omluven a správně naveden. Takže když se v hale ve tři čtvrti na deset četla jména, byl jsem tam.

No jo, ale jak to, že letíme do Izraele ausgerechnet nakonec přece jen v pátek večer, tedy o šabatu? No protože neletíme s izraelskou společností ElAl, ani s jejím soft klonem UP. Ty dnes samozřejmě neletí. Letíme se SmartWings/ČSA. (Aha, a zároveň byla zodpovězena otázka, cože jsme tak rychle odbaveni.)

U další kontroly jsem trochu zdržoval kvůli svému kardiostimulátoru, leč i tak jsem byl odbaven celkem rychle a bez problémů. Až když jsem si před ještě uzavřeným nástupem do letadla na chvíli sedl, uvědomil jsem si, že postrádám kožený pásek od Janinky, kterým jsem si převázal příruční zavazadlo! To příruční zavazadlo, se kterým jsem ještě v létě cestoval na Maltu, zpáteční let nepřežilo, což jsem zjistil až dnes ráno, a náhradní příruční zavazadlo mělo jeden zip u boční kapsy rozbitý. Což jsem zjistil až večer, naštěstí jsem tu kapsu nepotřeboval. Ale pásek se hodil, aby přesně 8 kilo dovolené hmotnosti držel v předepsaných rozměrech. Asi jsem si cestou od pokladen někde to zavazadlo položil a otevřel ku kontrole zubních past a opalovacích krémů. I vydal jsem se zpět až k pohraniční kontrole, leč ani hodný pan kontrolní pohraničník mi památeční pásek nemohl vrátit.

Vrátit jsem se musel rychle sám, protože ačkoliv bylo teprve 23:15, už se ozývala poslední výzva k nástupu letu na letiště Ben Gurion, Izrael. Trochu jsem se zpotil při běhu napříč předraženou prodejní pastí na turisty (bez DPH, no - nekupte to!) a zarazil se znova u bezpečnostní kontroly. Trochu jsem si zanaříkal, že kvůli ztracenému pásku ztratím celý let a s ním i zájezd. Jako poslední jsem ve 23:30 proletěl poslední kontrolou před nástupem do letadla - a pak ještě pět minut stál frontu v nástupním tunelu...

Seděl jsem tentokráte u okénka, hned za druhým nouzovým východem z trupu letadla. Mělo to výhodu - mým nohám nepřekáželo sedadlo v předcházející řadě. Mělo to nevýhodu - byla mi na nohy náramná zima. Leč počítal jsem se studenou klimatizací v letadle a pak i v zájezdovém autobuse a obul jsem se do dlouhých džín a teplých ponožek. Hnuli jsme se pět minut před půlnocí.

Rozjezd, vé jedna (to znám ze seriálu Letecké katastrofy), odlepení od země, a ještě před půlnocí jsme byli ve vzduchu. Nějakému fotografování zabránila jednak zkušenost, že to stejně nikdy nevyjde, a pak deka mraků, nad kterou jsme se vynořili. Když jsme dostoupali na letovou hladinu, směl jsem si už strčit do uší sluchátka s Cimrmany a poprvé jsem v letadle usnul. Jenže poslední klesací hodinu jsem se musel sluchátek zbavit. Alespoň jsem mohl na moři sledovat světla nákladních lodí, v dáli proti šedému nebi černý horizont Hermonu, pak tel-avivskou pláž, temnou esovitou silničně-železniční magistrálu kolem koryta příležitostné řeky Jarkon. Neodolal jsem a pár světýlek zvěčnil. Světla na zemi se přibližovala, pak DRC, odskok a opětné dopadnutí na zem. To nebylo přistání na tři body! A vítejte v Izraeli!

Je 3:20 našeho času, 4:20 místního letního. Měli jsme tu být 4:35, letěli jsme rychle. Ještě ale trochu pojíždíme, zdržíme se u výdeje zavazadel. Své elektronické pasy předkládáme automatům. Krom dvou našich ukrajinských účastníků, jejichž pasy na to ještě nejsou vybaveny. (Pasy slovenských účastníků samozřejmě byly.)

Po protečení pasovou kontrolou se konal sraz výpravy strategicky u prvního záchoda. A pak už jsme mašírovali další příletovou chodbou. Okny jsem sledoval odletovou halu ve tvaru cirkusového šapitó, z jehož středu pršívá vodopád a proti němu se vzpínávají vodotrysky. Dnes nic nepršelo, nic se nevzpínalo. Nádherná fontána ve středu arény je v rekonstrukci. Jsem na tom letišti pošesté - a hned dvakrát tu krásu rekonstruovali...

Chůzi příchozí chodbou nám zrychlují pojízdné pásy. Krom historických mozaik na průčelí příletové haly zdobí chodbu na boku i novinka: rozměrný obraz s izraelskými slavnými osobnostmi.

Ještě celní kontrola, to už je všechno? Snad ano. Už jsme ve výstupní hale letiště Ben Guriona. Tamhle má ten velikán bustu, uděláme si selfíčko, bratranče...

Vycházíme na parkoviště půjčovaných aut. Ale náš autobus tu není. Musíme projít temnou úzkou chodbičkou vedle jakýchsi strojů, rekonstruuje se i zde.

Ocitli jsme se na téměř prázdném autobusovém parkovišti, ještě poslední stovka metrů a támhleten šedý busík je náš.

Jsme v Izraeli, příjemných 25° potvrzuje mé rozhodnutí převléci se na záchodě do kraťasů a studených ponožek. Nastupujeme do autobusu, je 5:40 místního letního času, přesto stále tma téměř, no, egyptská. Ta hodina čekání a chození a scházení se uplynula docela rychle. Teď se nepůjde spát, čeká nás první postupový cíl dnešního dne - stará Jaffa.

Ale o tom až příště.

Psáno v Praze v úterý 17. října, zatímco se u hranic z Gazou izraelské tanky pořád ještě šikují, rakety z Gazy stále létají a světové společenství začíná lkát nad osudy ubohých Palestinců

Tři aktuální články z Izraele, které předcházely, viz v rubrice Šamanovo doupě