Když jsem začal reprintovat svůj historicky první příspěvek na Neffově Neviditelném psu, zahořekoval jsem si:

„Můj původní text už není na netu dohledatelný od doby, co Astonovi shořel jeho první server, který umístil na záchod… Ani tento mnou zopakovaný text [v roce 2001] není dohledatelný, a to proto, že ve chvatu, ve kterém se někdy v roce 2005 za plného provozu musel Pes urychleně přesunout k novému poskytovateli, zmizel jeho archiv. Asi tam někde v síti bude, jenom je těžké nalézt jeho adresy. Google to nedovede. (Některé své příspěvky jsem z té dávné doby vykopal, ale internetová archeologie je skutečně namáhavý obor!)“

Co jsem nezmínil, bylo, že originály svých příspěvků mám pěkně uloženy, i ty úplně první. Jednak souhrně, protože jsem jejich první dva ročníky připravil pro vydání na prvotních pokusech o e-knihy, a jednak originálně, protože jsem si je uložil ve zdrojovém textu. Který byl zprvu provozován v T602 s originální českou češtinou, takže dnes bez použití emulátorů nebo specializovaných prohlížečů nejsou dost dobře čitelné a vůbec ne tisknutelné. Také jsem se po první psí havárii naučil stahovat své uveřejněné články jako kompletní stránky html. Zvláštní je, že i u nich je diakritika textů okolo roku 2000 zmrvená.

Sice jsem měl svůj archiv na svém počítači, avšak ani ten se nevyhnul havárii. Leč manžel dcerky Terky Tomáš byl ajťákem pracujícím v Linuxu, takže nastavil nějaký převodní můstek a Tereza pak mohla článek po článku (několik set kusů) vykopat mé texty z havarovaného disku. Akorát v názvech těch textových souborů zmizely hlásky s diakritikou. (Od té doby diakritiku v názvech souborů zásadně neužívám, i když je soudobé SW „umějí“.)

Nu a předevčírem jsem byl nečekaně obdarován minicédéčkem, které přišlo snailem. Ono miniCD je obdařeno nadpisem „Šamanovo doupě“. Nejdříve jsem se bál ho jen tak spustit, protože v obálce s mou domovní adresou psanou na stroji není žádný doprovodný dopis, ba ani na obálce není uvedena žádná zpáteční adresa. Co když mi nějaký antivaxer posílá záludný virus? Proto jsem si ho nejdříve spustil na prastarém, k obětování vhodném laptopu, kde se chová cudně. A přečetl jsem si některé své nejstarší texty tak, jak je můj neznámý a zjevně stydlivý příznivec kdysi stáhl z netu. A je jich 172. Snad nejstarší text je datován k 14. 3. roku 2000. K tomu jsou přiloženy i hlavní stránky Psa v počtu 384. Některé z nich jsou dostupné z dnešní Ondřejovy The Hyeny, ale až od 6. října 2020. (Vida, už tehdy se objevovaly Zmatky kolem pohlaví.)

Avšak ti Psi z cédéčka sahají nejméně až k „Ponděìlí 2.2. 1998“, kde mám uvedenu svou recenzi „Vesmír je náš svìt (Jan Kovanic o Grygarovì cédéèku)“ – avšak pouze v nefunkčním odkazu. (Ještěže mám svůj originál, jištěný dvěma zálohami. V T602…) To jsem ještě neměl stálou rubriku Šamanovo doupě. (Tu zaplňuji asi až od roku 1999.) Jenom škoda, že mi moje prohlížeče ukazují zmrvenou diakritiku. Ještě větší škoda je, že nejsou staženy celé stránky, takže nejenže nefungují odkazy, ale nejsou zachráněny ani Astonovy fotky a jeho fenomenální stripy s Bartem. Nicméně je to mnohem více, než mají k dispozici archeologové při vykopávkách pravěkých sídel. A tyto střepy na Googlu opravdu nenajdete. Dokud je nevrátíme na síť…

Takže ještě jednou díky, neznámý dárče, kolego v paleointernetu!

Děkováno v Praze v pátek 14. ledna 2022

P.S. Děkuji i čtenáři J. Krausovi, který mi v komentáři k prvnímu článku série poradil, jak se na netu proboxovat k mým příspěvkům z roku 2003. Nejste, milý pane Krausi, „nějak zbytečně chytrej“, jak píšete – avšak nezbytečně nápomocnej a hodnej. Díky!

\ :-) (Uživatel má nasazenu kšiltovku šejdrem.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.